Plzeňský balet v Týdnu s tancem
Slečna Julie v Plzni – 3 x 3 otázky nejen k nové inscenaci
První baletní premiéru letošního roku představí soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni
V sobotu 7. ledna se na Malé scéně rozehraje drama Slečny Julie. Podle hry Augusta Strindberga je vytvořil choreograf Libor Vaculík. Strindbergova Slečna Julie je dílem, které se v době svého vzniku, tedy v roce 1888, stalo manifestem nového směru, naturalismu. Příběh milostného vzplanutí urozené slečny a jejího sluhy, končící sebevraždou hlavní hrdinky, byl ve své době považován za velmi kontroverzní.
„Převedení tohoto dramatu do taneční podoby je pro mne jako pro tvůrce obrovskou výzvou! Samotný děj se dá krásně zhustit, ale spíš než na popisné vyprávění se soustředím na psychologii postav,“ prozrazuje choreograf, který si k dokreslení příběhu vybral hudbu lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, z jehož skladeb vytváří Petr Malásek, dvorní spolupracovník Libora Vaculíka, hudební koláž. „Jeho hudba je nesmírně citová, intimní a výbušná. Myslím, že spojení soudobé klasické hudby výborně funguje s vizuální podobou inscenace, která ctí dobu vzniku díla,“ vysvětluje.
V titulní roli Slečny Julie se představí Jarmila Dycková, roli kuchařky Kristiny alternují Kristýna Piechaczková a Kristýna Potužníková, Jeana tančí hostující Marek Lhotský, mladý tanečník, který účinkuje v Praze především v muzikálových produkcích. V menší roli Hraběte účinkuje nestárnoucí tanečník Jiří Žalud. „Od začátku mi bylo jasné, že Slečnou Julií bude Jarmila Dycková, je tvárná, umí dobře dělat klasiku i můj styl. Představitele sluhy Jeana jsem hledal tak, aby typově odpovídal roli a aby dobře vypadal,“ říká Libor Vaculík.
Šéfa plzeňského baletu Jiřího Pokorného, choreografa Libora Vaculíka i představitelku Julie Jarmilu Dyckovou jsme požádali, aby nám přípravy inscenace přiblížili, a nechybí ani vhled do nového roku.
3x Jiří Pokorný
Jak padla volba na literární předlohu? Váš nápad, nebo měl choreograf Libor Vaculík volnou ruku s vlastním tématem?
Naše společné úvahy s Liborem pracují vždy kontinuálně, mísí se vnitřní divadelní pocity s dramaturgií nejen baletního souboru, ale potažmo celého divadla, a hlavně je to tvůrčí dílna v úzké spolupráci s tanečníkem. Se Slečnou Julií přišel tentokrát Libor, který tento nápad nosil v hlavě již delší dobu. Pokud má choreograf možnost uskutečnit vlastní vizi, a ne dělat na zakázku, je to vždy nakonec prospěšné pro obě strany, protože se více podaří dotknout se podstaty v době hledání, v tvůrčím období zkoušek. Mým cílem je souboru a divadlu přinést vždy nový titul, který nebyl na repertoáru nikde jinde. Strindbergovou Julií doufám přineseme do Plzně neotřelou, přitom světovou klasiku, která v komorním obsazení a prostorách Malé scény nabídne niterný ponor do myslí – choreografa, Strindberga, hudebního skladatele Vaskse a hlavní představitelky Jarmily Dyckové.
Vaše spolupráce s Liborem Vaculíkem je dlouholetá – čím je vám jako tvůrce tak blízky? A nemáte chuť jako asistent choreografie sám do tvorby zasáhnout?
Dlouholetá spolupráce je myslím relativní pojem, protože pracujete vždy s novým titulem, hudbou a až na výjimky stálých vynikajících osobností i s novými tanečníky. Libor, který má pochopitelně svůj choreografický rukopis, se snaží vždy podchytit podstatu postavy, její problém a vnitřní statut. Je pozoruhodné, že se mu vždy podaří rozpoznat a přenést tyto rysy do těla a hlavně hlav tanečníků, kteří skutečně pak vědí, o čem přesně tančí, což se bohužel ne vždy stává i u notoricky známých baletních rolí. Pro diváka se pak otevírá příběh, který je srozumitelný v takové míře, že on sám se dostává do vlastní osobní konfrontace s danou jevištní postavou. A jestli stále mluvíme o tom, že je balet v Čechách takzvaně Popelkou, tak je i tento přístup přeci legitimní – že diváka balet v této podobě baví, oslovuje a inspiruje. A jestli vstupuji do role asistenta s vlastními úvahami? Je to tak, že s Liborem jsme v takové symbióze, že si věříme navzájem a nepřetahujeme se s vlastními názory, ale respektujeme se ve všem, jak v oblasti organizační, tak inspirativní.
Novoroční otázka: jaký byl pro vás v uplynulém roce největší úspěch plzeňského baletu a co si pro soubor přejete do toho nového?
