Říjen přeje Prodané nevěstě na německých jevištích
Několik inscenací Smetanovy Prodané nevěsty v Německu
Říjen přeje Smetanově Prodané nevěstě na německých jevištích. Po úspěchu premiéry (14. října 2017) v Aalto Musiktheater v Essenu, kdy operu nastudoval český dirigent Tomáš Netopil ve spolupráci s režijním tandemem SKUTR, se objevuje také na jevištích v Hildesheimu, Nienburgu a v dalších městech Středního Saska, kde ji hildesheimský soubor uvede, a též v nové inscenaci v Döbelnu a Freibergu. O essenské inscenaci, na jejíž podobě se podíleli i scénograf Martin Chocholoušek a kostýmní výtvarnice Simona Rybáková a ve které zpívá také český tenorista Richard Samek Hanse (tedy Jeníka), jsme psali v rozhovoru s Richardem Samkem zde.
Menší oblastní scéna ve Středním Sasku Theater Döbeln připravila premiéru této české národní opery v hudebním nastudování Raoula Grüneise a místní hlavní režisérky Julie Semler. Annabel von Berlichingen vytvořila návrhy kostýmů, ve kterých převažuje každodenní odívání posledních let se zvýrazněním trendů módy venkova. Německý tenorista působící bez trvalého angažmá, Michael Heim, zpívá Hanse (Jeníka). Sopranistka narozená v Buenos Aires (ale od dvou let vyrůstající v Německu) s ryze operním jménem Leonora del Rio ztvárňuje Marii (Mařenku) a chorvatský basbarytonista Sergio Raonic Lukovic je Kecalem. Po premiéře 7. října v Döbelnu (což je město zhruba s 25.000 obyvateli) následuje uvedení na druhé scéně, kde operní soubor Mittelsächsisches Theater působí. 22. října 2017 následovala scéna v Theater Freiberg (město zhruba s 41.000 obyvateli), na kterém tento soubor pravidelně také vystupuje. Celkem by Prodaná nevěsta měla být na obou městských jevištích provedena osmnáctkrát až do 18. května 2018.
Na 22. října 2017 byla připravena i premiéra nového nastudování tohoto Smetanova operního pokladu do Velkého divadla v německém Hildesheimu. Zde byla znovunastudována inscenace pod vedením mladého dirigenta Gabriela Venzaga a španělského režiséra Guillerma Amayi. Philippe Miesch je tvůrcem kostýmů i scény. Sólisté místního souboru, řecký tenorista Konstantinos Klironomos a bulharská sopranistka Antonia Radneva, ztvárňují ústřední milenecký pár a nástrahy v podobě Kecala jim klade další sólista hildesheimské opery Levente György, narozený v rumunském Sedmihradsku. Opět jde o „civilní“ inscenaci na jednotné scéně jakéhosi maloměstského náměstíčka. Inscenace bude předvedena i v dalších smluvních divadlech Nienburgu, Itzehoe, Emdenu a Hamelnu během celé sezony.
Pro současné německé inscenace je typický přenos děje do druhé poloviny dvacátého století. Zcela je negován tak častý etnografický ráz našich domácích inscenací. Scénograficky i v návrzích kostýmů se orientují na civilní oděv vesnice nebo maloměsta, který pak působí v silném kontrastu s až křiklavými kostýmy komediantů. Inscenace jsou tradičně přizpůsobeny německé prováděcí praxi, tedy nikoliv na českou vesnici, případně na maloměsto, ale do německého obdobného prostředí. Nechybí ale analogické postupy společné s domácími inscenacemi, například umístění části děje do tělocvičny místní „sokolovny“ coby nejvýznamnějšího místního shromaždiště v essenské inscenaci. Pro menší a střední německé a rakouské scény je setrvávající a ustálenou praxí nastudování v německém překladu.
Liška Bystrouška Martiny Jankové poloscénicky a skvěle
Velký úspěch zaznamenalo spojení živé opery a filmových animovaných projekcí v provedení Janáčkovy opery Liška Bystrouška ve vídeňském Musikvereinu (ve Zlatém sálu), které je součástí krátkého turné The Cleveland Orchestra s dirigentem Franzem Welserem-Möstem s tímto titulem na několika světových koncertních pódiích (výběr z recenzí v zahraničním tisku jsme přinesli zde). Opera je prováděna v českém originálu s německými titulky. Sólisté vystupují v kostýmech (tvůrkyně Ann-Closs Farley a masky Cristina Waltz) před velkým vyvýšeným plátnem umístěným za orchestrem, na které jsou promítány animace (Walter Robot Studios). Režisérem ojedinělé produkce je Američan Yuval Sharon, který má také pro příští rok připravit novou inscenaci Wagnerova Lohengrina pro bayreuthský festival (hudební nastudování je svěřeno Christianu Thielemannovi).
