Vážně i veseleji na začátku nového roku. Operní kukátko
Silvestrovský program operních domů
I rakouské operní domy pomalu opouštějí tradici uvádět v posledním dni roku Straussovu operetu Netopýr. Ale ta stále zůstala na silvestrovském programu ve Wiener Staatsoper, kde je uváděna v úspěšné, byť již poněkud letité inscenaci režiséra Otty Schenka. Pod řízením Cornelia Meistera vystoupili lyrický tenorista Michael Schade (Eisenstein), americká koloraturka i vynikající herečka Laura Aikin (Rosalinde) a jako Princ Orlowski Stephanie Houtzeel, americká mezzosopranistka s německými předky.
Tradičně v rakouské metropoli tomuto představení konkuruje inscenace Netopýra ve Volksoper, kde je za režii odpovědný tenorista Heinz Zednik a v hlavních rolích vystupili členové souboru Volksoper: Carsten Süss (Eisenstein), Melba Ramos (Rosalinde) a Annely Peebo (Orlowski). Obě scény uvedly tento operetní titul také na Nový rok, ale v pozměněném obsazení, z hlavních rolí zůstala pouze neúnavná Laura Aikin ve Wiener Staatsoper.
Většina ostatních rakouských operních scén uváděla v poslední den roku klasické operety jako Fallovu Císařovnu (Baden) nebo Straussovu Noc v Benátkách (Graz, Linec), samozřejmě na dalších rakouských scénách nechyběly ani osvědčené muzikálové tituly. Berlínské scény nabídly Pucciniho Bohému (Deutsche Oper), muzikál Anatevka (u nás známější jako Šumař na střeše) v Komische Oper nebo slavnostní koncert v Staatsoper Unter den Linden pod taktovkou Daniela Barenboima.
Netopýr zazněl v Darmstadtu (nová inscenace), Detmoldu, Essenu, také v Oper Köln a v Bayerische Staatsoper pod Haiderovou taktovkou. Další tituly klasické vídeňské, popřípadě pařížské operety ukončily rok 2017 například v Dessau (méně hraná Künnekeho opereta Lady Hamilton), z dalších operet pak Veselá vdova (Staatsoperette Dresden, nová inscenace v Erfurtu), Lehárův Hrabě Luxemburg (Düsseldorf), Linckeho Frau Luna (nová inscenace v Hagenu), Abrahamova opereta Ples v Savoji (Hof, Koblenz), Čardášová princezna (Magdeburg, Münster, Rostock, nová inscenace v Trieru, Würzburg), Kálmánova Cirkusová princezna (Osnabrück), Künnekeho Bratránek z Batávie (Regensburg), z francouzských titulů pak Offenbachovy operety Krásná Helena (Staatsoper Hamburg) nebo Orfeus v podsvětí (Kaiserslautern, Stuttgart).
Takřka polovina německých scén dala přednost muzikálovým titulům, kterým dominovala americká produkce. Zajímavostí je určitě na evropském kontinentě minimálně uváděná americká hudební komedie Love Life s hudbou Kurta Weilla v Theater Freiburg, která zazněla premiérově v loňském prosinci.
Opera byla o silvestrovském večeru na německých operních prknech hostem jen zřídkakdy, stalo se tak v Aachenu (La traviata), Frankfurtu nad Mohanem (Trubadúr) nebo v Halle (Piazzollova tango-opera María de Buenos Aires).
Několik divadel zařadilo speciální koncertní programy, třeba s operetními čísly (Bad Elster) nebo programem k nadcházejícímu výročí Leonarda Bernsteina (Cottbus). Opéra de Bastille uváděla reprízu kontroverzní „kosmické“ inscenace Pucciniho Bohémy režiséra Clause Gutha (naši recenzi z premiéry najdete zde).
A celosvětovému zájmu se těšila silvestrovská premiéra Pucciniho Tosky v Metropolitan Opera New York. K této inscenaci se ještě vrátíme v dalších vydáních Operního kukátka.
