Ikona brněnské opery Václav Věžník slaví pětaosmdesátiny

1. srpna oslaví neuvěřitelné osmdesáté páté narozeniny operní režisér profesor Václav Věžník. Jeho energii, elán a pracovní nasazení mu mohou závidět i mnozí, o více než jednu generaci mladší kolegové.I když Václav Věžník režíroval na všech českých a slovenských operních scénách a v desítkách operních divadel po celé Evropě, patří plně především svému rodnému Brnu, jemuž zůstal věrný po celý život. Rodinné prostředí a zázemí mu vytvořilo podmínky, díky kterým od dětství byla jeho životní dráha směrována k hudbě a k divadlu. V rodině Věžníkových se hrála představení rodinného loutkového divadla, vliv na mladého Václava měl jeho strýc, operní pěvec Leon Slavík. Je tedy naprosto logické, že po maturitě a roce studia muzikologie na Filozofické fakultě úspěšně složil zkoušky a byl přijat na nově otevřený obor operní režie na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Spolu se svým kolegou, pozdějším šéfrežisérem Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě Branislavem Kriškou, byli jeho prvními velmi úspěšnými absolventy.

Měli štěstí na vynikající pedagogy, kterými byli vysoce erudovaný a všestranný operní pěvec a režisér Josef Munclinger a další vynikající osobnost českého divadla, režisér pěti premiér Janáčkových oper, nejbližší spolupracovník legendárního brněnského operního šéfa Františka Neumanna, Ota  Zítek. Tito dva pedagogové naučili své posluchače dokonalé profesionalitě, specifice operní režie ve všech jejích detailech a také naprosté oddanosti ke vztahu k umění. Václav Věžník na ně dodnes vzpomíná, především na Otu Zítka. A můžeme s klidným svědomím konstatovat, že Věžník se stal pokračovatelem a v jistém smyslu slova dovršitelem Zítkova režisérského odkazu.

Po absolutoriu v roce 1954 byl přijat do svazku Janáčkovy opery Státního divadla v Brně, nejprve ve funkci asistenta režie, posléze, po prvních úspěších mu záhy byla změněna smlouva na režisérskou.Jeho první samostatnou inscenací byla komická opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale. Inscenace se setkala s velkým ohlasem u publika i u odborné veřejnosti. Mladý režisér Věžník v ní prokázal své nesmírně cenné kvality. Především to byl jeho cit pro práci s hercem a schopnost předat interpretům, z nichž leckteří nebývají vždy vedle svého pěveckého mistrovství obdařeni nadměrným hereckým talentem, schopnost autentického jevištního výrazu a ne u každého operního režiséra přirozený smysl pro komično a citlivě vkusné vypracování komických situací.

Tyto své vlastnosti prokázal plně hned v jedné ze svých následujících inscenací, v Rossiniho Lazebníku sevillském, kde byl postaven před mimořádně těžký úkol. Tato opera byla v Brně velmi populární díky režijní interpretaci Antonína Balatky, který ji několikráte úspěšně nastudoval. Publikum očekávalo s napětím, jak si mladý adept režie s tímto náročným úkolem vyrovná. A učinil to výtečně se vkusem a citem pro přiměřenost, při zachování požadavku plné zábavnosti. V Rigolettovi se poprvé setkal s autorem, který ho bude provázet po celou dobu jeho umělecké kariéry a hned napoprvé prokázal, že Verdi je mu blízký.

Doslova zkoušku ohněm musel Václav Věžník absolvovat na podzim roku 1958, když mu byla svěřena režie prvního scénického provedení Janáčkovy, do té doby nehrané opery Osud, uváděné v rámci Mezinárodního janáčkovského festivalu, který se stal mimořádnou uměleckou událostí té doby s širokým zahraničním přesahem.Václav Věžník se s úskalím komplikovaného a místy nesrozumitelného příběhu vyrovnal velmi dobře. Světová premiéra díla (o den později operu uvedlo divadlo ve Stuttgartu) byla přijata velmi vlídně a kritiky se sjednotily na názoru, že herecké propracování je velmi úspěšné.

