Brněnská Polská krev v salonním provedení získala poezii, ale ztratila říz
Národní divadlo Brno uvedlo novou inscenaci proslulé operety Oskara Nedbala Polská krev. Naše přední scéna ji připravila u příležitosti sto čtyřicátého výročí Nedbalova narození a v rámci Roku české hudby. Co se volby titulu týče, nemohla zvolit lépe. Polská krev je divácký hit od okamžiku své premiéry a evergreenem nejen tuzemských jevišť. Patří mezi nejslavnější a nejhranější tituly svého žánru vůbec, na českých profesionálních scénách je v poválečné době dokonce operetou nejhranější, zastiňuje i Straussova Netopýra. Nabízí zajímavý příběh o statkáři Zarembovi, osnujícímu sňatek své dcery Heleny s bonvivánem Bolem. Toho však zajímají ženy zcela jiné – momentálně tanečnice varšavské opery Wanda, „objev“ jeho přítele Popiela. Helena se rozhodne vytrestat domýšlivého a zadluženého Bola a v přestrojení za hospodyni začne dávat do pořádku jeho hospodářství. Jak to dopadne, je nasnadě.
Polská krev má všechno – nejen atraktivitu příběhu, nabízí lesk velkých a různorodých tanečních scén a salonní společnosti, ale především hudbu, která slučuje ty nejlepší prvky české a polské národní hudby s vídeňskou operetou. Že na své oblibě nikterak neztrácí, potvrzuje skutečnost, že vedle Brna se Polská krev v současné době hraje hned na několika dalších tuzemských scénách.
V Brně bylo hudební nastudování svěřeno Jakubu Kleckerovi a na scénu Janáčkovy opery ji uvedl mladý inscenační tým pod vedením režiséra Tomáše Pilaře. Inscenátoři avizovali, že jejich přístup k operetě bude jiný, než je zvykem. Odmítli revuální podobu, chtěli vytvořit inscenaci úspornou s čistými liniemi. A pojmout ji jako pohádku pro dospělé. Tomáš Pilař spolu s Patricií Částkovou rovněž upravili i překlad Iva Osolsobě, v němž Brno Polskou krev hraje.
Tomáš Pilař má bezpochyby cit pro jevištní estetiku, má výrazné poetické vnímání, které dokáže dát svým inscenacím. Jsou tak stylově jednotné a čisté, výtvarně vyvážené a působivé. Poezie se na jevišti nevídá v poslední době často a tato schopnost je pro Tomáše Pilaře velký vklad do budoucna, který nadaný režisér jistě ještě mnohokrát zúročí. Bylo to zřejmé i v Polské krvi, které Pilař vtiskl zajímavý salonní vzhled, navíc dokázal dobře koncepčně zvládnout i rozlehlost jeviště Janáčkova divadla. Vytvořil inscenaci na pohled příjemnou, plnou éterické snové poetiky s výtvarným rámcem, který diváky dokáže oslovit. Zvládnutí prostoru napomáhala i sněhobílá scéna Aleše Valáška s nápaditým využitím točny. Všichni účinkující jsou oděni do nákladných, vzdušných tylových rób pastelových barev, k dámským ladí v odpovídajících barvách volené pánské kostýmy. Celkově ale inscenace citelně postrádala potřebnou živost. Důvod? Zemitou, přímočarou Polskou krev inscenátoři v dobrém úmyslu vyvarovat se možné kýčovitosti zbytečně přepoetizovali.
Jestliže je atmosféra Disneyovy Popelky v prvním dějství na varšavském plese akceptovatelná, na statek, kde se Helena Zarembová ujímá vedení jako rázná hospodyně Maryna, se už tyl a abstraktnost spojená se symbolikou nehodí. Navíc kostýmy nereflektovaly ani postavení jednotlivých figur a dějovou linku, díky shodné barevnosti dokonce splývaly v ansámblech vizuálně i muži se ženami. Baletu v choreografii Hany Litterové se na scénu potřebný vzruch dodat nepodařilo. Tanečníci nebyli při tanečních scénách zcela využiti, navíc ve svých výstupech byli i velmi nepřesní.