Největší pozornost a uznání kritiků v Janáčkově opeře získali česká sopranistka Martina Janková jako Bystrouška, americká mezzosopranistka Jennifer Johnson Cano jako Lišák a americký basbarytonista Alan Held jako Lesník. A protože jsme ve Vídni, drobné party jako Frantík, Pepík, zvířátka jsou obsazeny dětskými zpěváky z Wiener Sängerknaben. Kritici jednohlasně velebí výborné nastudování Welsera-Mösta u pultu clevelandského orchestru. Dirigent tento titul miluje a ve Vídni již také řídil Schenkovu inscenaci na scéně Wiener Staatsoper.
Ze širšího pohledu se zdá, že nastává nová vlna semiscénických uvádění oper v koncertních síních, v nejrůznějším vizuálním aranžmá a ve spojení s moderními vizuálními technikami. Zkušenosti z produkcí Berlínské filharmonie (recenzi od našeho berlínského spolupracovníka jsme přinesli zde), nyní z vídeňského provedení Janáčkovy opery i dalších inscenací tohoto typu potvrzují velký divácký ohlas a zájem i u ryze koncertních návštěvníků. Ve Vídni byla organizována dvě představení, 19. a 20. října. V Clevelandu zažila Liška Bystrouška již čtyři představení v měsíci květnu 2017 v totožném obsazení, samozřejmě doplněná o anglické titulky.
Čarostřelec v Teatro alla Scala
Nová produkce Weberova Čarostřelce v Teatro alla Scala, tedy titulu, který se na italských jevištích neobjevuje pravidelně, sklidila dobré ohlasy. Tento Weberův operní opus byl nastudován na scéně Teatro alla Scala naposledy v roce 1998. Režie, která předkládá příběh v romantickém hávu s prvky hororu v biedermeierovském vizuálu, nevytváří nijak zvláště originální podívanou. Ale spolehlivé pojetí německého režiséra a intendanta Matthiase Hartmanna přináší jasný příběh a čitelné poselství. A to i díky přesně režírovaným a pointovaným dialogům, které vždy bývají problematické při uvedení na neněmeckých scénách. Historizující scéna s hlavním tématem lesa a kostýmy, navržené s lehkou nadsázkou, jsou dílem rakouského výtvarníka Raimunda Orfea Voigta i kostýmních výtvarníků Susanne Bisovsky a Josefa Gergera, kteří s Hartmannem pracují opakovaně.
Největší úspěch sklidil německý basbarytonista Günther Groissböck (byť se v několika tónech musel uchýlit k forsírování) v roli démonického Kašpara, a tak zastínil spolehlivě zpívajícího hrdinského tenora (byť ve snaze zpívat roli spíše lyricky a introvertně) Michaela Königa v hlavní roli pokoušeného Maxe. Atletický Groissböckův zjev působil vedle korpulentního Königa, navíc kostýmovaného v neslušivé lovecké pláštěnce, jako příznivá výzva peklu. Obě dámy (Julia Kleiter jako Agáta a Eva Liebau jako Anička) jsou domácími kritiky hodnoceny také velmi dobře. Mluvená role ďábelského Samiela je svěřena wagnerovskému pěvci, basistovi Frankovi van Hove, který navíc vystupuje i jako Kuno.
Myung-whun Chung diriguje s velkým porozuměním pro romantickou hudební stylistiku sérii osmi představení od 10. října do 2. listopadu 2017. Titul je ale podle většiny zahraničních kritiků poněkud svízelný pro italské publikum, zvyklé na verdiovsko-pucciniovský repertoár.
Tomáš Hanus diriguje Rusalku ve Wiener Staatsoper
Český dirigent Tomáš Hanus, tolik postrádaný na domácích scénách, je opěvován rakouskými kritiky tištěných i internetových médii jako dirigent Dvořákovy Rusalky ve Wiener Staatsoper. Jedná se o jeho debut na této významné scéně. V těchto dnech řídí krátkou sérii představení tohoto Dvořákova operního skvostu. Poprvé se tak stalo 19. října, další představení 22., 25. a 28. října.
K dispozici má v inscenaci Svena-Ericha Bechtolfa prvotřídní ansámbl pěvců v čele s Krassimirou Stoyanovou (Rusalka), tenoristou Dmytro Popovem (Princ) a Elenou Zhidkovou (Cizí kněžna) i Jongminem Parkem (Vodník). I malé role jsou velmi kvalitně obsazeny, například Stephanie Houtzeel zpívá roli Kuchtíka nebo Ileana Tonca jednu z žínek. Obě pěvkyně vystupují nejen na první vídeňské scéně v hlavních rolích.
Nová operní budova otevřena v Athénách
V Athénách byla otevřena nová multifunkční budova, která byla velkoryse sponzorována ze soukromých a nadačních zdrojů. Stavros Niarchos Foundation Cultural Center (SNFCC) obsahuje nejen obrovské prostory pro národní knihovnu a několik prostor pro vzdělávací a kulturní instituce, ale také divadelní sál, ve kterém nalezla konečně nové útočiště Řecká národní opera.
