Prodaná nevěsta v Erfurtu, video v Operním kukátku
Prodaná nevěsta v Erfurtu
V čase předvánočním zazněla v premiéře 17. prosince 2016 Smetanova opera Prodaná nevěsta v Theater Erfurt tradičně v německé verzi jako Die verkaufte Braut v překladu Winfrieda Hönsche a Carla Rihy. Inscenátorský tým tentokráte odolal často rozšířené myšlence zbavit tento titul etnografického (folklórního) charakteru a vytvořil krásné obrazy se zdařilými kostýmy, které vycházejí ze středoevropských krojů (Mila van Daag, která také vytvořila tradiční, ale vzdušnou a barevně vhodnou scénografii s dominantním akcentem na velký světelný kruh na horizontu).
Samozřejmě je třeba z našeho pohledu trochu přimhouřit oko nad některými drobnými nepřesnostmi kostýmů a krajově ne zcela sourodou směs, ale jde o velmi zdařilou stylizaci, která v celkovém dojmu ladí oku a vytváří optimistickou atmosféru celého díla. Ani režisér Markus Weckesser se nepouští do žádných experimentů a poctivě režíruje tento Sabinův scénický žert se smyslem pro detail i gagy komických postav. Světoznámé tance ze Smetanovy národní opery nejsou provedeny jako baletní číslo, ale jsou jen doprovázeny mimickou akcí. Dirigent Zoi Tsokanou řídí celou partituru temperamentně a s přehledem a společně s režisérem si dovolil menší žertík, když zařadili také úryvek ze Smetanovy Vltavy do druhého aktu. Vtípek jistě bude oceněn německým poučenějším divákem, v českých zemích by asi neprošel tak snadno.
Kritiky chválí především pár interpretů Jeníka a Mařenky (tedy Hanse a Marie) v podání rakouského tenoristy Thomase Paula a německé sopranistky Margrethe Fredheim. Opera zazní ještě na druhý svátek vánoční a dvakrát v lednu 2017, kdy bude pokračovat až do konce sezony každý měsíc.
Císař Atlantidy v Kammeroper Wien
Der Kaiser von Atlantis oder die Tod-Verweigerung (Císař Atlantidy aneb Odepření smrti) jednoaktová opera skladatele Viktora Ullmanna, kterou komponoval na text Petra Kiena v Terezíně, je právě ve fázi zkoušek na vídeňské scéně Kammeroper (dnes součást Theater an der Wien).
Dílo vzniklo v roce 1943 v terezínském ghettu a bylo zde i zkoušeno (mezi sólisty byl i Karel Berman v roli Smrti), ale jevištní premiéry dosáhlo až roku 1975 v Amsterdamu v rekonstruované verzi. Dílo dnes existuje ve třech prováděcích verzích. První verze je dílem dirigenta Kerryho Woodwarda, který dokončení partitury konzultoval také poněkud kuriózně s předním světovým médiem Rosemary Brown, která opakovaně prohlásila, že má schopnost spojit se s mrtvými skladateli. V této verzi, zřejmě dosti vzdálené původním autorským záměrům, byla opera provedena při novodobé premiéře a na několika dalších scénách. Muzikologové Michael Graubart a Nicholas Till připravili jinou verzi partitury pro vydání, na základě jejich rekonstrukce bylo dílo provedeno mimo jiné v Londýně v roce 1981 a 1985. Třetí jevištní verzi připravil Ingo Schultz v letech 1992–1993 po četných konzultacích i s Karlem Bermanem. V současnosti je tato verze nejrozšířenější. Jednoaktová opera na libreto všestranně nadaného malíře a literáta Petra Kiena, který zahynul v Osvětimi v roce 1944 (kde byl také 17. října téhož roku zavražděn skladatel Viktor Ullmann) vychází z antroposofických ideí, k nimž se skladatel ve třicátých letech dvacátého století hluboce lidsky i umělecky přimkl. Osou symbolického námětu je odmítnutí Smrti vraždit lidi, jak nakazuje tyranský Císař Atlantidy. Jak tento námět musel rezonovat v terezínském ghettu…
Vídeňské provedení bude dílem Juliena Vanhoutteho a režii vede Rainer Vierlinger, který je jako režisér spjat především s operními soubory v Grazu, festivalem v Bregenzu a právě s Theater an der Wien. Inscenaci doplní projekce Susanne Boehm. Šest sólistických úkolů je obsazeno interprety ze souboru mladých operních zpěváků studiového projektu Theater an der Wien. Po premiéře 11. ledna 2017 bude následovat dalších sedm repríz a k představení je připraven také speciální edukační program.
