Víte vy, co to je Plzeň? Před 100 lety se narodil šéf opery Karel Vašata

Poslední letošní zářijovou sobotu, tedy 26. září uplyne sto let od narození dlouholetého dirigenta a později i šéfa opery Divadla J. K. Tyla v Plzni doktora Karla Vašaty (1915–1989).Operní divadla ansámblového typu poválečné doby vedly dirigentské osobnosti. Byla to dlouholetá tradice podle vzoru Národního divadla v Praze, kde se zapsala hluboko do historie éra Kovařovicova, Ostrčilova, Talichova. Až mnohem později se dostávali do šéfovských postů režiséři. České krajské scény se tímto mustrem Prahy řídily.

Karel Vašata, o čtyři roky mladší bratr slavnějšího Rudolfa Vašaty, vystudoval reálné gymnázium v Kladně a absolvoval právnická studia na Karlově univerzitě v Praze. Jak bylo tehdy častým zvykem, hudbu studoval soukromě. Nejprve hru na harfu u Václava Kličky, poté dirigování u Pavla Dědečka (jeho přehledná učebnice dirigování je pro svou praktičnost vyhledávána dodnes). Navíc vyrostl v muzikantské rodině, kde byl hudební praxí obklopen od dětství. Dirigentskou praxí prošel v kladenské operetě let 1932–1940, v letech 1945–1947 vedl dokonce jako šéfdirigent symfonický orchestr Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze. Zásadní význam pro jeho dirigentskou dráhu mělo angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni ředitelem divadla Zdeňkem Hofbauerem v roce 1948.Hofbauer po odchodu legendárního Antonína Bartáka do penze pověřil vedením opery triumvirát František Belfín – Karel Vašata – Karel Berman, a to od září 1948. Takže částečně šéfovskou pozici získal Karel Vašata již na počátku své plzeňské kariéry. Trvala jen tři roky, do roku 1951, kdy se šéfem opery stává František Belfín. Po Belfínově odchodu do Prahy následovala v letech 1955–1967 velká éra Bohumíra Lišky. V této epoše je v Plzni Karel Vašata uznávaným provozním dirigentem především italského, ale také hojně hraného českého repertoáru. Ovšem bez takzvaných šéfovských titulů typu Libuše, Dalibora, Dimitrije či Janáčkových děl, které si přiděluje obvykle šéf opery sám sobě. O dílech novinkových, tehdy z mnoha stran preferovaných (například Svazem českých skladatelů a koncertních umělců), ani nemluvě. Přesto mu byl v roce 1966 poskytnut velmi zajímavý úkol – Händelův Tamerlano, první provedení světového barokního díla v Plzni. Nebo Musorgského Boris Godunov. Co bylo od dnešní doby jiné organizace divadel zásadně odlišné, ba nejodlišnější, byl fakt, že krom obvyklých pěti premiér ročně udržovalo divadlo v kmenovém repertoáru až pětadvacet operních titulů mimo abonmá! Vždy pružně schopných obnovení pro atraktivní volná sobotní představení. To znamenalo, že sólisté, sbor, orchestr a dirigenti museli být schopni rychle obnovit uchovávaný titul, čili museli znát moc dobře široký repertoár. To je oproti dnešku dost nesrovnatelné.

Po odchodu Bohumíra Lišky do Prahy v roce 1966 (rozloučil se nastudováním novinky Ilji Hurníka Dáma a lupiči) nastal v opeře boj o post šéfa. Zájem měl jednak Karel Vašata, který cítil nárok na šéfovské místo po mnoha letech „provozního“ kapelníka. Ale zájem o Plzeň měl také renomovaný šéf opery z Ústí nad Labem – František Vajnar. Jako konkurzní úkol musel nastudovat v Plzni na jaře 1967 Gounodovu operu Faust a Markétka. Divadlo se zájmově rozdělilo na skupinky, chtějící buď Vajnara, nebo Vašatu. Miskou na vahách byl klub sólistů opery, který pragmaticky dal hlas Karlu Vašatovi. To ale ve finále rozhodlo. Sólisté se obávali, že by František Vajnar přivedl do Plzně své oblíbené pěvce z Ústí, což v jiných složkách souboru tolik nehrozilo. Ze souboje vyšel vítězně Karel Vašata. Se svými klady a zápory, které má ostatně kdokoliv, leč o nichž se vědělo.

