Ryzí alt, ušlechtilá postava. Betty Fibichová – první altistka Národního divadla

Právě dnes je to sto sedmdesát let ode dne, kdy se v severočeské Jilemnici narodila mlynáři Hanušovi dcera Barbora, přezdívaná Betty. V archivu Národního divadla je jako datum jejího narození uveden 16. únor 1846, ale ve všech ostatních zdrojích, s nimiž jsem pracoval, se uvádí 16. březen téhož roku.

Betty, podobně jako její dvě sestry, starší Růžena a mladší Anna, byla vychovávaná ve vlasteneckém duchu, který v rodině Hanušových panoval. Od dětství toužila po divadle, a protože měla prokazatelný pěvecký talent, navštěvovala od roku 1859 v Praze pražskou pěveckou školu Augustina Appého. Později se rovněž školila u vynikajícího barytonisty Prozatímního a Národního divadla Josefa Lva, zpěváka, pro něhož psal Smetana své nádherné barytonové role.

V roce 1867 vystoupila Betty Hanušová poprvé na divadle. V Karlových Varech se představila v roli Nancy v tehdy velmi populární opeře Marta Friedricha Flotowa. V Karlových Varech se také seznámila s Františkem Ladislavem Riegrem, který posléze na mladou talentovanou zpěvačku upozornil ředitele Prozatímního divadla Jana Nepomuka Maýra. Na podzim téhož roku se rovněž několikrát představila olomouckým divákům, mimo jiné v roli Azuceny ve Verdiho Trubadúru. 4. ledna 1868 vystoupila díky Riegrovu doporučení na jevišti Prozatímního divadla v roli Abatyše ve velmi úspěšné premiéře opery Karla Bendla Lejla. Mimořádný úspěch sklidila i ona sama a následovalo okamžité angažmá. Její první nastudovanou rolí v Prozatímním divadle byla Hedvika v Rossiniho Vilému Tellovi.

Betty Hanušová se velmi rychle stala čelnou sólistkou operního souboru Prozatímního divadla. Její podle dochovaných svědectví krásný hluboký alt ve spojení s přirozeným hereckým nadání, včetně schopnosti vyrovnat se s rolemi vyžadujícími komický projev, doplnila nesmírná píle, houževnatost a pracovitost. Tyto své kvality uplatnila v mnoha významných mezzosopránových a altových partiích. Výborně byly hodnoceny její role v tehdy uváděných a populárních operách. Vedle již výše zmíněných rolí  to byla například úloha Fides v Meyebeerově Prorokovi, některými považovaná za jeden z vrcholů její kariéry, dále paní Brodská v Nicolaiových Veselých paničkách windsdorských, Ratmir v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, Marta v Gounodově Faustovi a Markétce, Pamela v Auberově Fra Diavolovi anebo Madame Bertrand v opeře Zedník a zámečník téhož autora.

Ztvárnila také roli Xenie v opeře českého dirigenta působícího v carské opeře v Sankt-Petěrburgu a ruského hudebního skladatele v jedné osobě Eduarda Franceviče Nápravníka Nižegorodci.

Doménou zpěvačky byl ovšem český repertoár. Vždy měla vřelý vztah k tvorbě Bedřicha Smetany. V roce 1869 se seznámila se Zdeňkem Fibichem, který tehdy pobýval v Jilemnici na prázdninách a posléze se oženil s její mladší sestrou Růženou.

Po její předčasné smrti se Betty Hanušová stala na výslovné přání své těžce nemocné sestry jeho druhou ženou. Manželským osudům Betty a Zdeňka Fibichových jsme věnovali na Opeře Plus poměrně velkou pozornost v článku z října 2015 (zde) u příležitosti loňských dvou fibichovských jubileí. Vraťme se tedy k divadlu.

Betty Fibichová byla také výbornou představitelkou smetanovských altových rolí, ať to byla Martinka v Hubičce, Panna Róza v Tajemství či Záviš v Čertově stěně, kterého psal Bedřich Smetana přímo pro ni. Ladislav Novák ve své knize Stará garda Národního divadla cituje Smetanův výrok: „Záviše může provésti jedině všeobecně ctěná paní Fibichová, na níž poukazuje ryzí alt, ale ušlechtilá postava a důležitost úlohy.“ V premiérách Dvořákových oper se představila v rolích Anny v Králi a uhlířovi, Říhové v Tvrdých palicích, Homeny ve Vandě či šafářky Veruny v opeře Šelma sedlák. Ještě jako Betty Hanušová zpívala při premiéře 10. dubna 1874 roli Elišky ve Fibichově operní prvotině Bukovín, poté v Novém českém divadle v listopadu 1881 postavu Perchty v jeho druhé opeře Blaník.