Simon Keenlyside v Praze
Na 10. ledna 2017 je ve Smetanově síni pražského Obecního domu ohlášen koncert barytonisty Simona Keenlysida pod názvem Blue Skies (Modrá nebe). Na programu jsou písně tak trochu nespravedlivě označovaného „lehčího“ žánru, v tomto případě klasické písně Irvinga Berlina, Colea Portera, Jeroma Kerna, George Gershwina a dalších mistrů broadwayského muzikálu a zábavy dvacátých až padesátých let dvacátého století. V zajímavém výběru pak nechybí ani dvě ukázky z pozdější „charlestonové“ operety Emmericha Kálmána Die Herzogin von Chicago (Vévodkyně z Chicaga) z roku 1928, díla, které v poslední dekádě zažívá scénickou i nahrávací renesanci, nebo další německá árie z hudební komedie Happy End Kurta Weilla, jež bude ovšem provedena v anglickém překladu. Originální pozdní americká tvorba emigranta Kurta Weilla je pak ještě zastoupena ukázkou z opery Street Scene (Scény z ulice, 1946), díla formálně i motivisticky silně ovlivněného americkým muzikálem, ale s naplněnými ambicemi vážného až tragického příběhu.
Program je převážně vybrán tak, aby ilustroval všestrannost americké písňové a muzikálové tvorby, takže tu neschází ani píseň Lízina nápadníka Freddyho Eynsford-Hilla z veleúspěšného muzikálu My Fair Lady autorů Fredericka Loewa a Alana Jaye Lernera z roku 1956 nebo v USA nesmírně populární píseň The Girl Next Door (Dívka odvedle) z klasického amerického muzikálu Meet Me in St. Louis (v češtině zpravidla pod názvem Sejdeme se v Saint Louise z roku 1944, známého také z filmové verze s Judy Garland). Slavného zpěváka, jehož v posledním období provázely zdravotní problémy, které zkrátily i jeho minulý koncert v Praze, bude doprovázet komorní uskupení pěti hráčů (klavír, pozoun, dřevěné dechy, bubny, kontrabas).
Po Erwinu Schrottovi je to další špičkový operní interpret, jenž přiváží důvtipně sestavený program, který zpravidla nebývá interpretován operními zpěváky. Keenlysideův temperament a smysl pro styl i vkus jsou ovšem zárukou kvalitní zábavy. Barytonista má zkušenosti s operetním i muzikálovým repertoárem, včetně několika nahrávek. Zpěvák si do Prahy vlastně jen „odskočí” z Vídně, kde v listopadu a v prosinci 2016 vystupoval v sérii představení Verdiho Macbetha a v lednu a únoru vstoupí do další série v titulní roli Mozartova Dona Giovanniho na prknech Wiener Staatsoper. Snad jen nebude pražský koncert tak nešťastně amplifikován jako v případě Erwina Schrotta a jeho koncertního programu Rojotango (recenzi jsme přinesli zde).
Nahrávka týdne
Salieri, Antonio – La scuola de’ gelosi (Škola žárlivců). Orchestr l’arte del mondo, dirigent Werner Ehrhardt. Deutsche Harmonia Mundi 88985332282 (3 CD). V posledních dekádách zažíváme již několikátou operní renesanci skladatelů, jejichž operní díla upadla do zapomnění. Alespoň krátkodobě se podařilo, i díky četným nahrávkám, vzkřísit některé zaprášené opusy George Friedricha Händela, u něhož jsou ale tyto snahy uvést je do repertoáru staré skoro již jedno století a vycházejí z händelovských slavností v Göttingenu a pak v Halle. Přes náročnost pěveckých partů se do repertoáru vrátily například Alcina, Ariodante, Agrippina, Tamerlano, Semele nebo Rinaldo, přičemž repertoárovými trvalkami zůstávají stále Giulio Cesare in Egitto a Xerxes.
Trochu jiná situace nastala u operního díla Antonia Vivaldiho, jehož nahrávky jsou vysoce ceněny jak kritikou, tak i posluchači, ale na světových jevištích je jeho dílo prováděno ojediněle, a to spíše v rámci festivalů. Haydnovský rok přinesl četné inscenace jeho oper, ale přes nepopiratelné hudební kvality většina děl neprokázala trvalejší jevištní potenciál a námětovou kontinuitu se zájmy dnešních operních diváků. Dlouhodobě je „resuscitováno“ Rossiniho kompletní operní dílo zásluhou specializovaných festivalů v Pesaru a Bad Wildbadu. Opakovaná provedení jeho děl ale v podstatě jasně rozdělila opusy na skupiny děl standardního repertoáru, festivalových vítaných kuriozit a děl, která jsou uváděna jen ve výjimečných případech, jako jsou autorská výročí. Mozartovo výročí umožnilo zhlédnout například na salcburském festivalu jeho kompletní operní tvorbu, s sebou přineslo také hlubší zájem o dílo jeho domnělého uměleckého rivala – italského skladatele, později usídleného ve Vídni, Antonia Salieriho. Tento zájem o kultivovanou klasicistní tvorbu tohoto pozdějšího dvorního skladatele rakouského císaře ale byl znatelný již dříve a několik významných interpretů se soustředilo na jeho tvorbu. Například italská mezzosopranistka Cecilia Bartoli mu věnovala celou profilovou nahrávku a árii Contessy Or ei con ernestina…Ah sia già z této Salieriho opery také koncertně uváděla (árie je dostupná právě na jejím The Salieri Album).