Vašatův slogan šéfa opery zněl: „Je třeba vrátit do hlediště publikum, které Liška svými experimenty s modernami vyhnal…“ Byla to polopravda, neboť právě za Lišky vrcholila éra volných sobot s populárními tituly a obvykle lákavými hosty. Pamatuji volné opery o sobotách typu Carmen, Rusalky, Bohémy, Toscy, Rigoletta, Aidy, Traviaty, Jakobína, ale také Hubičky, která byla tehdy převelice populární.Čili fungovala zde ekonomická kompenzace za ony Tkalce, Verchoviny, Madony či Svítání nad vodami o budování přehrady, které zely v týdnu často prázdnotou. Je fakt, že to byly občas i „přesilovky“…

Pravda, Vašatova éra započala velkými tituly světové opery. V roce 1969 zařadil ba i Wagnerova Tannhäusera! Dílo dokázal provést s interními silami divadla. Podtrhuji třikrát. Měl k dispozici mimořádný hrdinný tenor Jaroslava Hlubka a oborově úžasně univerzálního Zdeňka Jankovského. Hlubek dostal po Tannhäuseru dokonce nabídku z Bayreuthu na operu Víly a Rienzi, což ale odmítl s poukazem na neznalost němčiny. Inu, jiná doba, jiný mrav! Tannhäuser se hrál v Plzni samozřejmě v českém překladu, tak jako v Praze tehdy Krombholcova Valkýra (1972).

Jak to bývá, co jako provozní pracovník kritizuji, v pozici šéfa zapomenu. Šéfové mají „své“ tituly, oni mohou volit dramaturgii. Ejhle, soudobá tvorba se brzy v repertoáru objevila, ovšem tentokrát pod Vašatovou taktovkou. Že je hlediště prázdné? To ano, ale blýsknu se před elitou vlivu, takovým Svazem českých skladatelů a koncertních umělců, před skladateli, kteří tolik chtějí být uvedeni a mají svůj nesporný vliv. Tak se v roce 1974 objevila třeba světová premiéra zajímavého Henzeho Mladého lorda, za přítomnosti německého avantgardisty na premiéře, v režii šéfa činohry Otto Ševčíka. Přínosnou Burianovu Maryšu určil Vašata k nastudování nově angažovanému dirigentovi z Prahy – Josefu Chaloupkovi. Dramaturgie byla obohacena neuváděnými klasickými tituly minulosti. Donizettiho tragická opera Lucrezia Borgia měla roku 1973 v režii Bohumila Zoula ohromný úspěch. Pro obtížnou hlavní roli měl Vašata Martu Cihelníkovou a Věru Vlčkovou, Gennara zpívali výborně Zdeněk Jankovský a Jiří Pavlíček. Obdobně zde nemohu nevzpomenout premiéru Korsakovovy Pskoviťanky (1972) nebo československou premiéru gruzínské opery Zakharia Paliashviliho Daisi (1975), kde vynikla sopranistka Helena Buldrová, o níž jsem psal zde.