Po Osudu začaly následovat velmi zajímavé úkoly jeden za druhým, ať to byla premiéra v Brně doposud neprovedené opery Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Příběh noci vánoční, Foersterova Jessika, Verdiho Maškarní ples a především večer složený ze dvou jednoaktovek Bohuslava Martinů, Veselohry na mostě a prvního českého jevištního uvedení televizní opery Ženitba.Zde mohl Václav Věžník opět demonstrovat svůj neomylný cit pro inscenování komických oper, který posléze prokázal ve zcela jiné žánrové poloze v jiskřivé Mozartově opeře Così fan tutte a o něco později v Albertu Herringovi Benjamina Brittena. Šedesátá léta byla pro dozrávání svébytné režisérské osobnosti Václava Věžníka rozhodující. Postupně se setkává se špičkovými díly českých i zahraničních skladatelů, postupně si buduje svůj smetanovský repertoár, stejně jako se setkává se špičkovými díly světové operní klasiky. V roce 1965 například to byl Wagnerův Lohengrin, jehož dirigentem byl hostující německý dirigent Rudolf Neuhaus.

Významným předělem v tvorbě Václava Věžníka se stalo otevření nové moderní budovy Janáčkova divadla v roce 1965. Věžník plně pochopil a zvládl možnosti, které režisérovi tato budova poskytuje a dokázal toho využít. Příkladem budiž inscenace opery Dantonova smrt německého skladatele Gottfrieda von Einem na námět stejnojmenné činohry Georga Büchnera. Ocitujme slova dobových kritik. Jan Trojan hodnotí jeho práci následovně: „Režisér Václav Věžník rozvinul vymoženosti techniky nové budovy poprvé v celém jejím rozsahu.” A Jiří Fukač byl ve své recenzi v Rovnosti ještě výraznější, když inscenaci hodnotí jako nejpromyšlenější režijní čin brněnské opery v poslední době. Je dobře, že Václav Věžník konečně dostal příležitost a mohl inscenovat právě tento typ opery. Kritik vysoce hodnotí fakt, jakou šanci pro výtvarníka dává promyšlená režie.Věžníkovo výtvarné cítění, jeho smysl pro jevištní kompozici bylo a je v jeho režiích vždy velmi podstatné. Spolupracoval s řadou výtvarníků, ale nejlepších výsledků dosahoval vždy, když jeho partnerem byl výtvarník, s nímž nalezl společný jazyk. Jeho věrnými spolupracovníky a spolutvůrci úspěchu inscenací byl především prof. Josef Adolf Šálek a prof. Ladislav Vychodil.

Věžníkovo výtvarné cítění, jeho smysl pro jevištní kompozici bylo a je v jeho režiích vždy velmi podstatné. Spolupracoval s řadou výtvarníků, ale nejlepších výsledků dosahoval vždy, když jeho partnerem byl výtvarník, s nímž nalezl společný jazyk. Jeho věrnými spolupracovníky a spolutvůrci úspěchu inscenací byl především profesor Josef Adolf Šálek a profesor Ladislav Vychodil.