V roce 2016, který byl nadmíru bohatý, co se týče premiér (Svěcení jara, Carmen, oratorium Jana z Arku, Krysař, Labutí jezero, ale i opera Evžen Oněgin), byl velmi osvěžující, a to i doslova, viz zájezd do sicilské Catanie pod Etnu s naším Spartakem. Pohlazením bylo pro mě a baletní soubor ocenění Pečeť města Plzně za dlouholetý rozvoj plzeňského baletu. Přeji v pevné víře zdraví všem tanečníkům a vnímání skutečných hodnot, důležitých jako protipól.
3 x Libor Vaculík
Můžete přiblížit, jakým způsobem je příběh uchopen? Bude zasazen dobově nebo půjde o nadčasové pojetí?
Nemám rád nadčasová ztvárnění, celé se to odehrává tak, jak Strindberg chtěl. Ctíme kostýmy i dobu, v níž se příběh odehrává, jen jsem přidal k dekoracím dva velké obrazy zavěšené na stěně. Málokdo ví, že Strindberg byl také výborný malíř, je to narážka spíš pro diváky, kteří dobře znají jeho životopis.
Nemohl jsem převyprávět úplně celý příběh, jak se odehrává v inscenaci, ale vybral jsem klíčové momenty. Přidal jsem roli Hraběte, kterého hraje Jiří Žalud, je to role opravdu miniaturní, ale nutná, protože o hraběti se ve hře hodně mluví. Důležitou zápletkou je, že Julie kvůli Jeanovi ukradne svému otci peníze, představení tedy začíná jeho odjezdem, kdy si je bere ze sekretáře, aby divák pochopil, že patřily jemu. Inscenace se sice jmenuje Slečna Julie, ale tou skutečnou hlavní postavou je Jean, který se pohybuje mezi Julií a kuchařkou. Jde spíše o psychologický pohled na Julii a Jeana, na to, jak se z dominantní ženy stane submisivní člověk, který bezvýhradně poslouchá toho druhého.
Je to tedy spíš psychologie než společenský kontext, co dělá tenhle příběh nadčasovým? Čím je pro současného diváka aktuální?
Společenské chování bych nepodceňoval ani dnes. Ve hře je hned na začátku situace, ve které Slečna říká, že by nejraději utratila svého psíka, protože její drahá šlechtěná fena se spustila s uličním pejskem. Julie se diví, jak je možné, že se tak krásný pes může zapomenout s voříškem, načež za hodinu udělá právě to, co sama odsuzuje. Ve hře je také motiv snu, který si Julie a Jean vyprávějí, o tom, že jí se zdá, že stojí na vysokém sloupu a má touhu seskočit dolů (mezi spodinu), Jean má sen o tom, že stojí pod stromem a chce vylézt až nahoru do koruny a z ptačího hnízda vybrat zlatá vejce. Je to alegorie. Slečna Julie je založená na společenském problému. Julie si nemyslí, že se do ní Jean zamiluje, ale zjistí, že ji baví být ovládána, zatímco jemu jde o peníze. Ačkoli po ní přirozeně touží jako muž po ženě, má výčitky vůči Kristýně, která byla jeho snoubenkou, a strach, že až se vrátí Hrabě a zjistí, co se stalo, přijde o místo. Je určitým způsobem kariérista. Jediné, co může obětovat, aby se zachránil, je právě Julie. A není to příběh, který byl spjatý jen se svou dobou.
Máte své oblíbené interprety? Do hlavní role jste obsadil hostujícího tanečníka Marka Lhotského, proč?
Pro roli Jeana jsem potřeboval určitý typ, Marek se skvěle hodil, je mladý, je mu teprve jedenadvacet let. Jednu dobu měl pocit, že to vzdá, že na takovou roli nemá. Ale zrovna v pátek jsme jeli ze zkoušky z Plzně a když jsem se ho na to ptal, teď je rád, že tu krizi překonal. Mělo to i praktické důvody, zkoušel jsem od září a soubor mezitím připravoval Labutí jezero, chtěl jsem, aby se dalo na inscenacích pracovat synchronně. Je to hezká práce, trochu jako když jsem dělal v Praze Valmonta, je příjemné pracovat s málo lidmi, kde není sbor, který odchází, protože má představení. A všichni jsou to lidi v pohodě a je to na tom myslím vidět.
Z plzeňských tanečníků mám rád třeba právě Jarmilu Dyckovou. I když to není úplně všestranný typ, třeba pro Julii v Romeovi a Julii, vážím si jí. Po Iloně Jeličové, se kterou jsem hodně pracoval, než přešla do Brna, je Jarmila adekvátní náhrada. Plzeňský soubor je dobrý, nevýhoda je ale v tom, že je v něm velká fluktuace. Ne všichni tanečníci tam jdou s tím, že chtějí v Plzni zůstat a budovat kariéru, spíš zkoušejí další konkurzy, když se napoprvé nedostali v Praze. Je to celkem kvalitní soubor, technicky vyniká Richard Ševčík. Ale dělají čtyři premiéry za rok, dvě velké, dvě menší, to je hodně. Obávám se, aby to množství nebylo někdy na úkor kvality, nemyslím interpretačně, ale samotného představení, protože čas na přípravu premiéry je pro tvůrce velmi krátký. Proto jsem si také vymínil zkoušení už od září.