Česká mše vánoční na hlavním nádraží v Praze
Velmi citovým zážitkem pro mě bylo provedení Rybovy České mše vánoční na pražském hlavním nádraží 23. prosince 2017 (informovali jsme zde). Ač nejsem zcela přesvědčen o nutnosti hudebních produkcí v neformálních prostorách, atmosféra tohoto provedení mě zcela strhla. Několik set posluchačů a jejich spontánní zapojení představovalo dávné kouzlo komunitně provozované kultury a sounáležitosti, která tak bolestně chybí v dnešní době. Nezbývá než poděkovat dirigentovi a organizátorovi této opakované akce Lukáši Prchalovi, sólistům, sboru a všem hudebníkům. Vzácný okamžik, kdy se Vánoce neodehrávají v oblasti konzumu a televizního programu.
Plácido Domingo umí překvapit
Pokud se nejedná o internetový hoax, směřující k pobavení na konci roku 2017, tak zpráva, že Plácido Domingo souhlasil vystoupit v roli Barona Ochse ve Straussově opeře Růžový kavalír v Madridu a Barceloně roku 2021 (tedy v roce svých osmdesátin), vyvolá jistě obsáhlou diskuzi mezi operními fanoušky celého světa. Ostatně nebylo by to až tak šokující, pokud sledujeme jeho výběr barytonových partů (ač je Ochs napsán rozsahem pro basbaryton). Signalizací neserióznosti zprávy by mohlo být datum zveřejnění, 28. prosinec je totiž ve Španělsku Dnem bláznů (zvykově adekvátní našemu „aprílu“).
Opera a politika
Případ operní pěvkyně Any Durlovski a jejího manžela Igora budí velký zájem veřejnosti. Jedna z nejžádanějších koloraturních sopranistek současnosti, pěvkyně hrdá na svůj makedonský původ, zažívá velké obavy o osud manžela.
Igor Durlovski, makedonský basista a v současnosti designovaný intendant opery ve Skopje, byl na konci listopadu 2017 zatčen s dalšími více než třemi desítkami dalších představitelů politické opozice a obžalován z „teroristického ohrožení ústavního pořádku a bezpečnosti“.
Igor Durlovski se stal známou osobností, která veřejně vyjadřuje nesouhlas s některými členy vládní garnitury. Advokáti mluví o politickém pronásledování. Manželé dlouhá léta pracovali mimo vlast, především v angažmá ve Stuttgartu, Mohuči a Kasselu, a pak ve Vídni. Matka tří dětí Ana Durlovski se netají obavami o osud vězněného manžela a snaží se mediálními vystoupeními upozornit na autokratické rysy makedonských vládnoucích kruhů.
Kniha týdne
Cotrubaș, Ileana – Ramin, Manfred: Die manipulierte Oper. Vídeň, Verlag Der Apfel 2017. 137 stran. Když slavná rumunská sopranistka Ileana Cotrubaș (narozena 1939) po ukončení pěvecké kariéry sepsala knihu pamětí Opernwahrheiten (Operní pravdy, 1998), její nemilosrdné a často velmi osobní odsudky moderních režií vyvolaly vlnu reakcí mezi čtenáři i v odborných kruzích. Pěvkyně, proslavená opravdu nádherným hlasem, velkou pěveckou kulturou i představitelskými schopnostmi, proslula nejen výkony v lyrických nebo lyricko-koloraturních partech na předních světových scénách, ale také kontroverzemi s režiséry a intendanty.
Tehdy původní vzpomínky slavné pěvkyně zůstaly poněkud upozaděny a spíše se vzpomínalo na její odstoupení z inscenací nebo zkoušek (například 1973, Vídeň – Evžen Oněgin, 1980, Metropolitní opera – Don Pasquale, 1981, Metropolitní opera – La traviata) a především „památné“ vystoupení o přestávce Verdiho La traviaty v Curychu roku 1987, kdy vyjádřila politování nad inscenací režiséra Nicolase Joela a scénografa Peta Halmena, ve které musí vystupovat. Její časté výtky proti režisérskému divadlu jí vynesly u řady intendantů pověst poněkud obtížné pěvkyně.
