Veselí a smutní klauni na Letní Letné

Nejen spektakulární show, kde akrobaté létají vzduchem, ale i skromná představení, jdoucí ve stopách tradiční pantomimy a klaunérie. Letní Letná nabízí i představení, která od diváků vyžadují zapojení a empatii, nejen taková, jež na první pohled ohromí. Škála neverbálního divadla a jeho prostředků je dnes velmi široká a uprostřed efektního se často ztrácí to jemné. Některá vystoupení nám to ale připomenou.

Smutní klauni a zeleninové hody
Francouzský soubor, tedy spíše duo, Atelier Lefeuvre & André přiváží dvě sólová vystoupení, z nichž dýchá starý čas s úsměvnou nostalgií. Diváka přinutí k soustředění, protože nezáleží na velkých gestech, ale na detailu – ostatně obě vystoupení se odehrávají jen na minimální ploše, v prostoru, který se změní jednou v miniaturní byt a podruhé ve stísněnou dodávku. Celý scénický prostor má objem jen 8 metrů krychlových – pro jednoho performera a jeho malý příběh to ale úplně stačí.

Sólo Didiera Andrého o čekání na ženu, která se nevrátí, není ve své podstatě humorným tématem. Didier André je také typ smutného klauna – ovšem „v civilu“, reprezentanta zasmušilého všednodenního mužství, kterému se vlastně ani divák nesměje, anebo alespoň ne s tou dávkou škodolibosti, s níž někdy publikum přímo netrpělivě vyhlíží, kdy se konečně komik dostane do nesnází. Spíš jej osloví jakýsi laskavý humor, trik provedený nedbalým pohybem, střípek odhaleného mistrovství pod slupkou ošuntělosti a obyčejnosti. Ve svém pokojíku, kde je místo jen na stolek, televizi a židli, rozehrává muž drobné scénky, zručně předvádí optické triky, zdánlivě obyčejné předměty se v jeho rukou mění v objekty téměř živé. Rezignovaně ztrápený výraz ho propukajícímu smíchu navzdory neopouští. A o přestávce naservíruje zmatenému publiku limonádu z poctivých skleněných lahví.

Jean-Paul Lefeuvre je svou vizáží připomínající Stana Laurela přírodou přímo vybaven k tomu, aby se stal komickým typem. A jeho vystoupení je stylizovanější, je v něm více pantomimy i více fyzicky efektních čísel, nakolik se dají v omezeném prostoru „omnibusu“ provádět – a že to s jeho výškou není v žádném případě snadné. Ať už je řidičem, cestujícím či závozníkem, dávkuje naivitu pečlivě naředěnou se zručností tak, aby se divák pobavil i docenil jeho dovednost. Hlavní rekvizitou se mu stávají dřevěné přepravky na zeleninu, s nimiž dokáže hravě žonglovat i stavět je do roztodivných útvarů, nezapomíná však na svou ústřední úlohu naivního klauna, který co chvíli skončí zaklíněn mezi předměty s bezradným výrazem v protáhlém obličeji. Trochu vychrtlý, leč pružný artista si tak vystačí také s minimem rekvizit a vytváří své sólo poetické a hravé, bez ostnu nostalgie, který do vystoupení vetkl jeho kolega.

André a Lefeuvre dokazují, že pro kvalitní podívanou není třeba nákladných prostředků, rekvizit a obrovské šapitó, ale je nutná základní dohoda s divákem – věřit iluzi, být trpělivý, zpomalit zběsilé tempo vnímání nakažené televizní klipovitostí, s níž čekáme nové triky jeden za druhým, docenit prostotu prostředků a něco tak banálního a klišovitého, jako je kouzlo jednoduchosti.

V podobném duchu se nese i vystoupení španělského dua Escarlata Circus, v němž manželský pár ve středních letech zve diváky do své malé kuchyně v drobném šapitó, které pojme jen pár desítek zájemců. Představení lehce morbidní, stejně tak naivní, stejně tak nutící přistoupit na pravidla hry, protože jinak se bude zdát absolutně nesmyslným. Je tu absurdní mimické divadlo, čarovná kuchyně Devoris Causa.

Hned na uvítanou pár své diváky pohostí čerstvě připravenou směsí pečené zeleniny a velký kuchařský rituál může začít. Každý manželský pár prochází okamžiky krizovými i opojnými, a právě tak tato dvojice. I když se nad scénou houpá nebezpečné množství nožů, k úhoně přijde jen zeleninová loutka, nikoli diváci. Performerům jsou nadosah, ale interakci se snaží vyhnout. Pravdou je, že tím, jak stoupá počet představení, ať už jde o tanec, fyzické divadlo nebo další žánry, do nichž autoři diváky víc zapojují, už není interakce tak příjemným zpestřením, trochu se nám přemnožila a to zřejmě i v globálním měřítku.