A na závěr ještě krátce – 3 x Jarmila Dycková
Jak si hledáte cestu k hlavní hrdince – je vám taková postava v něčem blízká?
Hlavní hrdinka mi je podobná v tom, že si ráda užívá život naplno, ale to je celé. Určitě nejsem typ člověka, který by kvůli ostatním lidem spáchal tak tragický čin, jako je sebevražda.
Co je pro vás při studování role základem – naučit se nejprve choreografii nebo nejdřív proniknout do charakteru postavy?
Určitě choreografie, ale už v ní hned hledám smysl. Mám ráda sice i abstraktní role, ale když má být charakterová, tak ať co nejdříve vím, o čem tančím-:)
Tančila jste již v řadě choreografií Libora Vaculíka, dokáže vás ještě něčím hodně překvapit?
Rozhodně dokáže! Všechny role, které jsem u pana Vaculíka tančila, jsou tak rozdílné, že každá je pro mě obohacující. Slečna Julie obzvlášť. Jak po taneční, tak i po herecké stránce.
A navíc ještě novoroční otázka: Je něco, na co se v letošním roce v divadle obzvlášť těšíte?
Nejen na premiéru Julie, i když mi bude líto, že to zkoušení už skončí, ale budu těšit také na svou svatbu-:)
Slečna Julie
Libreto: Libor Vaculík
Hudba: Pēteris Vasks
Choreografie a režie: Libor Vaculík
Scéna: Radek Honc
Kostýmy: Roman Šolc
Světová premiéra 7. ledna 2017 Malá scéna Plzeň
Slečna Julie – Jarmila Dycková
Jean – Marek Lhotský
Kristina – Kristýna Piechaczková / Kristýna Potužníková
Hrabě – Jiří Žalud
***
Střípky ze zahraničí
Bayerisches Staatsballet München – nejlepší soubor roku 2016 uvítá rok netradičními gala
Prestižní německý časopis Tanz vyhlásil na konci prosince ve své ročence výsledky každoročního hlasování kritiků o nejlepší taneční soubor, inscenaci, choreografa a tanečníka a tanečnici sezony 2015/2016. Na základě hodnocení dvaačtyřiceti kritiků z celého světa byla jako nejlepší produkce oceněna inscenace Arama Khana Until the Lions, choreografy roku 2016 se stali Anne Teresa de Keersmaeker a Alexej Ratmanskij, tanečnicí Sylvie Guillem, která svou kariéru oficiálně ukončila 31. prosince 2015 – jde tedy nepochybně o poctu jejímu celoživotnímu dílu. Tanečníkem roku je Steven McRae z Royal Ballet London a souborem roku se stává Bayerisches Staatsballet München, pro který byla sezona 2015/2016 také poslední sezonou pod vedením Ivana Lišky.
Bayerisches Staatsballet München připravuje v lednu sérii galapředstavení, která mají nový dramaturgický rys – svá nejoblíbenější sóla a pas de deux si do programu mohli vybrat sami sólisté. Pod názvem Gala mit Stars des Bayerischen Staatsballetts se budou konat tři večery – 12., 13. a 15. ledna. Program je po všechny večery stejný, třetí představení 15. ledna mohou sledovat diváci po celém světě také online – stream poběží na stránkách divadla v sekci Staatsoper.TV.
Pravidla pro klasického Louskáčka podle americké kritiky
Lépe řečeno podle jednoho z nejznámějších a také nejobávanějších amerických tanečních kritiků z listu New York Times, Alastaira Macaulayho. Ten v prosinci na svém twitterovém účtu https://twitter.com/AMacaulayNYT napsal sedm „základních pravidel pro tradičního Louskáčka“ tak, aby respektoval tradici jeho uvádění ve Spojených státech. Ne každá inscenace jeho požadavkům dokáže vyhovět:
1/ Drosselmayer se objevuje pouze v prvním jednání, Cukrová víla pouze ve druhém.
2/ Klára a Louskáček musí být hráni dětmi a tančí jen na oslavě.
3/ Pouze Klára a Louskáček putují do království sněhu a sladkostí a nepřidávají se tam k tančícím.
4/ Matka Gigogne je mimující postava v naddimenzovaném kostýmu, zpod jejíž krinolíny vybíhá 6/8 dětí. (Mère Gigogne je postava vycházející z francouzské loutkářské tradice marionet a její výstup je součástí původního libreta. V Balanchinově verzi, kterou Američané přijali jako vzor, je na rozdíl od některých pozdějších ruských verzí zachována, a v baletu také tančí mnoho dětí.)
5/ Strom musí vyrůst do obrovské velikosti – jak řekl Balanchine, je balerínou prvního jednání.
6/ Na krásnou hudbu, kterou se přechází od scény bitvy do sněhového království, se nesmí tančit.
7/ V království sladkostí žijí v pospolitosti lidé různých ras a národností.
Louskáčků z americké produkce se dá celá řada najít na YouTube i v celovečerní verzi. Nabízíme San Francisco Ballet:
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