Osobně jsem ji zažil jako reptající divačku při repríze Mayrovy opery Medea in Corinto v Bayerische Staatsoper, ve které vystupovala její znamenitá žačka Elena Tsallagova. Postarší a velmi elegantní dáma tehdy o přestávce před divadlem velmi hlasitě a ostentativně kverulovala proti režijnímu výkladu díla a na druhou polovinu večera již odešla z divadla.
Nyní Ileana Cotrubaș znovu na stránkách další knihy pozvedla svůj hlas proti moderní režii, tentokráte v autorské spolupráci s manželem, německým dirigentem Manfredem Raminem. Nešetří ani politiky, intendanty a především operní režiséry, neváhá jako odstrašující příklady (to jí slouží ke cti) jmenovat řadu známých režisérských jmen, jejichž práci charakterizuje často velmi nelichotivě. Argumentace autorů je místy velmi poučená a chytrá, ale knihou prostě zcela zásadně prosakuje úplné odmítání přenesení operních příběhů do jiných historických a společenských kontextů. Tato nová kniha – ač obsahuje i určité zajímavé postřehy – bezesporu nevykazuje větší ideovou a textovou soudržnost. Vlastně jde o soubor fejetonů, často velmi osobně zabarvených.
Kniha jistě nalezne ohlasy u konzervativnějšího operního publika na celém světě, ale nejde o zásadní vyjádření nějakého postoje, v zásadě se jedná o vyjádření vlastní nespokojenosti a nesoustavné kritiky pěvkyně, která zažila „zlatou éru“ realistických a poeticko-realistických inscenací.
Ostatně, jak říká Pirandello „… každý má svou pravdu“. Přesto tento paperback pokládá mimoděk zajímavou otázku o procentuálním poměru konzervativního a dalšího publika v operních domech.
Nahrávka týdne
Reznicek, Emil Nikolaus von – Benzin. Chor der Oper Chemnitz, Robert-Schumann-Philharmonie, dirigent Frank Beermann. cpo 2017 (2 CD). Label cpo nabízí často zcela zapomenuté operní práce, které jsou „vzkříšeny“ na menších nebo středních německých jevištích. Tentokráte firma uvedla na trh poněkud kuriózní operní opus skladatele Emila Nikolause von Reznicka (1860–1945), Rakušana s českými kořeny. V jeho více než patnácti operách a operetách najdeme velmi rozdílné náměty, například klasické dramatické látky (Johanka z Arku, Till Eulenspiegel, Judita a Holofernes, Modrovous), ale i díla silně dobově podmíněná. Ač se zhruba od nového tisíciletí německé soubory snaží uvést jeho některá díla znovu do repertoáru, nezdá se, že by se některé z Reznickových děl stalo znovu jejich trvalejší součástí.
Ve své době měly největší úspěchy Donna Diana (s premiérou v Neues Deutsches Theater v Praze roku 1894), ze které stále žije rytmicky živá předehra na mnoha koncertních i promenádních podiích, a Ritter Blaubart, který dovedně spojuje středověkou látku s dobovým zájmem o psychopatologii. Donna Diana se ostatně vrátí do Prahy na jediné koncertní provedení 1. března 2018 ve Foru Karlín v produkci Národního divadla v Praze. Přenesení starších zápletek do současnosti je typické pro několik Reznickových oper. Především po roce 1900 je zřejmá skladatelova snaha vyhovět módním požadavkům a přiklonit se k dobovým trendům zábavy. Libretům Reznickových jevištních prací i jejich zhudebněním ale často nechybí ani ironický přístup a určité parodické zlehčení.
Takovou operou s módním námětem je i jeho Benzin, komická dvojaktová opera, která ovšem vychází ze dvou mnohem starších námětů. Prvním je Homérova Odysseia a druhým pak hra Calderóna de la Barcy El mayor encanto, amor (1635), ale ze zápletek a charakterů jsou užity jen určité rysy k vytvoření zcela nových postav.
Posuďte sami: Osou zápletky je nouzové přistání kapitána vzducholodě Zeppelin Ulyssese Eisenhardta na exotickém ostrově, kde potkává okouzlující miliardářskou dcerku Gladys Thunderbolt. Původní plán posádky načerpat jen palivo na dolet do vlasti se radikálně změní… Námět je pak až operetní adaptací příběhu Odyssea a Kirké, čarodějky s magickými schopnostmi, ovládající kouzla, jimiž proměňuje muže ve zvířata.
