Zapomenuté knižní poklady. Hanuš Thein: Žil jsem operou Národního divadla
Knihu Žil jsem operou Národního divadla vydalo nakladatelství Melantrich v Praze v roce 1975 (tedy rok po smrti autora). Úvodní slovo napsal Jaroslav Krombholc, fotografiemi text doprovodil Jaromír Svoboda. Autor Hanuš Thein (1904-1974) byl významný český operní pěvec (bas) a režisér. Vystudoval zpěv na Konzervatoři hudby v Praze, kde pak mnoho let působil jako pedagog – vyučoval operní herectví a režii. Studoval také na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale po nabídce Otakara Ostrčila na hostování a poté stálé angažmá v Národním divadle práva opustil. V Národním divadle působil až do začátku války, pak byl kvůli svému židovskému původu nucen z divadla odejít. V roce 1945 byl internován v Terezíně, odkud několik dní před koncem války uprchl. Po roce 1945 se do Národního divadla vrátil a setrval tu až do roku 1973. K jeho nejvýznamnějším rolím patřil Kecal v Prodané nevěstě, Doktor Bartolo v Lazebníku sevillském nebo Bartolo ve Figarově svatbě. Režíroval například Prodanou nevěstu či Káťu Kabanovou a úspěchy sklízel i v zahraničí (Německo, Velká Británie, Nizozemsko…). (Další informace o životě Hanuše Theina si můžete přečíst v článku Mojmíra Weimanna, který byl před několika lety zveřejněn na stránkách Opery Plus zde.)
Vzpomínková kniha Hanuše Theina Žil jsem operou Národního divadla se dá stručně charakterizovat slovy Jaroslava Krombholce jako „vyznání bytostné lásky“ – tedy Theinovy lásky k Národnímu divadlu. Sám Thein o tomto svém literárním dílku řekl: „Nejde o knížku, nejde o studii, nejde o literaturu. Je to asi sto drobnějších fejetonků, které možno číst z prostředka tak jako od konce a které se snaží narativně pobavit čtenáře. Nečiní si nároku ani dokumentačního, tím méně literárního.“
Autor vzpomíná na umělecké osobnosti, s nimiž se během let v Národním divadle setkával, na dirigenty, pěvce, herce, režiséry, ale také na pracovníky, kteří spoluvytvářejí denní chod divadla (nápověda, garderobiéři, osvětlovači, oponáři…), píše o svých rolích i režírovaných dílech, a to velmi osobitým rukopisem, okořeněným inteligentním humorem.
Není snadné vybrat z velmi čtivé a zajímavé knížky Hanuše Theina jen několik ukázek – rozhodně stojí za to přečíst si ji od začátku až do konce. Přesto si teď dopřejme alespoň krátkou ochutnávku:
Jak to vypadalo v pánské šatně v Národním…
„Vůbec se v naší šatně vytvořila neopakovatelná, ryze divadelnická atmosféra a vzpomínky na ni mají své specifické kouzlo. […] A ještě něco na naši šatnu prozradím. Při méně závažných rolích a hlavně při dlouhých přestávkách se tu hrála královská hra: desetihaléřový mariáš. To se musilo přikrýt zrcadlo ručníkem, aby třebas Jaroslav Rohan v něm neviděl, co má Beno Blachut v kartách a nedal mu ‚flek‘, s hlavy se sejmula paruka, aby nebylo příliš horko, odlepily se na chvíli vousy a ‚odložily se’ i role. Jakmile zazvonil inspicient, bylo po hře (při prohrávané stovce velká výhoda), rychle se opravila tělka na tváři, natáhla se paruka, vousy přilepily a alou na jeviště.
