Stuttgart a Händelovo oratorium scénicky

Stuttgart coby hlavní město spolkové země Bádensko-Württembersko na jihozápadě Německa je se svými necelými sedmi sty tisíci obyvateli srovnatelný s naším Brnem. Ovšem stuttgartský operní soubor se oproti tomu v moravské metropoli – při vší úctě k němu – nachází co do prestiže ve zcela jiné kategorii. Stačí z minulosti ne tak dávné připomenout jména jako Astrid Varnay, Wolfgang Windgassen, Renata Tebaldi, Fritz Wunderlich, Birgit Nilsson či Anja Silja. Právě ve Stuttgartu měly svoji německou premiéru Dvořákova Rusalka a Cikkerovo Vzkříšení, z nejnovější éry operního souboru pak stojí za zmínku přinejmenším nastudování a posléze i DVD záznam Wagnerova Ringu, který tu hudebně nastudoval dirigent Lothar Zagrosek. Stuttgartská opera opakovaně získala uznávaný titul Opera roku, udělovaný časopisem Opernwelt, k výtečné pověsti divadla bezpochyby přispěl i Stuttgartský balet, dlouhá léta formovaný legendárním Johnem Crankem. Nevzpomenout nelze ani to, že tu řadu let působila přední českou mezzosopranistka Eva Randová.

I zatím poslední stuttgartská operní sezona byla doslova nabitá řadou pozoruhodných titulů, dokládajícími invenční, promyšlenou a neotřelou dramaturgii. Vedle Weberova Čarostřelce, Rossiniho Lazebníka, Verdiho Aidy, Traviaty, ale i Luisy Miller, Bizetovy Carmen, Straussova Růžového kavalíra či Wagnerova Holanďana i Parsifala tu mají na repertoáru Donizettiho Luciu i Mariu Stuardu, Halévyho Židovku, Poulencovy Karmelitky, Janáčkovu Káťu, ale též izraelskou skladatelku Chayu Czernowin a její komorní operu Pnima, nejnovějí byla uvedena též původní premiéra novinky Fremd od talentovaného německého skladetele Hanse Thomally, k vidění je i scénické zpracování Bachovy kantáty Actus Tragicus.

Před čtrnácti dny, poslední kvěnovou sobotu, pak přišla na řadu další novinka této sezony – scénické provedení prvního z řady oratorií Georga Friedricha Händela Il Trionfo del Tempo e del Disinganno (Triumf času a pravdy). teprve dvaadvacetiletý Händel jej napsal poté, co koncem roku 1706 přesídlil z Říma do Florencie; přestože první provedení v létě následujícího roku v Římě Händelovi přineslo velké ovace (právě po tomto znění sáhli i ve Stuttgartu), k partituře se skladatel o řadu let později ještě několikrát vrátil znovu. Libreto, které mu dodal kardinál Benedetto Pamphili, je morální alegorií, v níž o mladou ženu Bellezzu – Krásu usilují mladík Piacere – Potěšení, vyzrálejší a ve finále vítězící Disinganno – Osvícení a konečně i otec Čas – Tempo, z nichž každý se mladou tápající ženu snaží přesvědčit, že musí následovat právě jeho. Průzračná svěží hudba s mnohdy nečekaně náročnými áriemi, z nichž tu nejznámější – Lascia la spina – Händel převzal do svého Rinalda, vlastně už sama o sobě tvoří nosný prvek jistě možného scénického nastudování, jak už se v minulosti na jiných scénách nejednou potvrdilo.

Známý katalánský režisér Calixto Bieito, jehož provází možná až příliš nafouklá pověst tvůrce skandálních inscenací (i čeští diváci mohli před nedávnem poznat jeho skvělou Carmen v Palace Cinemas při přenosu z Barcelony) , umístil jednoduchý děj stuttgartského nastudování Händelova oratoria na oku lahodící řetízkový kolotoč, který k rozehrání jednotlivých situací poskytuje prakticky nekonečně mnoho působivých možností, znásobených i občasným přesunutím děje do hlediště. Z obsazení sólových partů nejméně zkušená, ale bezpochyby velmi talentovaná italsko brazilská sopranistka Camilla de Falleiro zvládla svou Bellezzu sice na hranici svých současných možností, co jí však případně zatím chybělo k plné suverenitě pěvecké či herecké, to vynahrazovala nepřehlédnutelnou autenticitou vnitřního prožitku a převědčivosti, včetně ochoty celou závěrečnou scénu odzpívat zcela nahá. Hlavními oporami stuttgartského nastudování se stala dvě jména, známá z předních operních domů – ruská mezzosopranistka Marina Prudenskaja (Disinganno) a americký tenorista Charles Workman (Tempo; připomeňme, že Praha Workmanovi před nedávnem aplaudovala za jeho Idomenea), pozadu nezůstal ani další bezpochybný talent – turecká mezzosopranistka Ezgi Kutlu (Piacere). Francouzský, stále uznávanější a i u nás známý dirigent Sébastien Rouland dokázal z orchestru stuttgartské opery vydobýt nekončící škálu barev a nálad, od opojně medově táhlé až po divoce händelovsky pulzující, ocenění zaslouží i příkladné respektování potřeb zpěváků v tempu i dynamice. Vřelé přijetí premiéry tříhodinové inscenace, i přes přesvědčivé scénické i hudební uchopení Händelovy partitury divácky poměrně náročné, potvrdilo v našich poměrech nevídanou vyspělost stuttgartského publika, po léta zásobovaného četnými vybranými lahůdkami, neotřele a rozhodně nejen na efekt servírovanými. Z Prahy zhruba pětihodinová, po dálnici nečekaně pohodlná cesta do Stuttgartu za operou určitě stojí za to.

Georg Friedrich Händel:
Il Trionfo del Tempo e del Disinganno
Dirigent: Sébastien Rouland
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Susanne Gschwender
Kostýmy: Anna Eiermann
Světla: Reinhard Traub
Staatsorchester Stuttgart
Statisterie Stuttgart
Premiéra 28.května 2011 Opernhaus Stuttgart

Bellezza – Camilla de Falleiro
Piacere – Ezgi Kutlu
Disinganno – Marina Prudenskaja
Tempo – Charles Workman

Continuo
Laute – Stephan Rath
Violoncello – Francis Gouton
Cembalo, Orgelpositiv – Yvon Repérant

www.staatstheater.stuttgart.de

foto S.Hoppe