Verdi a Wagner. Víkend v Berlíně se dvěma velikány opery

Deutsche Oper Berlín připravila pro své návštěvníky na začátek června letošního roku starší inscenace Giuseppe Verdiho Trubadúra (premiérováno v roce 1996) a inscenaci Tristan a Isolda z roku 2011.

Trubadúra režijně připravil kontroverzní německý režisér Hans Neuenfels, který své publikum hojně šokuje až drastickými výklady operní literatury. Jednalo se o třicátou sedmou reprízu jeho inscenace (která se ovšem posledních dvanáct let v repertoáru Deutsche Oper Berlín neobjevovala). Znalci operního díla Giuseppe Verdiho se mnou budou souhlasit, že inscenovat Trubadúra není žádná slast – silně romantický příběh obsahuje řadu zápletek, kterým současný divák sotva může věřit. Jeden z možných přístupů je dílo nechat „odvyprávět“ v historizujících kostýmech a dekoracích, vystavět aranžmá jednotlivých situací podle toho, kde se právě odehrávají a nepředkládat divákovi žádný zásadní „režijní výklad“. Netradičně uvažující režiséři občas „vymýšlejí“ či „roubují“ na příběh Trubadúra koncepci, která někdy více, někdy méně skřípe při porovnání s tím, co se v konkrétních obrazech odehrává. Hans Neuenfels vidí libreto jako velmi rozporuplné, a tak také dílo inscenuje a občas až degraduje: romantiku často nahrazuje fraškou, násilí a utrpení hlavních postav nahrazuje totální „řezničinou“ a vulgárností. V italských operách bývá velkým problémem najít nějakou smysluplnou hereckou akci pro sbory – režisér Neuenfels Ferrandovo vojsko pojímá jako společenství jakýchsi hobitů, škodolibých skřítků, kteří osobitým zábavným způsobem zaplňují jinak prázdné plochy scénicky nenaplněného sborového zpívání. Inscenace z roku 1996 opravdu „nezestárla“, diváky stále (asi už méně) šokuje, ale rozhodně také baví.

Hlavním pěvecký magnetem reprízovaných představení Deutsche Oper Berlín byla hvězdná americká sopranistka Angela Meade, která se předvedla v mimořádné pěvecké kondici. Její nádherný silný šťavnatý hlas bez problémů zaplnil scénu berlínské Deutsche Oper, pěvkyně nabízí překrásné frázování, bez problémů zpívá všechny krajní polohy nesnadné role Leonory, part skutečně interpretuje.

Angela Meade má v současné době v repertoáru většinu velkých belcantových rolí: ovládá všechny tři tudorovské královny, Belliniho Normu, Donizettiho Lucreziu Borgiu, z Verdiho díla zpívá recenzovanou Leonoru z Trubadúra, Elvíru v Ernanim, Helenu ve francouzské verzi Sicilských nešpor, Rossino Mathildu ve Vilému Tellovi a tak dále. Pro většinu inscenací, ve kterých Angela Meade vystupuje, asi může být trochu problémem její silnější postava – v této režii Trubadúra (pohybující se často na hranici grotesky) plný zjev sopranistky nevadil. Part Manrica převzal místo původně ohlášeného Carla Ventreho bulharský tenor Kamen Chanev, který zpíval slušně, ale byl to v podstatě provozní výkon. Dobře se předvedl představitel Hraběte Luny, slovenský barytonista Dalibor Jenis, již zdomácnělý na velkých zahraničních scénách – výtečně uplatnil bohatý hlas ve střední a vyšší poloze, jen nejspodnější tóny mu trochu dělaly problémy. Americká mezzosopranistka Dana Beth Miller strávila v ansámblu Deutsche Oper Berlín dvě sezony od roku 2012 do roku 2014, nyní se sem vrátila ve velké roli Azuceny a diváky nadchla výborným hereckým projevem, pěkným dramatickým mezzosopránem, nádherně zbarveným ve všech polohách. Orchestr Deutsche Oper Berlin výborně citlivě řídil dirigent Roberto Rizzi Brignoli, s velkým pochopením pro belcanto, doslova se zpěváky dýchal, nechával plně „doznít“ jednotlivé fráze. Především skvělý výkon orchestru mně zase jednou potvrdil vysokou úroveň opery v zahraničí – při sedmatřicáté repríze Trubadúra v českých zemích bych se asi dost obával rizika, jaké nánosy rutiny a nekvality přinese. Deutsche Oper Berlín ale předvedla představení na úrovni premiéry.

Následující večer, tedy spíše odpoledne, bylo ve znamení vrcholné opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Jednalo o se patnácté představení inscenace režiséra Grahama Vicka z roku 2011 (tehdy nesmrtelný milenecký pár ztvárnili životní partneři Peter Seiffert a Petra-Maria Schnitzer). Představení 5. června 2016 řídil hudební šéf Deutsche Oper Berlín, dirigent Donald Runnicles, který hráče dovedl téměř do dokonalosti, orchestr hrál výborně, neobyčejně plasticky. Tentokrát byly hlavní role svěřeny švédské sopranistce Nině Stemme a americkému tenoristovi Stephenu Gouldovi, kteří představují ve svém oboru (Wagner, Strauss) absolutní světovou špičku.