Dalším mimořádně významným Věžníkovým režijním počinem byla inscenace „černošské opery“ George Gershwina Porgy a Bess z roku 1968. Recenzent Lidové demokracie o inscenaci napsal: „Věžníkovi a Ogounovi (choreografovi inscenace) se podařilo herecké a taneční projevy, tak propojit a prolnout, že nebylo mnohdy patrné, kdy končí herecká a začíná pohybová akce.” A nejvýznamnější brněnský kritik v oblasti hudby a hudebního divadla oněch let, Jiří Fukač zhodnotil brněnský ansámbl jako jiný, zelektrizovaný a aktivní. A ve své recenzi dospívá k následujícímu závěru: „…jistě nemůžeme překonat černošský interpretační originál, ale můžeme vytvořit evropský pendant. V Brně se to patrně podařilo.” Věžník s Ogounem se poté k této opeře třikrát vrátili a svůj brněnský úspěch si zopakovali v Ústí nad Labem, Ostravě a v Košicích.V roce 1970 se poprvé od Osudu setkává Václav Věžník na brněnském jevišti s dílem Leoše Janáčka, v inscenaci Příhod lišky Bystroušky. Zatímco předchozí Wasserbauerova inscenace z roku 1965, kterou byla otevřena budova Janáčkova divadla, byla silně ovlivněna výkladem Maxe Broda a z něj vycházející jevištní koncepce Waltera Felsensteina, Věžník se vrací k původnímu pojetí svého učitele a vzoru Oty Zítka. Nepřistupuje k němu pasivně, dotváří toto pojetí prostředky, jež nabízí divadlo po půlstoletí, které uplynulo od původní premiéry, spíše můžeme říci, že původní pojetí završuje. Věžník chápe tento přístup k dílu jako vzor pro autentickou domácí interpretaci tohoto Janáčkova díla. Ohlas u diváků byl jednoznačně pozitivní. Recenzenti shodně píší, že Věžník znovu prokázal, že je originální režisérskou osobností. Miloš Štědroň v Mladé frontě hodnotí inscenaci jako představení na export. A nemýlil se. Tato Věžníkova inscenace opravdu mnohokrát reprezentovala Janáčkovu operu při četných zahraničních zájezdech.O dva roky později režíruje Věžník v Brně poprvé, ale nikoli naposledy Její pastorkyňu, v roce 1974 je spolu s dirigentem Václavem Noskem autorem v mnohém převratné inscenace opery Z mrtvého domu, poté rovněž Káťu Kabanovou, Výlety páně Broučkovy a zvláště je třeba se zmínit o působivé interpretaci Věci Makropulos z roku 1978 s Gitou Abrahamovou a Zdenkou Kareninovou v roli Emilie Marty.Možná vrcholnou Věžníkovou režií v oblasti komické opery bylo jeho představení Prokofjevových Zásnub v klášteře. Recenzent Svobodného slova napsal, že režiséru Václavu Věžníkovi je oblast humoru zjevně nejbližší.Věžník se ale výtečně vyrovnal i s Prokofjevovými operami zcela jiného typu jako Vojna a mír a Semjon Kotko. Z děl soudobé tvorby, kterým Věžník vtiskl charakteristické rysy svého režijního rukopisu, si připomeňme operu maďarského autora Sándora Szokolaye Krvavá svatba podle stejnojmenné hry španělského básníka Federica Garcíi Lorcy a Büchnerova Vojcka. V recenzi na tuto inscenaci v Hudebních rozhledech i jinak vždy velmi přísný a nesmlouvavý Vilém Pospíšil vysoce ocenil Věžníkovu práci s hercem.

V popředí Věžníkova režijního zájmu byla vždy česká opera. Ze Smetanova díla uvedl postupně všechna Mistrova díla včetně fragmentu Viola, kromě Čertovy stěny. Prodanou nevěstu inscenoval celkem čtyřikrát, takže lze klidně konstatovat, že několik generací mladých návštěvníků brněnské opery se poprvé seznámilo se stěžejním dílem české operní tvorby právě ve Věžníkově pojetí. Z jeho dvořákovských inscenací jmenujme Dimitrije, Čerta a Káču, Jakobína a především Rusalku, o níž lze říci v podstatě totéž, co o jeho Prodané nevěstě.