Na jevišti (a v následných nahrávkách) se ale operní dílo objevovalo jen velmi zřídka, přestože Antonio Salieri jako operní skladatel nabízel díla mnoha žánrů. V jeho díle nalezneme operu seriu na metastaziovské libreto, italské drama giocoso, italskou operu buffu, německý singspiel, ale i díla klasicistní (na italská nebo francouzská libreta), ve kterých se snaží vyrovnat se reformním opusům Christopha Willibalda Glucka. Některá jeho díla existují v autorizovaných verzích v různých jazycích a úpravách pro specifická jeviště Evropy, protože Salieri byl ve své době jedním z nejúspěšnějších skladatelů. Skladatelovou snahou bylo ostatně opanovat i pařížskou operní scénu. Jeho operní dílo skutečně může skýtat opravdová hudební překvapení, jako tomu bylo u nedávného uvedení jeho italské komické opery Falstaff, ossia Le tre burle (Falstaff aneb Tři žerty), která byla s velkým úspěchem uvedena v Theater an der Wien v listopadu tohoto roku v jedné z nejzábavnějších operních režií, jaké jsem jako divák i recenzent zažil. Zároveň vídeňská Kammeroper (dnes součást Theater an der Wien) připravila na závěr sezony 2016/2017 zcela neznámý operní titul Škola žárlivců z roku 1779 (premiéra plánována na 18. května 2017).
Předtím ale soubor staré hudby l’arte del mondo s uměleckým vedoucím Wernerem Ehrhardtem nabídl světovou nahrávací premiéru tohoto díla, jež bylo v Salieriho době patrně jeho nejúspěšnějším jevištním titulem. Premiéra se konala o benátském karnevalu roku 1779, ale slávu a proslulost opeře přinesla teprve až inscenace ve vídeňském Burg-Theateru roku 1783, kde ji provedla italská operní společnost. Hvězdou představení byla zpěvačka anglického původu Nancy Storace v roli Hraběnky, která o se tři roky později stala první Zuzankou ve světové premiéře Mozartovy Figarovy svatby. Opera po vídeňském úspěchu byla pak záhy provedena například v Drážďanech, Londýně, Paříži a Petěrburgu a též v Praze. Na dvě dekády se také stala oblíbeným zájezdovým titulem operních společností. Kupodivu spíše vlažně byla přijímána ve skladatelově původní vlasti – v Itálii. Rozsáhlejší opera je žánrově označena jako drama giocoso, tedy obsahuje směs vážných a veselých scén i charakterů. Dílo je nahráno na tři disky (v celkové délce cca 160 minut bez rozsáhlejších škrtů).
Opera vznikla na libreto dvorního básníka ve Vídni Caterina Mazzoly, přítele Mozartova (a také Salieriho) libretisty Lorenza Da Ponteho. Da Ponteho schopnost provázat složitá hnutí lidské duše s někdy iracionálním a zkratkovitým jednáním je v Mazzolově libretu určitě znatelná, byť jeho kvalit, zejména pak textů takzvané da ponteovské trilogie, nedosahuje. Zápletku tvoří tematizované, vzájemně propojené příběhy žárlivosti dvou párů rozdílných společenských stavů. U měšťanského páru, obchodníka s obilím Blasia a jeho manželky Ernestiny, bez příčiny žárlí manžel. Ve druhém, šlechtickém manželství (bezejmenných) Hraběte a Hraběnky je silná žárlivost ženy oprávněná četnými galantními dobrodružstvími záletného manžela. Třetí, jen doplňkový pár tvoří dvojice sluhů Lumacy a Carlotty, jež také zastupují další společenskou vrstvu tehdejší společnosti. Sedmou postavou je postava důstojníka (též bezejmenného), potencionálního nápadníka Hraběnky.