Nina Stemme rozhodně své pověsti nezůstala nic dlužna, její velký silný hlas se báječně nese nad ohromným orchestrem, dokáže si roli optimálně rozvrhnout, takže má dostatek sil až do posledních chvil partu, který patří k nejnáročnějším vůbec. Přestože se jednalo o režijně náročnou inscenaci, do které Stemme vstupovala později (to jest zřejmě jen s asistentem režie), působila nesmírně sebejistě a samozřejmě. Věřil jsem jí vše, co na jevišti předvedla. Stephen Gould s výjimkou třetího aktu (viz dále) nebyl na rozdíl od Isoldy vystaven žádné mimořádné herecké akci, například celý první akt v podstatě proseděl. Přestože zpěvák určitě předvedl obrovský výkon, mám trochu problémy s jeho interpretací Tristana: Gouldova dikce je až „příliš dokonalá“, jeho silný zářící hlas se možná hodí více na heroického Siegfrieda než na Tristana, který v této inscenaci sedí, leží nebo popochází v obýváku a během třetího aktu neumírá hodinu na smrtelnou ránu, kterou mu zasadil Melot, ale umírá pomalu, tiše, sešlostí věkem. Já osobně bych asi v této režii dal přednost menšímu, subtilnějšímu „tristanovskému“ hlasu, který ukáže více pěveckých fines. Přesto to byl mimořádný pěvecký výkon, který nenesl absolutně žádné znaky únavy.

Mezzosopranistku Tanju Arianu Baumgartner jsem poprvé viděl na jevišti před pár měsíci v Theater an der Wien jako Clairon v Straussově Capricciu a už tehdy mne velmi zaujala. V berlínském Tristanovi zpívala part o dost výše položený, Brangenu, a opět naprosto senzačním způsobem – myslím, že je to velký talent a příslib pro mezinárodní jeviště. Americký barytonista Ryan McKinny (Kurwenal) zaujal spíše atraktivním zjevem než mimořádností svého hlasového projevu, Albert Pessendorfer krásně a neobyčejně plasticky zpíval dlouhý výstup krále Markeho, bohužel i jeho postava byla režií odsouzena do jisté pasivity a „ošoupanosti“. Chyběla jí jistá obřadnost už tím, že Král Marke od začátku inscenace sedí v křesle zády k publiku a na konci prvního aktu se zvedne a v (pochopitelně) zmačkaném saku si jde pro Isoldu. Z ostatních účinkujících bych ještě rád zmínil výtečného amerického basbarytona Setha Carica, který se v roli Kormidelníka v inscenaci jen mihne, přesto vzbudil zaslouženou pozornost. Tohoto mimořádného pěvce mladé generace jsem si poprvé všimnl letos v březnu jako doktora Kolenatého v inscenaci Věci Makropulos (také Deutsche Oper Berlín), kde převedl češtinu na úrovni rodilého mluvčího.

Inscenace Grahama Vicka rozhodně nenudí, přináší nové nápady, má řád, koncepci (až na jisté detaily) srozumitelnou, je spíše otázkou vkusu, zda publikum přijme „Tristana v obýváku“ – jak by se zjednodušeně toto pojetí dalo pojmenovat. Zapomeňte na heroické činy Tristana, na plovoucí se loď, na hrad Cornwall: v tradičně zařízeném bytě s velkými francouzskými okny Brangena právě zkouší Isoldě svatební šaty, které se do sňatku s králem zjevně nechce a šaty ze sebe strhá. Tristan a Isolda nepijí žádný kouzelný nápoj, prostě si oba „šlehnou“ z injekční stříkačky (kterou připraví Brangena) a je tady láska až za hrob. Takto civilně probíhá děj až do třetího aktu. „Obýváková režie“ funguje vcelku dobře, avšak v tomto prostředí se ztrácela velikost citů, magie a osudovost celého příběhu. Ta přichází až mnohem později, v třetím aktu. Jak jsem již zmínil, Tristanova rána se zahojila, Isolda zůstává se svým manželem a život jde dál – ale je tu stále silné citové pouto, které vydrží až do posledních chvilek života. Tristan s postupující Parkinsonovu chorobou žije v bytě, kde došlo k prvnímu okouzlení mezi ním a Isoldou, stará se o něj věrný Kurwenal. Bohužel Isoldy se nedočká – odchází do „jiného světa“ francouzským oknem těsně před okamžikem, než se po letech odloučení objevuje stará Isolda, se šedivými vlasy – ta už v bytě nachází jen rakev. V třetím aktu se tak divák konečně dočká hlubokých citů, dojmů a velké apoteózy velkého příběhu.

Hodnocení autora recenze:
– Der Troubadour: 75 %
– Tristan und Isolde: 80%

Giuseppe Verdi:
Der Troubadour
(Il trovatore)
Dirigent: Roberto Rizzi Brignoli
Režie: Hans Neuenfels
Výprava: Rinhard von der Thannen
Sbormistr: William Spaulding
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Opernballett der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 24. března 1996 Deutsche Oper Berlín
(psáno z reprízy 4. 6. 2016)

Leonora – Angela Meade
Inez – Rebecca Jo Loeb
Graf Luna – Dalibor Jenis
Ferrando – Marko Mimica
Azucena – Dana Beth Miller
Manrico – Kamen Chanev
Ruiz – Burkhard Ulrich
Ein Zigeuner – Hong-Kyun Oh
Ein Bote – Sungjin Kown
***

Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Donald Runnicles
Režie: Graham Vick
Výprava: Paul Brown
Sbormistr: Thomas Richter
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 13. března 2011 Deutsche Oper Berlín
(psáno z reprízy 5. 6. 2016)

Tristan – Stephen Gould
Král Marke – Albert Pesendorfer
Isolde – Nina Stemme
Kurwenal – Ryan McKinny
Melot – Jörg Schörner
Brangäne – Tanja Ariane Baumgartner
Pastýř – Peter Maus
Námořník – Attilio Glaser
Kormidelník – Seth Carico

www.deutscheoperberlin.de