Libreto je tedy směsí několika látek a obdobně eklektické je Reznickovo zhudebnění. Vedle postwagnerovské romantiky i názvuků na Růžového kavalíra Richarda Strausse slyšíme i hudbu operetních mistrů a závěr opery již spěje k revuálnímu vyústění, které známe z raných divadelních prací amerických skladatelů na pomezí broadwayských žánrů operety a muzikálu. Nechybí ani jazzové rytmy a využití tanců meziválečné doby (tango, foxtrot, boston a další). Takové propojení starých mytických příběhů se soudobým prostředím a psychologií i uměleckými prostředky bylo oblíbeným uměleckým postupem konce dvacátých a první poloviny třicátých let dvacátého století nejen v literatuře.
Reznickova opera, která nese v sobě i jisté absurdní rysy, byla komponována v roce 1929, ale premiéry se za života skladatele nikdy nedočkala. Definitivním plánům na uvedení tohoto operního díla se žánrovým podtitulem Heiteres-phantastisches Spiel mit Musik (Veselá-fantaskní hra s hudbou) učinila přítrž katastrofa vzducholodi Zeppelin LZ-29 Hindenburg, která se vznítila při přistání roku 1937 v americkém Lakehurstu a při katastrofě zahynulo šestatřicet lidí. Tím se stala opera Benzin rázem nepřijatelnou pro jakoukoliv dramaturgii. Proto se světová premiéra odehrála až 28. listopadu 2010 v Chemnitzu a z tohoto nastudování pochází i sestřih, který je základem této nahrávky.
Oporou nahrávky jsou především výraznější představitelé vedlejších rolí, nikoliv interpreti hlavního mileneckého páru. Německá sopranistka Johanna Stojkovic ovšem zpívá Gladys s přehledem, tato hvězda chemnitzské opery zde může zúročit i četné zkušenosti z operetního repertoáru. Operetní žánr také preferuje představitel Ulysseho, nyní člen vídeňské Volksoper, tenorista Carsten Süss. V zápletce, která kopíruje četná operetní schémata, nechybí ani druhý milenecký pár (v podání Guibee Yang a Andrease Kindschuha) nebo veselé party služek (Susanne Thielemann a Tiina Penttinen).
Nahrávka Benzinu nepředstavuje zásadní umělecký nebo tržní počin, spíše jde o raritní operní záznam, který je vhodné si pro jeho dočasnost poslechnout třeba i na Silvestra. Hudebně eklektická partitura nesrší originalitou, ale neurazí. Operní fanoušci zkoumající meziválečný operní prostor si mohou rozšířit obzory ve směru dobového překrývání žánrů.
Operní (černý) humor
Je všeobecně známé, že bavorský král Ludwig II. byl posedlý hudbou Richarda Wagnera. O jejich vztahu bylo již napsáno mnohé. Mnohem méně známé jsou podrobnosti z provozování Wagnerových oper v Ludwigových soukromých divadlech.
Až patologické ztotožnění Ludwiga s postavou Lohengrina přivedlo krále k myšlence vybudovat v soukromém divadle v zámku Linderhof bazén o hloubce skoro jednoho metru. Tak si bavorský vládce mohl vychutnávat závěrečný obraz milované opery, ve které hrdina nasedá na loďku taženou labutí a mizí v dáli.
Do role Lohengrina byl angažován velmi dobře vypadající americký tenorista, vystupující pod italským pseudonymem Cavaliere (Arturo) Scovelli. Pěvec při jedné produkci na konci árie ztratil rovnováhu a v plném, velmi těžkém brnění spadl z loďky do nádrže. Nebýt rychlého zásahu dvořanů a služebnictva, tenor by se utopil, protože nebyl schopen se v mokrém kostýmu a brnění zvednout ze dna.
Autor i celá redakce přejí vše nejlepší v roce 2018 a samozřejmě i mnoho krásných operních zážitků.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