Námět žárlivosti je ostatně častý v několika operách i postavách Wolfganga Amadea Mozarta, je jedním z hnacích témat oper Così fan tutte a Figarova svatba a také je jedním z důležitých psychologických motivů charakteru Donny Elviry z Donna Giovanniho. Italská libretistika s tímto tématem pracovala v komické opeře opravdu velmi často a operních děl, v jejichž názvu se v nějakém tvaru objevuje slovo gelosia (žárlivost), jsou desítky. Mazzolovo libreto také vytěžuje dobově oblíbené situace s převleky a zmatením identit i postav, uvedených záměrně nebo osudem v omyl. Salieriho partitura, uvedená kratší předehrou, zní bezesporu příjemně. Ale rozdíl mezi kvalitním hudebním řemeslníkem a géniem, jako byl Wolfgang Amadeus Mozart, je zřetelný již po několika minutách poslechu. Partitura obsahuje četné recitativy, které střídají árie sedmi postav. V závěru druhého aktu je zařazena i jedna forma recitativo accompagnato, když předchozí recitativy jsou komponovány jako recitativo secco. Oba akty jsou tradičně zakončeny rozsáhlými finále s propracovanými ansámbly, na nichž se účastní většina sólistů a malý sbor.
Nahrávka je dobře, nikoliv ale hvězdně obsazena převážně italskými sólisty. V obsazení bude asi pro českého posluchače nejznámější jméno italské sopranistky Roberty Mameli, kterou známe z koncertního vystoupení v Praze (Händelův Mesiáš v roce 2013 – recenzi najdete v Operním panorama Heleny Havlíkové zde). Pěvecký soubor je velmi vyrovnaný a výborně se vypořádal i s recitativní složkou, která zní velmi živě. Bohužel jako většina děl ze žánru opery buffa na nahrávkách po určité době zaznívá trochu monotónně – bez jevištních gagů, které akcentují případnou vtipnost libreta. Melodická a líbivá hudba neobsahuje příliš mnoho originálních a zapamatovatelných míst. Bezesporu profesionální nahrávka, která vznikla v nově založené řadě Operas from the Worlds Archives, je osvěžující na poslech, ale přelomovým objevem ani dílem srovnatelným s Mozartovými komickými operami určitě není.
Opera na ČT art
Na čtvrtek 22. prosince 2016 (20:20) ČT art zařadila filmovou verzi Mozartovy opery Così fan tutte z roku 1989 v italském znění s titulky. Je posledním projektem ze zamýšlené řady Mozartových oper, které chtěl natočit slavný režisér Jean-Pierre Ponnelle (1932–1988). Bohužel se mu podařilo realizovat filmovými prostředky pouze čtyři opery z Mozartova scénického díla (dále Le nozze di Figaro; La clemenza di Tito; Mitridate, re di Ponto) vedle dalších jeho inscenací, zachycených jako záznamy živých představení. Opera je uváděna u příležitosti sedmdesátých narozenin světové koloraturní sopranistky Edity Gruberové, která v ní vytvořila roli Fiordiligi. Narozeniny královny koloratury, bratislavské rodačky, připadají na den před Štědrým večerem. Výpravná studiová inscenace fixuje výkony dalších slavných zpěváků – vedle Edity Gruberové jsou to Delores Ziegler, Teresa Stratas, Luis Lima, Ferruccio Furlanetto, Paolo Montarsolo.
Orchestr Wiener Philharmoniker diriguje Nikolaus Harnoncourt. Film je výbornou ukázkou Ponellova vytříbeného vkusu a smyslu pro podstatu příběhu. Vizuálně zaměřená produkce ohromuje bohatostí kostýmů i efektností výpravy. Výkony představitelů jsou vynikající a nezbývá tedy než jen pogratulovat oslavenkyni. Pořad je reprízován v pondělí 26. prosince 2016 v 0:30.
Na pátek 23. prosince 2016 (20:20) je připraven Pavarottiho recitál s Jamesem Levinem. Záznam koncertu z roku 1988 přináší výběr z písní a árií Wolfganga Amadea Mozarta, Gioachina Rossiniho, Vincenza Belliniho, Giuseppe Verdiho, Julese Masseneta, Ottorina Respighiho, Friedricha von Flotowa, Pietra Mascagniho, Giacoma Pucciniho, Paola Tostiho a dalších. Slavného tenoristu doprovází šéfdirigent Metropolitní opery a klavírista obdobné proslulosti – James Levine.
Zajímavou součástí programu z jeviště Metropolitní opery v New Yorku, který obsahuje i nejznámější ukázky tenorových partů jako je Kalaf z Pucciniho opery Turandot, jsou například i tři nádherné impresionistické písně na „meteorologické” náměty: Nevicata (Sněžení), Pioggia (Déšť), Nebbie (Mlhy) s pozoruhodnou atmosférickou evokací přírodních jevů.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
