Pucciniho Edgar po Liberci také v Plzni

Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedla 24. října na scéně Velkého divadla premiéru opery Giacoma Pucciniho Edgar. V hudebním nastudování Martina Doubravského, v režii Martina Otavy, na scéně Jána Zavarského a v kostýmech navržených Danou Haklovou. Tento tým inscenoval méně známé Pucciniho dílo roku 2010 v Liberci jako českou premiéru. Získané zkušenosti přenesl nyní do Plzně. „Víte, co to je Plzeň?“ pravil by týmu dlouholetý legendární šéf plzeňské opery Karel Vašata, který měl v září jubileum sto let od narození (článek naleznete zde). Ano, inscenační tým by mu odpověděl: „Pane doktore, víme dobře, co je Plzeň, a dali jsme si záležet.“

Edgar je první průkazně úspěšné Pucciniho dílo, které anticipovalo mnohem slavnější díla, jako je Manon Lescaut (1893) a La bohème (1896). Nebylo sice ještě v době premiéry přímou směrovkou nového stylu verismu jako dosti podobný Mascagniho Sedlák kavalír, ale přece jen naznačuje zřetelně Pucciniho slohovou cestu. Milánské publikum, které zhlédlo poprvé Edgara v dubnu 1889 ve Scale, bylo dle informací Pucciniho životopisců nadšeno. Zaujal dějový spád, silné, ba až dosti drastické kontrasty, skvělá instrumentace podobná Mascagniho Cavallerii rusticaně, v té chvíli ještě neznámé, dále melodické nápady a obraty dobou tolik uznávaného Ponchielliho. Ostatně se Sedlákem kavalírem má i dosti podobný dějový půdorys, včetně hlavních postav opery. Připomíná ho již hudba varhan, žena čistá (Fidelie versus Santuzza) postavená oproti živlu ženy démonicky vyzývavé (Tigrana versus Lola). K tomu rozpolcený hrdina opery Edgar, připomínající Turidda, jakož i rozuzlení příběhu vraždou. Pro úplnost jen dodám, že sám Puccini Mascagniho dílo z partitury dobře znal, stýkali se intenzivně. Italský verismus vznikal de facto v pracovnách obou přátel, již se vzájemně v tomto období ovlivňovali. Nikdo tehdy netušil, že právě Puccini bude dominantním tvůrcem nového stylu. Zralý Verdi označoval za hlavní talent počátku nové italské hudební epochy Mascagniho, ne Pucciniho. Prognózy slavných ne vždy vyjdou, jak víme z četných dokladů historie.

Výborná operní překladatelka profesorka Jelena Holečková-Dolanská nám kdysi na semináři pravila: „Víte, v čem je operní publikum výjimečné? Chodí totiž rádo na tituly známé, nikoliv na neznámé. Jakmile je opera neznámá, nemá k ní důvěru, zatímco zase na známé tituly dovede chodit mnohokrát.“ Zpětně vzato je na tomto postřehu mnoho pravdy. Bude proto zajímavé sledovat, jaké přízni se bude těšit „neznámá“ opera Edgar oproti „známým“ dílům autora, jako jsou Manon, Tosca, La bohème, Madame Butterfly, Turandot, bez nichž si ani nedovedeme operní žánr představit. Bude zajímavé, jak dalece je teze tak vysoce vzdělané citované dámy dodnes pravdivá. Nebo už nikoliv? Uvidíme.