Verdiovský dirigent Karel Vašata se jistě toužil seberealizovat vrcholným Verdiho dílem Falstaff, když Otella si v roce 1964 přidělil Bohumír Liška. V únoru 1974 Falstaffa uvedl v režii Oldřicha Kříže. Pro titulní roli měl k dispozici výtečného operního herce – barytonistu Josefa Hořického a Karla Křemenáka. V ženských rolích jistě uspokojil své poradní trio žen – výborných sólistek – Věru Vlčkovou, Libuši Neubarthovou a Libuši Bláhovou. Byly jeho poradkyněmi a snažil se jim odvděčit pro ně vhodnou dramaturgií. V tvorbě dvacátého století byla dramaturgickou bombou Šostakovičova Kateřina Izmajlovová nebo Arabella Richarda Strausse, kterou přidělil tehdy novému mladému dirigentovi Ivanu Paříkovi. Leoš Janáček se dočkal pod jeho vedením nové inscenace Její pastorkyně, Příhod lišky Bystroušky s objevem mladičké sopranistky Karoliny Hromádkové, Z mrtvého domu a Káti Kabanové, která byla i jeho labutí písní v roce 1979 a zmíním se o ní. Zajímavé je, že ani Vašata, ani nikdo další, se dosud v Plzni nepustil do Věci Makropulos ani do Výletů páně Broučkových.Obrovským činem byl ambiciózní cyklus Smetanových oper na jaře roku 1974. Každý týden v sobotu jedna ze Smetanových oper, na závěr poté koncertně provedený zlomek Violy. Dnes nepředstavitelné. Ale tehdy Prodaná, Hubička, Tajemství, Čertova stěna byly v kmenovém, zmiňovaném repertoáru. Dvě vdovy měly premiéru 1972, nově byl nastudován roku 1974 Dalibor (Josef Chaloupka a Inge Švandová-Koutecká), byla obnovena inscenace Libuše z Liškova období v režii plzeňského režiséra Bohumila Zoula, s vynikající Věrou Vlčkovou v roli titulní. A smetanovský cyklus se mohl uvést bez jediného hosta! Vše vlastními interními silami a na velmi dobré úrovni.

Na straně druhé velmi vhodně anticipoval složitou generační otázku sedmdesátých let a angažoval řadu mladých talentů – Helenu Buldrovou, Lilku Ročákovou, Františka Havelku, Miroslava Podskalského, Ivu Malinovou, Alinu Farnou, Miloše Ježila či Jana Jandu. Měl sice k dispozici tehdy dvaadvacet sólistických míst, ale s pružnými poukazy na generační obměnu dovedl dosáhnout zvýšení směrného čísla až na počet šestadvacet! Organizačně byl ohromným šéfem. Klobouk dolů! Denně od rána v divadle, staral se příkladně o složitý provoz s neobyčejnou poctivostí. Obsazení cizeloval ostrčilovským přehledem se svým tajemníkem Oldřichem Černochem, o němž jsem napsal zde. Vládl ovšem silně autoritativní, až feudální rukou despoty, který pro explicitní spršky drsných výrazů nechodil nijak daleko. Kdybych zde publikoval jen to, co jsem slyšel na vlastní uši, asi bych mimouměleckou veřejnost šokoval… Říci na schůzi panu Zdeňku Jankovskému, protagonistovi opery jen proto, že se ozval coby předseda odborů proti kritice šéfa na takzvaně „trestné“ schůzi po nepovedeném představení, že je šmírák a hadrák, bylo ještě mírné. Pomstil se mu zpomalením tempa výškové písně Ladislava ve Dvou vdovách ve smyslu, jen ať si ten mudrc užije.Zdeněk Jankovský árii odzpíval s vypětím všech sil a pan doktor, právník (!), se od pultu řehtal, jak mu to ukázal. Dalibor Novotný po konfliktu dal dokonce okamžitou výpověď. Muselo se odehrát v pracovně šéfa cosi drsného, anticipací bylo již na hodnotící schůzi opáčení: „Pane Novotný, vám když se jednou za čas povede výška, tak mi ji tam držíte bez ohledu na moje gesto. To nejde! Vy potřebujete svého korepetitora, svého dirigenta, svého režiséra, ale zpívat byste chtěl všechno, co se vám zamane!“ Paní režisérce Inge Švandové-Koutecké po její režii Dalibora zase pravil: „Paní Švandová, vy jste z toho divadélka v Budějovicích, že? Co tam jezdíte hrát na venkov?“ A zahřměl: „Ale tady jste v kamenném divadle! Víte vy, co to je Plzeň? Tady se po vesnicích nejezdí! Co to tam bylo, ten dav sboristů před mřížemi? To si můžete dovolit v Budějovicích, ale ne v Plzni.“ K Josefu Chaloupkovi jen ucedil: „Ta tempa, co jste tam dělal, v životě jsem nic takového neslyšel.“ A to dirigent Josef Chaloupka přišel do Plzně z Prahy, jako asistent Jaroslava Krombholce. Na tom nezáleželo, však pan doktor mně první rok řekl: „Národního divadla si tak neceňte, mnoho lidí z toho Národního bych tady v Plzni nepustil přes práh divadla.“ Nu, bonmot basisty Karla Petra zněl: „Já a Karl Böhm a Karl Böhm a já.“ Ano, výstižné, pan doktor se totiž často dovolával geniálního Karla Böhma, že on vše dělá hudebně obdobně. To jsou ale jen takové drobnůstky, mohl bych z výroků pana doktora Vašaty sestavit z pohledu ex post humoristickou knihu. A odbory? Nezrušil je snad Vladimír Válek jako šéf?