Ta v posledních letech vystřídala několik nepříliš vyhovujících prostor v athénských divadlech, a především proslula produkcemi pod otevřeným nebem v místních antických amfiteátrech (Epidauros, popřípadě Megaron).
Realizace tohoto velkorysého projektu je v současných ekonomických podmínkách malým zázrakem. Budova, kterou navrhl světově proslulý italský architekt Renzo Piano, na vnějším plášti užívá skleněné tabule, které zajišťují dostatek světla během celého dne. Divadelní sál mušlovitého tvaru nabízí cca 1.400 míst. K dispozici je také malý sál pro komorní produkce a několik zkušeben.
Prvním dílem uvedeným na této scéně samozřejmě musela být klasická řecká látka. Pro tuto příležitost byla vybrána Elektra Richarda Strausse, kterou často prováděl soubor Řecké národní opery právě v open-air produkci. Hlavní divou večera se stala legendární řecká mezzosopranistka Agnes Baltsa (narozená v Lefkadě), která zpívala Klytaimnestru. Ve svých třiasedmdesáti letech vykazuje obdivuhodnou fyzickou a hlasovou kondici. Ač hlas již ztratil část své barevné palety (jak podotýkají kritici), odvedla imponující pěvecký a především herecký výkon. V Agnes Baltse stále stojí na scéně jedna z největších osobností současné opery. Titulní roli vytvořila německá sopranistka Sabine Hofrege, která v současnosti patří mezi evropskou představitelskou špičku v tomto partu. Sabine Hofrege se soustřeďuje především na party wagnerovské (Ortruda a také Brünnhilde v nastudování celé tetralogie v Dijonu) a straussovské (Barvířka), ztělesňuje i Leonore v Beethovenově Fideliovi. Výborný dojem zanechala německá sopranistka na stálém vzestupu Gun-Brit Barkmin, protagonistka několika pražských premiér v Národním divadle, jako Elektřina sestra Chrysothemis. Matnější dojem (což bývá u tohoto Straussova titulu časté) zanechali oba pánové, Dimitris Tiliakos jako Orestes a Frank van Aken jako Aegisth.
Hudební nastudování a režijní ztvárnění bylo dílem domácího týmu – dirigenta Vassilise Christopoulose a režiséra Yannise Kokkose. Kostýmy vytvořila Lily Kentaka, která spolupracuje ve své domovině především s filmem. Po slavnostní premiéře 15. října 2017 následují ještě čtyři reprízy do konce měsíce.
Výstava týdne
Der magische Raum / Bühne – Bild – Modell. Vídeň Theatermuseum, Palais Lobkowitz 2, 20. dubna – 12. února 2018. Z jednoho z nejobsáhlejších divadelních fondů na světě vybrali kurátoři Ulrike Dembski a Rudi Risatti obrazový materiál a především modely, které dokumentují divadelní historii od antiky po současnost.
Sbírkový fond rakouského divadelního muzea obsahuje přes tisíc položek modelů k činoherním, baletním, operním, operetním i dalším inscenacím v sedmi hlavních oddílech (antika, středověk, renesance, baroko, romantika, čas změn/revoluce a současnost). Výstava se zabývá nejen tvůrčí představou a její realizací v divadelní inscenaci, ale v druhém plánu také historií divadelních modelů a jejich typologií. V expozici najdeme modely slavných tvůrců, například z okruhu Wiener Werkstätte nebo Bauhausu a také model Františka Tröstera k Shakespearově Juliu Caesarovi pro Národní divadlo v Praze z roku 1936.
Expozice obsahuje řadu modelů ke slavným inscenacím, ve výběru samozřejmě převládá středoevropský region, především modely pro rakouská a německá jeviště. Nechybí ale i ukázkové modely z ruské avantgardní scénografie dvacátých let dvacátého století. Divák tak může obdivovat scénografickou důmyslnost mnoha činoherních i hudebně-dramatických titulů inscenovaných v minulosti. Výstavu provází jako obvykle řada doprovodných akcí, besedy se scénickými výtvarníky, přednášky, kurátorské prohlídky, workshop i dětský program.
Operní humor
V pařížské opeře chtěla vystupovat zpěvačka s velmi tenkým hlasem a přes konexe ve vedení divadla si vymohla titulní roli v Bizetově Carmen. Od začátku představení bylo jasné účinkujícím i divákům, že na roli přinejmenším objemem hlasu nestačí. Když se dostala k číslu deset, tedy odpípala Séguidillu a v textu se dostala k frázi „Je ne te parle pas, je chante pour moi-même!“ („S tebou mluvit nechci, jen si tak zpívám pro sebe“), někdo z auditoria zvolal: „Mohla bys taky zazpívat trochu pro nás!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