Tvůrci inscenace v Plzni zůstali stejní jako před pěti lety v Liberci. Jedná se tedy více či méně o přenos scény, kostýmů, režie i hudebního nastudování. Duší inscenace je Martin Otava, ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni, který tímto režijním krokem obohatil dramaturgii o dílo Pucciniho, které dosud Plzeň nezná. A že si na Pucciniho jako autora vždy Plzeň náramně potrpěla! Martin Otava si povolal i dirigenta libereckého nastudování, Martina Doubravského. Je to značná výhoda, dostat se s odstupem času k novému nastudování. Pro dirigenta je to dobrá zkušenost v nadhledu, ve zkušenosti s technicky obtížnými místy, s výstavbou ploch. Rovněž někteří z pěvců své role vytvářeli v Liberci před pěti lety. Například Lívia Obručník Vénosová nebo Rafael Alvaréz. Jiní se k rolím opery naopak dostali poprvé v kariéře – objev Plzně Paolo Lardizzone, Jana Foff Tetourová, Ivana Veberová či Jiří Brückler.

Pro titulní roli Edgara, na němž inscenace zřetelně pěvecké opery stojí, má Plzeň vlastní objev z Itálie, jímž je výborný italský tenorista Paolo Lardizzone. V Plzni se neplánovaně představil na druhé premiéře Sedláka kavalíra jako pěvecky fascinující Turiddu. Poté také jako Canio v Komediantech. Bylo zřejmé, že verismus je jeho parketa, nevšední krásou a barevností fondu, lehkostí a samozřejmostí ze shora tvořených a plnozvučných výšek. Takový pro mne osobně sympatický, mladý José Carreras, jehož mi svou vemlouvavou barvou spinto tenoru připomíná. Proto bylo jen přirozené, že Plzeň v náročné, vypjaté roli Edgara vsadila právě na Paola Lardizzona (ve druhém obsazení osvědčený a pěvecky disponovaný Rafael Alvarez). Paolo Lardizzone naplnil očekávání. Odvedl pěvecky obdivuhodný výkon, v jeho krásném hlasu se zračí doslova slunce Itálie, má prostorovou nosnost, bezpečný rozsah a plynule odvíjenou kantilénu. Byť je talentovaný tenorista menší, drobné postavy, má jevištní charisma s přirozeným scénickým pohybem a jevištní flexibilitou. Druhou výraznou rolí premiéry je zřetelně Jiří Brückler v roli Franka. Role má z většiny silně dramatický charakter, ale Jiří Brückler ji dokázal přesvědčivě naplnit voluminózním, prostorově nosným barytonem s pěkně tvořenou vyšší polohou.

Za mužskými protagonisty večera přicházejí pro mne představitelky obou hlavních rolí ženských. Lívia Obručník Vénosová v roli Fidelie je jevištně působivá, má průbojný, pružný a nosný mladodramatický soprán příjemného témbru, jen nejvyšší polohy nemají zatím nutný pocit rozsahové nadstavby.

Atraktivní Jana Foff Tetourová se ve vděčném mezzosopránovém partu živelné, živočišné a temperamentní Tigrany rozezpívala do výrazného výkonu, když se postupně vytrácelo vstupní vibrato, patrně povstávající z enormního premiérového napětí, soudě dle obdobného průběhu ve Verdiho Aidě v roli Amneris. Jako by se rozpomněla na svoji tak úspěšnou Carmen před více než dekádou. Menší basovou roli Gualtiera zvládl jevištně přesvědčivě, suverénně Pavel Horáček.