Specifické místo má v seznamu Věžníkových režií Bohuslav Martinů. O Veselohře na mostě a Ženitbě už jsme psali. K jeho úspěchům patřily rovněž inscenace Hry o Marii, Julietta a především je nutné zdůraznit, že byl režisérem prvního uvedení oper Dvakrát Alexandr a Hlas lesa. Byl rovněž režisérem zatím poslední brněnské inscenace Řeckých pašijí. (Na seznamu premiér Janáčkovy opery sice figuruje Pountneyho inscenace první verze, která v Brně byla hrána v roce 2005, ale zde šlo o převzaté představení, nikoli původní brněnskou inscenaci).Na tomto místě bych chtěl učinit drobnou odbočku a připomenout Věžníkovo olomoucké představení opery Voják a tanečnice ze šedesátých let. Jednalo se o teprve druhé provedení tohoto díla po jeho brněnské premiéře v roce 1928 a Věžník v něm zaujal svým nekonvenčním moderním přístupem, když vnesl do inscenace  muzikálové prvky.V této souvislosti je třeba rovněž vyzvednout Věžníkův podíl na uvádění českých operních novinek, ať se jednalo o inscenace Fischerovy opery Romeo, Julie a tma, Fischerova Dekameronu či opery Miloše Vacka Kocour Mikeš.

Václav Věžník na rozdíl od mnoha jiných velmi dobře poznal možnosti, které nabízí prostor Janáčkova divadla, v českých podmínkách zcela ojedinělý, pro inscenace velkých klasických operních děl. Díky jemu a jeho spolupracovníkům měli a dodnes mají brněnští diváci možnost vidět představení v interpretačně a scénicky neokleštěné podobě, pochopitelně limitované finančními prostředky, jež jsou v brněnských podmínkách k dispozici. O scénografech jsme se již zmínili. Věžník pracoval vždy rovněž se špičkovými kostýmními výtvarníky a zde je třeba na prvním místě jmenovat Josefa Jelínka, výtvarníka s velmi vytříbenou schopností pro potřeby tohoto typu divadla a naprosto perfektního profesionála ve všech směrech.

Brněnští diváci se postupně dočkali řady působivých scénických interpretací oper Verdiho. Aidu režíroval Věžník v Brně celkem čtyřikrát. Kromě již zmíněných oper to byly dále La traviata, Trubadúr, Síla osudu, Macbeth, Simon Boccanegra, Otello. Z tvorby Giacoma Pucciniho uvedl vedle již zmíněné Toscy Bohému, Madame Butterfly, Gianni Schichiho a velkolepě pojatou Turandot. Z dalších titulů jmenujme Boitova Mefistofela, Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallovy Komedianty. Věžníkovi vděčí milovníci brněnské opery za to, že po dlouhých desetiletích se mohli v jeho inscenacích Donizettiho Favoritky a Lucie z Lammermooru setkat s belcantovou operou.

Sluší se jmenovat také Věžníkovy mozartovské inscenace (Únos ze serailu, Idomeneo, Don Giovanni).A za zmínku stojí rovněž představení Čajkovského oper Evžen Oněgin a Piková dáma. V roce 1985 byl na brněnské české operní scéně poprvé uveden ve Věžníkově režii Verdiho Nabucco. Tato raná Verdiho opera, proslavená skvělým sborem Židů Va pensiero, byla u nás do roku 1964, kdy ji uvedlo olomoucké divadlo, po kterém v rychlém sledu následovaly Praha, Ústí nad Labem, Liberec, Plzeň a Ostrava, kromě několika hudebních čísel prakticky neznámá. V atmosféře po srpnu 1968 se pochopitelně stala diváckým hitem, a i když například v Praze byla uváděna až do června 1973, v Brně bylo její uvedení z ideologických důvodů nemyslitelné. Proto k němu došlo až v roce 1985 a představení se stalo doslova politickou manifestací. Na vstupenky se stály fronty, slavný sbor bylo nutné při každém představení opakovat. S nadšeným přijetím a všeobecným mimořádným uznáním se setkala Věžníkova režie. Představení bylo jednoznačně označeno za velkou operní událost. Recenzent Lidové demokracie napsal: „Režisér Václav Věžník důvěřoval tentokráte plně síle Verdiho hudby. Jeho přístup k Nabuccovi byl proto decentní, bez zbytečných efektů, které by jen oslabovaly výsledný dojem.” A nejpregnantněji vyjádřila svůj názor Jindra Bártová v Rovnosti: „Vše ve Věžníkově režii dokonale vychází z hudby, vše respektuje požadavky stylu, z nichž dovede navíc Věžník úspěšně těžit, například mistrně koncipované „živé obrazy“ mu vytvářejí vskutku velkolepé vyvrcholení dílčích celků.” Věžníkův Nabucco vstoupil do historie brněnské opery. Pro značnou část brněnského publika byl a dodnes je ideálem operního představení.