V Národním divadle zpívala roli Radmily v Libuši při obou premiérách (v červnu 1881 i v listopadu 1883). Výrazně se uplatnila i v dalším českém operním repertoáru. Ztvárnila čelné mezzosopránové a altové role ve Smetanových operách, vedle již zmiňovaných to byly také Děčana v Braniborech v Čechách a Ludmila v Prodané nevěstě. Z jejích rolí v operách Antonína Dvořáka jmenujme ještě klíčnici Lotinku v Jakobínovi. Svým výkonem v roli kněžny Isabelly výrazně přispěla k pozitivním kritickým ohlasům na premiéru Nevěsty messinské svého manžela.

Z jejích dalších rolí v českém repertoáru připomeňme Zuzanu v Petru Škrétovi a Markýzku v Cestě oknem Karla Bendla, Verunu v Blodkově jednoaktovce V Studni a Martu Knejpkovou v opeře Vojtěcha Hřímalého Zakletý princ.

Zopakovala si četné role z Prozatímního divadla jako například velmi úspěšnou Fides v Prorokovi, z jejích verdiovských rolí jmenujme Ulriku v Maškarním plesu a Magdalenu v Rigolettovi, Markýzu v Donizettiho Dceři pluku, k úspěšné Martě v Gounodově faustovské opeře přidala stejnou roli v Boitově Mefistofelovi, v Gounodově Romeovi a Julii se divákům představila v roli Gertrudy, v Délibesově Lakmé v postavě Mistress Bertson, v Mozartově Kouzelné flétně v postavě Třetí dámy, v Rubinsteinově Démonu v roli Tamařiny chůvy a v premiéře opery Heinricha Marschnera Hans Heiling (tehdy dle dobového zvyku uváděné s počeštěným názvem Jan Heiling) v postavě Háty. V legendárním prvním českém uvedení Evžena Oněgina, kterou dne 6. prosince 1886 dirigoval sám autor, vytvořila po boku Bohumila Benoniho v titulní roli a Berty Lautererové-Foersterové roli chůvy Filipěvny.

Bohatá byla rovněž koncertní činnost Betty Fibichové. S první představitelkou Libuše Marií Sittovou zpívala poprvé Dvořákovy Moravské dvojzpěvy, v repertoáru měla rovněž altové sólo v Dvořákově kantátě Stabat mater a do dějin brněnského hudebního života se zapsalo její účinkování v Beethovenově IX. Symfonii v roce 1879.

Betty Fibichová byla známá svou vysokou profesionalitou, Ladislav Novák cituje ve své knize úryvek z dopisu, který mu napsal její syn doc. MUDr. Richard Fibich: „…Element dramatický byl u ní velmi vyvinut. Chodívala často do divadla na činohry, ale jen když hrály nejlepší herečky. Uměla jiné výborně napodobiti a mnohdy se i obávala, aby se od nich nenakazila zlozvyky ve výslovnosti nebo v gestu.“

Uměleckým vrcholem Betty Fibichové bylo její působení v Prozatímním divadle a v prvních letech Národního divadla. Dejme ještě jednou slovo Ladislavu Novákovi: „Říkávalo se o ní, že byla specialitou Národního divadla. A tou také byla svým nádherným altem, ojedinělým v souboru české opery až na dobu přítomnou, neboť žádná z altistek Národního divadla ji hlasově dosud nepřekonala, ba ani nedostihla.“ Ladislav Novák psal své vzpomínky někdy počátkem třicátých let a je pravda, že až do doby vrcholného působení Marty Krásové, jež se stala členkou Národního divadla v roce 1938, soubor altistku skutečně mimořádných kvalit, postrádal.

V průběhu osmdesátých let se začaly projevovat zdravotní problémy (vleklý plicní katar), dá se předpokládat, že na jejím zdravotním stavu se podepsaly i problémy osobní. Přesto byla ještě v sezoně 1889-1890 obsazena do čtyř studovaných premiér (Marcellina v Mozartově Figarově svatbě, Martinka v novém nastudování Hubičky, Marie v opeře Krakonoš a Madame Bertrám v Auberově opeře Zedník a zámečník). Členství v Národním divadle ukončila v lednu 1891. Nicméně v průběhu roku 1891 ještě dvakrát (v květnu a v červnu) vystoupila v roli Martinky v Hubičce.

Betty Fibichová zemřela 20. května 1901, sedm měsíců po smrti svého manžela, po jehož boku byla pochována na vyšehradském hřbitově.