Do šatny scházeli se zpěváci ‚jako švábi na pivo‘. […] Jedni si v šatně opakovali rychle roli, druzí si osvěžovali paměť, dívajíce se tupě do not. Zítek pil dvě syrová vajíčka, Pollert si ukousl půl bonbónu ze staré plechové krabice a druhou půlku zase schoval na příště, Karel Kalaš si opakoval anglická slovíčka a Gleich – vyučený magistr farmacie – tahal ze své aktovky vodičky, léky a pilulky. Já jsem si z pověrčivosti obřadně usazoval do kostýmu talisman (stříbrnou tabatěrku, dárek od milé osoby), bez něhož jsem nikdy nešel na jeviště…“
Někdy i ti nejlepší potřebují napovědět…
„Nápovědní bouda bývala od nepaměti uprostřed rampy před oponou a v ní trůnil nápověda čili suflér… Později režiséři a výtvarníci – trochu bezohledně vůči zpěvákům – boudu zrušili. […] Já jsem s tím souhlasil, pokud jsem ovšem sám nezpíval! Byl jsem totiž vždycky rád, když jsem při vstupu na jeviště viděl nápovědu v boudě. […]
Nápovědové bývali náladoví a jejich výkon mohl být klasifikován různě. Byl prvořadý, nebo tajemný (napovídal tiše a sólista neslyšel nic), táborový (řval tak, že ho bylo slyšet v celém divadle), bezmocný (sólista naň zoufale hleděl, on bezmocně opakoval text, ale sólista nezabral), nudící se (operu už dokonale z velkého počtu repríz znal), starostlivý (měl osobní starosti a na napovídání nemyslel), dřímající (po únavném dnu pospával), šprýmující (schválně nenapověděl a bavil se, jak sólista plave), a konečně ukazující. Místo textu ukazoval: Tak například na oči ukazoval k textu: ‚Pohleď mi do očí‘, na uši: ‚Slyš, králi, sám‘, podával si obě ruce: ‚Podej mi ruku‘, špulil ústa: ‚Líbej mne, líbej‘, prst položil na ústa: ‚Buď zticha‘, vycenil zuby: ‚Proč usmíváš se‘, popotahoval a plakal: ‚Ty pláčeš?‘, pohladil si pleš: ‚Mám zlaté vlásky, mám‘…“
Zážitky s Václavem Talichem:
„Talich dovedl být inspirující, laskavý, přísný, zábavný, ale také nepříjemný, uměl se rozčílit a svým spolupracovníkům pořádně zatopit. Ovšem, znal operu, kterou právě studoval, do poslední noty, do posledního znamínka, do posledního detailu. Věděl přesně, co chce, neimprovizoval. […] Dovedl s vášnivou posedlostí zkoušet, zkoušet a zase zkoušet! Árii Masettovu v Mozartově Donu Giovannim, která večer trvá sotva tři minuty, zkoušeli jsme u klavíru plné dvě hodiny, já už polomrtvý, ochraptělý, Talich svěží, plný elánu a nálady jako na začátku zkoušky.
Nebylo to s ním ovšem vždy lehké. Najednou při orchestrální zkoušce ve Stavovském divadle zahodil taktovku, přehoupl se přes bariéru orchestřiště a zmizel. Nebo při představení se dopálil na balet v druhém jednání Prodané nevěsty, jednání dodirigoval, utekl do své kanceláře, svlékl frak a nechtěl dirigovat třetí jednání. Přestávka trvala skoro čtyřicet minut, nežli se podařilo dostat Talicha zase do fraku a k dirigentskému pultu…“
Hoffmannovy povídky v Terezíně:
„Když mně nacistický vedoucí koncentračního tábora v Terezíně stroze – se všemi příslušnými výhrůžkami – přikázal připravit pro návštěvu mezinárodní komise Červeného kříže co nejrychleji Offenbachovu operu Hoffmannovy povídky, hodil mi pod nohy nějaké noty a vyhodil mne.
Ještě za mnou zařval, že celé divadlo smí trvat jen devadesát minut. […] Hoffmannovy povídky jsem vykuchal, až srdce bolelo, ale kdo na vlastní kůži poznal esesácký příkaz, pochopí. Kdo měl v Terezíně trochu hlasu, musel na scéně pomoci a stejně tak kdo ovládal alespoň trochu nějaký nástroj v orchestru. Velkou úroveň to celé nemělo, ale v Terezíně to byl hotový zázrak. Uprostřed jedné zkoušky vešel esesák. Chtěl posoudit, co komise Červeného kříže uvidí. Chvíli seděl, poslouchal a pak mě zavolal, že to, co vidí na jevišti, nic není. Že jsou tam samí muži, kde jsou nějaké ženské, a že tam musí být bezpodomínečně – unbedingt! – balet a ‚bischen Parade‘. Marně jsem se mu v uctivé vzdálenosti (aby mě nenakopl, což byl jeho obvyklý projev) snažil vysvětlit, že v Hoffmannových povídkách žádný balet není, a i kdyby byl, balet v Terezíně sehnat nemohu. Odbyl mě, že se na to podívá, aby nebyl v Terezíně balet, ať si ho seženu, kde chci, ale balet, rozumíte, bude, Sie Schweinskerl!
Že balet přece jenom nebyl, ‚zavinila‘ jen ta okolnost, že byl esesák naštěstí před premiérou odvolán…“
A několik slov na závěr:
„Ke konci roku 1973 jsem inscenoval Jeremiášovu operu Bratři Karamazovi. Zdá se mi, že závěrečný zpěv Grušenky by mohl být vhodným zakončením těchto řádků, jež jsou jakýmsi kukátkem do let, kdy jsem žil s operou Národního divadla: ‚Musíme být poctiví, ne zvířata, ale dobří lidé… Budeme těmahle rukama pracovat a budeme šťastni do skonání!‘“
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