Vyslechl jsem si totiž také leccos, i o Železné Rudě, až tam bude operní scéna, abych se tam přihlásil. A podobné kuriozity. Byl jsem z toho dost nesvůj, vykládal podivný dialog kolegovi Františku Havelkovi. Ten se z toho smíchy válel po zemi a vykřikoval: „To je tedy fór, jít do Železné Rudy, až tam bude opera! To beru, ale tys to vzal děsně vážně, on to tak vůbec nemyslí.“ Bral to jako jeho specifický černý typ humoru. Ale z druhé strany jsem poznal pana doktora jako velmi citlivého člověka v den smrti svého otce. A pozdější hodnocení byla zase tak moc kladná, až mi vyrážela dech. Tak říkaje ode zdi ke zdi. Byl lidsky svůj. Ale myslím, že byl rovný, čestný, snad i v zásadě spravedlivý člověk.Hodně mi toho upřímně řekl později mezi čtyřma očima, nebo když jsem ho soukromě vezl autem, přesněji trabantem, dvakrát do Prahy. Tam se dokázal dost upřímně „odhalit“, udělit řadu životních rad. Jednu si chovám až dodnes jako realistickou: „Podívejte, život je otázka potřeb, a smrt jednoho znamená život druhého, jinak to není. A taky sympatie rozhodují. Když je mi někdo sympatický, tak u mne jede. Ale jak je mi nesympatický, tak ho zničím… Z outsidera udělám za týden hvězdu a zase z hvězdy outsidera.“ Nu, není to půvabné? Že je tohle jenom divadelní svět? Ale kdeže! To platí všude. Jen pan doktor v záchvatech patriarchálního citu byl upřímný jako již nikdy žádný z mých šéfů. „Nikdy nic na šéfa v šatně neříkejte ani nikomu nepřikyvujte. Hned to tady mám! Podívejte, v orchestru někdo něco řekne, hned mi to jiní donesou! Takoví prostě lidi jsou.“ V divadle za jeho „vlády“ byla kázeň a solidní vztahy mezi odlišnými generacemi. Pan doktor byl autoritou. Jeho pozdější nástupce již právě tuto přirozenou autoritu neměl a v divadle zavládly dost anomální vztahy. Seznal jsem je již jen náhodně a naštěstí krátce, ale vyděsily mne – ve srovnání s jeho dobou.

Poslední inscenací, kterou nastudoval a řídil doktor Karel Vašata, byla Janáčkova Káťa Kabanová. S Helenou Buldrovou a Taťánou Bublíkovou v titulní roli, v roce 1979. Neřešil jsem, že mu bylo tehdy čtyřiašedesát, o tom mladý člověk nebádá. Nerad už moc zkoušel, jak bylo známo muzikantům i o slavném Václavu Neumannovi. Prostě stárnutí se projevuje nejprve šetřením silami, aby zbylo něco pro náročný večer. Jak Ivanu Klánskému řekl Neumann: „Podívejte, pane Klánský, jste profesionál, já taky, stačí až večer, k čemu budeme zkoušet?“ Zažil jsem cosi obdobného. Vstupoval jsem do inscenace Káti Kabanové později a žádal alespoň o jednu zkoušku. „Podívejte, když bude muset orchestr kvůli vám zkoušet, bude otrávený, ale když na jeviště půjdete rovnou a vyjde to, tak vás tentýž orchestr vynese do nebe, oni zkouší neradi.“ Tahle filozofie mu sice tehdy u mne jakoby vyšla, nešetřil poté chválou. Ale orchestr během řady repríz vycítil, že už ho nevede vždy rytmicky pevně. Koncertní mistr, již tehdy se formující mladý talentovaný dirigent, mu vyslovil nedůvěru. Pak už to dostalo spád a vše má svůj konec. Éra pana doktora Karla Vašaty skončila. Ale zůstal odkaz všech let, od roku 1948 po rok 1979. Karla Vašaty jsem si vážil již od dětských let, když byl druhým dirigentem v éře Liškově. Velká generace jeho vrstevníků si ho cenila, zažila ho jako praktika v letech plné vitality, inspirativnosti.Dramaturgie jeho šéfovské éry byla vyvážená, nápaditá; plzeňská opera zažívala éru obrovských osobností pěveckých, jako byl Josef Hořický, Zdeněk Jankovský, Jaroslav Hlubek, Libuše Bláhová, Věra Vlčková, Karel Petr a mnoho dalších. Držel nad nimi šéfovskou ruku a od mladé generace žádal úctu k jejich práci. Jakmile seznal náznak neúcty, byť nevinný, byl přísně nevybíravý. Zpětně se divím, že byl vystudovaný právník, přesto občas dost impulzivní. Ale protože jsem ho poznal jako hluboce lidského a upřímného člověka, pár drobností pro dokreslení jeho éry a osobnosti jsem uvedl. Jako osobní svědectví. Vůbec ne abych ho snad sebeméně dehonestoval! Byl nesporně velkou dirigentskou osobností autoritativního charakteru, budící přirozený respekt. Patriarchální typ se vším všudy.