Co lze tedy zahrát s košem zeleniny, několika noži a nůžkami a trochu ošumělými kostýmy v malé temné kuchyňce? Absurdní kabaret, malé drama, hru na nervy návštěvníků. V téhle kuchyni byste se nechtěli ocitnout, kdyby byla skutečná. Sledovat práci s běžnými předměty, které se stávají rekvizitou a nástrojem iluze, je ale vždy poučné a mnohdy potěšující – i tento soubor ukazuje, jak z mála udělat mnoho, a to zcela osobitým stylem. I když by asi někteří diváci preferovali méně koření.

Vzývání kávovaru
Na Letní Letné je zastoupena i česká pantomima a nový cirkus. Domácí uskupení Holektiv (Karolína Křížková, Eva Stará a Andrea Vykysalá) zde uvedlo svou humorně laděnou inscenaci oslavující kávu a klevety – Kaffeeklatsch. Inspirovaly se dámskými kávovými dýchánky devatenáctého století, ale hlavní roli přisoudily moderní technologii – automatickému kávovaru, který zavěšen od stropu připomíná levitující božstvo.

A právě tak se k němu tři kávychtivé ženy v nadýchaných sukýnkách chovají. Kávovar se pro ně stává modlou, před jejíž velebností nutno poklekat a předvést všelijaké krkolomné pózy, aby vydala zázračný hnědý nápoj. Představení je spíše mimické než akrobatické – kromě výrazné scény, kdy se dívky vzájemně staví na ramena do pyramid tak, jako jsou na sobě vyrovnány šálky na stole, je několik akrobatických kousků spíš doplňkem toho hlavního. Vše podstatné hrají především výraznými gesty a mimikou i pohledy, ve kterých se soustřeďuje veškerá zášť vůči té, která se nápoje dotkne první, opojení z chuti vytouženého nápoje, či údiv nad tou, která šálek kávy rezolutně odmítá.

Kromě kávovaru už dívky mnoho rekvizit nepotřebují, pár dřevěných bedýnek místo kavárenského stolku a židlí, v jejichž útrobách se skrývá zásoba hrníčků na vytoužený nápoj. I s nimi manipulují zručně a mnohé gagy čerpají z vlastního fyzického nesouladu, což je samo o sobě stereotyp starý jako lidstvo samo. Stereotypy zkrátka baví, a tak diváky baví i stylizace klevetících dívek do hejna slepic. Těžko chodit s výjimečnými nápady tam, kde si situace o nějaký ten trefný stereotyp přímo žádá, není k tomu důvodu. I předávkování kofeinem je zahrané čitelně – to se ladné pohyby změní v jednu moderní variaci plnou pádů a převalů, jak se energie valí z ženských těl zase ven. Performerky znají hranice svých možností a dokážou si i z nich udělat legraci, zahrát nedokonalost a předstírat neschopnost, což jsou zase základní atributy věčné klaunské profese, protože divákovi se vždycky lépe směje nad neštěstím druhého.

Kaffeeklatsch je přímočarou parodií na zvyk, který zná každý, i když dnes se „na kafíčko“ schází ženská populace nikoli v domácnostech, ale v kavárnách. Performerky z Holektivu si vybraly vděčné téma, neutrální, ale vhodné k satirickému ztvárnění. Sebeironický přístup je sympatický a toto mim-trio se zřejmě ještě nějaký čas divákům neomrzí.

Hodnocení autorky recenze:
Atelier Lefeuvre & André: 8m3 – 90%
Escarlata Circus: Devoris Causa – 90%
Holektiv: Kaffeeklatsch – 90%

Letní Letná 2017

Atelier Lefeuvre & André:
8m3
Námět: Didier André, Jean-Paul Lefeuvre
Psáno z představení 23. srpna 2017 Letenský park Praha

Performeři – Didier André, Jean-Paul Lefeuvre

www.lefeuvre-andre.com
***

Escarlata Circus:
Devoris Causa
Premiéra 27. listopadu 2008 festival Temporada Alta Girona
(psáno z reprízy 24. 8. 2017 18:00 hod., Letenský park Praha)

www.escarlata.com

Holektiv:
Kaffeeklatsch
Koncept: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková, Eva Stará
Hudba: JAK – Matěj Coufal & Julie Lupačová
Světelný design: L’non
Kostýmy: Barbora Procházková
Scéna: Anežka Kalivodová
Supervize: Adéla Laštovková Stodolová
Premiéra 28. května 2017 La fabrika Praha
(psáno z reprízy 24. 8. 2017 20:30 hod., Letenský park Praha)

Interpretace – Andrea Vykysalá, Karolína Křížková, Eva Stará

www.letniletna.cz