Václav Věžník hostoval ve všech českých a slovenských operních divadlech. Všude byla vždy oceňována jeho schopnost precisního souznění jevištní podoby díla s požadavky partitury a perfektní práce s herci. V Národním divadle inscenoval Maškarní ples a dvakrát tam nastudoval Figarovu svatbu. Během svého krátkého působení ve Státní opeře Praha v devadesátých letech vytvořil inscenaci Pucciniho Turandot, jež je do dnešních dnů pevnou součástí repertoáru tohoto domu.Velmi bohatý je soupis zahraničních režií Václava Věžníka, především v sedmdesátých a osmdesátých letech. Čítá desítky položek. Nejčastějším titulem, který v zahraničí režíroval, byla Smetanova Prodaná nevěsta, opery Leoše Janáčka, za všechny jmenujme alespoň Její pastorkyňu v norském Oslo, Lišku Bystroušku ve Štýrském Hradci, Káťu Kabanovou ve švýcarském Bernu či Věc  Makropulos v italském Reggio Emilia. S jeho režiemi, mezi nimž nechyběly ani četné inscenace děl ze světové operní tvorby jako například Gounodův Faust a Markétka, Mozartův Don Giovanni či Borodinův Kníže Igor se setkávali diváci v řadě dalších měst jako například v německém Braunschweigu, Kasselu či Wiesbadenu, ve švýcarském Sankt Gallenu, v polské Lodži či bulharské Staré Zagoře. S mimořádným ohlasem se setkala Věžníkova inscenace Zlatého kohoutka Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova v Barceloně, která byla v roce 1974 oceněna tamější kritikou jako nejlepší inscenace sezony.

S řadou Věžníkových inscenací se mohli seznámit při návštěvách brněnské Janáčkovy opery diváci v Luxembourgu, řadě německých, švýcarských a italských měst. Na jaře roku 2001 byly ve Věžníkově režii a v hudebním nastudování Jana Zbavitele za účasti řady brněnských a pražských sólistů poprvé provedeny v Portugalsku,v Teatro Nacional de Sao Carlo v hlavním městě Lisabonu.

Léta působil Václav Věžník pedagogicky na Janáčkově akademii, léta pravidelně a velmi úspěšně spolupracoval s brněnským studiem Československého rozhlasu. Jeho píle, pracovitost a zanícení pro věc jsou stále obdivuhodné. V roce 2005 mu byla za jeho zásluhy v oblasti dramatického umění udělena Cena města Brna.

V poslední době se věnuje bádání v brněnské operní minulosti. První díl jeho Zpívali v Brně věnovaný historii a pěvcům brněnského Německého divadla, je významným pionýrským činem, na nějž by měly navázat brněnské muzikologické instituce studiem po léta záměrně zamlčovaném minulosti brněnského divadelního a hudebního života.Václav Věžník je mužem plným energie, elánu a donkichotského zápalu pro vše, co činí. S jeho názory nemusíme souhlasit, ale musíme ocenit jeho zásadovost a přímost, s nimiž je prosazuje. Popřejme mu, ať mu jeho pověstná vitalita a pevné zdraví vydrží ještě dlouhá léta.

Foto Divadlo.cz / Rafael Sedláček, Luděk Svítil, archiv, Antonín Škára