Karel Berman, který ho musel moc dobře znát z jejich dob „triumvirátu“, se mým počátečním obtížím s panem doktorem smál a radil: „Za Vašatou musíš chodit jako za otcem, ani náznakem mu neodporovat! On je prostě takový typ patriarchy, ale citlivý člověk.“ Velmi jednoduchá, přesná charakteristika. Ano, byl autoritativní typ, ale v uměleckém procesu to je nutné. Tam neexistuje demokracie. K čemu by byla? Neházel už jistě po muzikantech židle jako Arthuro Toscanini, ani nehrozil sólistům o pauzách výpověďmi jako Bohumír Liška. Naopak, za Vašaty bylo nařízeno o pauzách chyby nevytýkat, právě jakožto reakce na šéfa Bohumíra Lišku, který přiletěl za nebožákem do šatny a křičel: „Tohle je představení na výpověď, zítra mi už nemusíte chodit!“ Vašata nic o pauzách nevyčítal, žádal klid během představení. Vynahradil si to poté zase trestnými schůzemi, když se repríza rytmicky „sypala“. Tam si servítky nebral, jak jsem naznačil. Byť nebyl dirigentsky vždy bez viny, ale šéf je přece mimo kritiku. Nástupy moc nedával, podle nálady a podle sympatií. Ostatně i Václav Talich na repliku flétnisty, že nedostal nástup, odvětil: „Já tu nejsem od toho, abych vám hlídal nástupy. Já zde mám zcela jiné starosti.“ A měl naprostou pravdu.Na závěr bych rád uvedl, že pan doktor Vašata inicioval zájezdy plzeňské opery do družebních divadel Německa. Jeho a Zoulova inscenace Prodané nevěsty slavila ohromné úspěchy v Regensburgu a stejně i v Geře, Jeně, Zwickau, Chemnitz (tehdy Karl-Marx-Stadt). Byl jsem u všech těchto zájezdů a vím, že jejich ohlas u publika i německé kritiky byl zcela mimořádný. Pan doktor Vašata jezdil ostatně na všechny premiéry divadel v NDR a NSR, tak jako po Československu. Však mi jednou pravil: „Chcete vědět, co se děje v Plzni? Tak se zeptejte v Košicích, dozvíte se úplně všechno. Jako já vím přesně, co se děje v divadle v Košicích.“

Karel Vašata zemřel 22. února 1989 v Plzni, ve věku čtyřiasedmdesáti let. Upozorňuji na chyby na webech, které jsem náhodně odhalil. Je tam psán rok 1999. Přál bych panu doktorovi ze srdce o deset života více. Ale není to tak, Bůh ho k sobě povolal již v únoru 1989. Jistě pozoruje z nebe soudobou éru plzeňské opery, kterou plně žil a obětoval jí podstatu svého tvůrčího života.

Foto archiv DJKT Plzeň, archiv