Liberecký dirigent Martin Doubravský si podruhé od píky nastudoval operu, což je vždy výhodou. Podruhé lépe víme, jaké nástrahy nás technicky čekají a jak je efektivně nazkoušet. Pan Doubravský je dirigentem účelově laděného gesta, přesných nástupů, dávaných v bezpečných avízech bez zbytečných efektů. Vizitkou dirigenta ostatně není tolik gesto, ale fakt, co je schopen z orchestru a z celého operního ansámblu jako celku vytáhnout, vydobýt. Soudě z harmonicky vyváženého zvuku orchestru, dobré souhry, kompaktního zvuku smyčců i robustních vstupů žesťů, jimž zde přál Puccini věru požehnaně, byl disponovaný liberecký dirigent zjevným přínosem. Dílo měl tempicky i rytmicky v gestech pod kontrolou, v dynamice se rád opájel plnými, až hrubozrnnými vrcholy fortissim, někdy již vůči jevišti příliš v tektonice častými i přílišnými. Vyvážit spodní dynamickou hladinu je vždy jistým problémem, každý orchestr, nejen ten plzeňský, si libuje více ve forte než v pianech či pianissimech. Navíc velmi akustické orchestřiště Velkého divadla v Plzni trochu svádí k opájení se mnohadecibelovými fortissimy víc než ukázněností pianové dynamiky. Velké hlasové fondy protagonistů večera se s tímto aspektem ale vyrovnaly celkem zdárně. Pokud zní z jeviště italština, ne čeština, čímž srozumitelnost textů není tolik v popředí vnímání. Rovněž sbor pod vedením Zdeňka Vimra naplnil kladná očekávání, především v nosných, až úderných forte, nesoucích se přes orchestr v kompaktnosti plné harmonie. Tentokrát se musel spokojit s interními pěvci, bez externích posil, jak bývá obvyklejší.

Pucciniho Edgar je dílo velké dramatické sevřenosti a spádu, byť s libretem, jež je svou dějovou osnovou pro mne osobně poněkud problematické, dosti schématické, s černobíle stavěnými postavami v typizaci, oproti pozdějším Pucciniho geniálně vyváženým operám. Tam již ovšem Puccini libretistům do jejich snah nekompromisně a razantně zasahoval, až z něho byli nešťastní, jak mu nic není vhod. Zde ještě, jak je zřejmé, svému libretistovi Ferdinandu Fontanovi nechal příliš mnoho volnosti. Moc volnosti někdy škodí.

Režie Martina Otavy nehledá transformace děje do jiných poloh, sází zato prioritně na dramatismus v dialozích postav, dynamičnost jevištního výrazu, vycházejícího z hudby. A podporuje, ba doslova zvýrazňuje silnou expresi díla, která je jeho hlavní předností. Melodický gejzír La bohèmy či symbolu vrcholu verismu – Tosky – na věky nedostižný, nesmrtelný, zde tolik nehledejme. Režie odvíjí děj na působivé scéně Jána Zavarského, sympaticky přehledné, neokázalé, prosté, se schodištěm a skloněným portálem kostela s matnými, velikými zrcadly po stranách, jakoby umocňujícími alegorií zobrazení charakteru hlavní postavy díla, ale výstižně i celé jeho vnitřní reality. Rovněž zdařilé barevné kostýmy Dany Haklové působily věcně ve smyslu charakterů daných postav díla, ale též u sboru jsou výtvarně působivé.

Je cenné mít šanci poznat díla, které nechala historie zapadnout vedle oněch jiných, šťastnějších. Paní profesorka Holečková-Dolanská hovořila o nutnosti, aby opera byla „známá“. Ale k tomu musí být patřičně uváděna, aby se známou stala. Plzeňská inscenace je tedy příspěvkem ke známosti díla. Historie za určitý čas zase zpětným pohledem posoudí, zda se dané operní dílo známějším stane, neboť pro operu je toto adjektivum opravdu zaklínadlem. Ale to vše již náleží proudu času. Své subjektivní pocity v tomto smyslu prozrazovat nebudu, nejsou oproti onomu proudu času nikterak důležité.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Giacomo Puccini:
Edgar
Hudební nastudování a dirigent: Martin Doubravský
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Dana Haklová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J. K. Tyla
Externí sbor
Premiéra 24. října 2015 Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Edgar – Paolo Lardizzone (alt. Rafael Alvarez)
Gualtiero – Pavel Horáček (alt. Jevhen Šokalo)
Frank – Jiří Brückler (alt. Jiří Kubík)
Fidelia – Livia Obručník Vénosová (alt. Ivana Veberová)
Tigrana – Jana Foff Tetourová (alt. Alžběta Vomáčková)

www.djkt.eu