Problémem je také překlad a jeho úpravy. Celý text je proškrtán a zestručněn, což mu bere životnost. Vypadla celá řada vtipů, gagů, dění na scéně působí tedy ospale, nemá spád a švih. Je pravda, že některé vtipy byly nahrazeny jinými, ne špatnými, ale zda je to celkově ku prospěchu věci, je velmi diskutabilní. Navíc byly škrtnuty i části výstupů na konci druhého a třetího dějství, především výstup Zarembův, který spletenec milostných vztahů rozetne jako gordický uzel. A především se z textu zcela vytratily narážky na odvážnou polskou, zarembovskou krev a hrdost. Polsko se z Polské krve vytratilo a nepoučený divák tedy bude jen marně tápat, kde Oskar Nedbal, tedy spíše jeho libretista Leo Stein, k názvu přišli. Místo toho se v brněnské Polské krvi objeví fráze o Popelce. Přitom energická Helena není Popelka. Má všechno – peníze, krásu, šarm, chytrost, bojovného ducha. Na varšavský ples v prvním dějství přichází s nechutí a kvůli otci. Hejsek Bolo má jen šlechtický titul a prázdnou kapsu. Přitom celé zestručnění by bylo zbytečné, kdyby se Polská krev v Brně hrála jen s jednou přestávkou. Dvě dvacetiminutové přestávky jsou zbytečné.
Nevýrazné je i hudební nastudování Jakuba Kleckera. Orchestr hraje čistě a na výborné technické úrovni, velmi jemně, ale bez žádoucích dynamických odstínů. Provedení živelného a temperamentního Nedbalova díla nemá díky tomu potřebnou jiskru. V tomto kontextu pak působila dobře provedená velká ansámblová scéna modlitby jako zázrak. Bezpochyby se o to zasloužily sbory (sbormistr Pavel Koňárek), které zpívaly výtečně s příkladnou přesností. Platí to i pro dětský sbor (sbormistryně Valerie Maťašová).
Představitelé hlavních rolí podali různorodé výkony. Muzikálová hvězda pražských scén Marian Vojtko zůstal Bolovi mnoho dlužen. Pěvecký part sice dokázal provést na dobré úrovni, ale místy v orchestru zanikal a nepřesvědčivý byl především herecky. Jednoduché stereotypní pohyby provázené rádoby frajerskou chůzí na profesionální scénu nepatří. Jeho Bolo není šarmantní elegán, ale jakýsi opotřebovaný, stále nepříjemně nadutý, až by se chtělo říci nesympatický Don Juan. Lépe se vedlo Petru Levíčkovi v roli Popiela, který se svého partu zhostil dobře, a kdyby měla jeho postava více dojemné komiky, byl by ještě přesvědčivější. Jan Šťáva jako Zaremba zaujal vyrovnaným pěveckým výkonem, i po herecké stránce měl svoji postavu dobře vypracovanou, ale přes veškerou snahu těžko může být vzhledem ke svému mládí skutečným Zarembou, který jevišti dominuje přirozenou autoritou. Pavla Vykopalová jako Helena měla těžký úkol – vnést do Polské krve energii. Po pěvecké stránce svou roli zvládla velmi dobře, pevné výšky a hlas znělý v plném rozsahu dal roli výraz a pěvkyně propůjčila Heleně i nezbytnou razanci.
Velmi výrazně se uměla prosadit Andrea Široká jako Wanda Kwasiňská výborně zvládnutým pěveckým partem i hereckým projevem. Roli její mamá ztvárnila Jitka Zerhauová, jako Mirski vystoupil Milan Rudolecký, v roli Gorského se dobře uplatnil Ivo Musil, Wolenskim byl Jiří Klecker, Senovičem Štěpán Harasim, v dalších rolích na premiéře vystoupily Alena Sobolová, Jitka Klečanská a Martin Novotný.
Hodnocení autorky recenze: 60 %
Oskar Nedbal:
Polská krev
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Ondrej Olos)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Tomáš Pilař
Sbormistr: Pavel Koňárek
Choreografie: Hana Litterová
Dramaturg: Pavel Petráněk
Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno
Premiéra 28. března 2014 Janáčkovo divadlo Brno
Jan Zaremba – Jan Šťáva (alt. Ladislav Mlejnek)
Helena – Pavla Vykopalová (alt. Daniela Straková-Šedrlová)
Hrabě Boleslav Baraňski – Marian Vojtko (alt. Jaroslav Březina)
Bronio z Popielů – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda / Tomáš Kořínek)
Wanda Kwasiňská – Andrea Široká (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Jadwiga – Jitka Zerhauová (alt. Jana Iskrová)
Mirski – Milan Rudolecký (alt. Milan Řihák)
Gorski – Ivo Musil (alt. Martin Pavlíček)
Wolenski – Jiří Klecker (alt. Serhij Derda)
Senovič – Štěpán Harasim (alt. Robert Musialek)
Baronka Drygalská – Alena Sobolová (alt. Hana Procházková)
Komtesa Napolská – Jitka Klečanská (alt. Zuzana Kantorová)
Wlastek – Martin Novotný (alt. Martin Klusáček)
Foto Patrik Borecký, ČT Brno
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
