Zapomenuté knižní poklady. Karel Vladimír Burian: Carl Maria von Weber
Knihu s prostým názvem Carl Maria von Weber vydalo v roce 1970 v edici Hudební profily pražské nakladatelství Supraphon. Její autor, Karel Vladimír Burian (1923, Praha – 2000, Říčany), byl spisovatel, hudební skladatel a sbormistr. Vystudoval pražské gymnázium a současně se učil skladatelskému umění u hudebního skladatele Rudolfa Karla. V roce 1945 nastoupil jako učitel na říčanskou základní školu a pedagogická činnost jej pak provázela po celý život – později byl profesorem češtiny a hudební výchovy na říčanské jedenáctiletce a učil také na rodinné škole. V Říčanech založil a vedl stotřicetičlenný žákovský pěvecký sbor. Věnoval se ale také popularizaci hudby a spisovatelské činnosti. Organizoval hudební besedy, byl autorem řady (asi 100) pořadů v pražském Divadle hudby a také pravidelných rozhlasových pořadů o hudbě v rámci cyklu Akademie třetího věku.
S popularizační činností souvisely i Burianovy literární aktivity – napsal skoro čtyřicet knih, například: Přehled vývoje hudby, Stručné dějiny anglické hudby, Velká láska: rapsódie o životě Bedřicha Smetany, Chlapec ze Salcburku, Kapelník ze Stavovského divadla, Giuseppe Verdi, Puccini a jeho doba, Gioachino Rossini, Borodin, Čajkovského Eugen Oněgin, Dějiny světové opery, Světová operní divadla a mnohé další. Kromě toho byl také skladatelsky činný, v letech 1940–1942 složil Tři mše, známá je jeho kantáta na motivy Alexandra Sergejeviče Puškina Do Sibiře, komponoval drobné klavírní skladby, písně či scénickou hudbu k divadelním inscenacím říčanského divadelního spolku Tyl.
Publikace Carl Maria von Weber je poměrně podrobným skladatelovým životopisem. Příběh začíná ještě před jeho narozením – vyprávěním o Weberově otci, pak už sledujeme skladatelův život od raného dětství až do předčasné smrti. Autor při psaní vycházel především z biografie Weberova syna Maxe Marii a skladatelových dopisů, některé podrobnosti konzultoval dokonce se skladatelovým pravnukem Hansem Jürgenem Freiherrem von Weber. Burian v knize líčí také okolnosti vzniku skladatelových nejznámějších děl, která pak v textu rozebírá včetně notových ukázek. Publikace je vybavena černobílou obrazovou přílohou a najdeme v ní i přehled Weberova díla a soupis nahrávek Weberových skladeb na deskách Supraphon.
Vybírat z knížky Karla Vladimíra Buriana jen krátké ukázky pro ilustraci je skoro až škoda, protože Burianovo poutavé zpracování životního příběhu Carla Marii von Webera se čte skutečně jedním dechem. Přesto pojďme tímto knižním pokladem na chvilku zalistovat…
Zákulisí života
„Ale jaké to bylo dítě! Slabé, křehké, od pohledu neduživé – ‚Hänfling‘, jak se říká v Německu, ‚jako chroust‘, jak se říká u nás. Mnoho zdraví si na svět nepřineslo.
Franz Anton Weber od své mladičké choti nepochybně očekával víc. Narození bleďoučkého chlapce bylo pro něho skoro jakýmsi škrtem přes rozpočet: už delší dobu se zabýval myšlenkou, že opustí Eutin a zase se vydá na cesty. Jaké to bude cestování s tak slabým dítětem!
Dlouho se však nerozmýšlel. Genovefa se po porodu brzy zotavila, Carl Maria se měl také docela čile k světu – a proto vzhůru na cesty!
Zavolal k sobě syna Fridolína a v květnu 1787 spolu s ním založil ‚von Weberovu činoherní společnost‘. Stal se jejím ředitelem, Fridolín měl na starosti její hudební vedení.
[…]
Carl Maria vyrůstal v prostředí, které by bylo možno nazvat zákulisím života: v dostavnících, kterými se v zimě v létě harcovali, po hospodách, v jejichž stále cizích, neútulných místnostech byli ubytováni, na divadle, které většinou viděl z druhé strany, odzadu. Jak trochu povyrostl, bylo jasně znát, že si na svět nepřinesl jenom slabé zdraví, nýbrž i vadu v kyčli: celý život bude kulhat!
[…]
Franz Anton byl zpočátku velmi zklamán křehoučkým vzezřením svého nejmladšího synka (ale nikomu to nikdy nedal najevo!), pak si však uvědomil, že i jeho ‚velký příbuzný‘ Mozart byl celý život ‚zart‘, to jest ‚křehký‘, a jaký z něho je muzikus! Nuže, ať se i Carl Maria učí pilně hudbě!“
Velké reformy ve Vratislavi (kde se Carl Maria von Weber v sedmnácti a půl letech stal kapelníkem)
„Nepříjemnosti nastaly hned. […] Carl Maria nebyl spokojen se zkouškami. Bylo tu zvykem je hodně odbývat. To byla první věc, proti níž se postavil. Protagonisté se své role naučili doma se svými korepetitory a na jevišti to potom už nějak dopadlo. […] Weber ale požadoval, aby sólisté, jakmile zvládnou své party, zkoušeli jeden po druhém v divadle a seznámili se tak s celým dílem, nejen se svými party. Tím také chtěl upevnit vztah k dirigentovi, který dílo studoval. […]
To se rozumí, že jeho počínání vzbudilo u sólistů odpor. Bylo to více práce, více námahy za stejnou gáži!
Jenomže nebyli slepí a brzy pochopili, co dobrého jim může jeho záměr přinést: Čím pečlivější zkoušky, tím méně námahy při představení! Bude odstraněna stálá znervózňující nejistota při produkci, a už tím se daleko zvětší vyhlídka na úspěch!
[…] k všeobecnému překvapení se [Weber] začal starat i o to, jak budou na scéně rozestavěny kulisy. Každý přece věděl, kde začíná a končí zájem kapelníka. Jakživo se ve Vratislavi (a sotvakde jinde) nestalo, aby dirigent mluvil do toho, kam má být která kulisa postavena! Weber ovšem dobře věděl, co chce, protože měl vzácný dar chápat operní dílo kompletně, jako syntézu umění vnímatelných sluchem a zrakem. […]
Carl Maria se rozhodl provést docela nové rozsazení orchestru, než jakého se u vratislavské opery užívalo od nepaměti. […] Tato změna měla smysl v tom, že se měl dokonaleji promísit témbr jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin. Až dosud v popředí seděla celá skupina nástrojů dechových a za ní celá skupina smyčců. Weber chtěl na levou stranu posadit první housle, violoncella, kontrabasy, hoboje a lesní rohy, na pravou druhé housle, violy, klarinety a fagoty, za ně trubky, pozouny a kotle. Tedy v podstatě rozsazení hráčů, jakého se užívá podnes…“
Triumfální premiéra Čarostřelce
„Divadlo bylo nabito. Karolina seděla v čestné lóži, poblíž ní byli E. T. A. Hoffmann, Lichtenstein a Gubitz. Všude kolem omladina, studenti a Berlíňané, jimž Weberovo jméno připomínalo především vlastenecké písně. Ti všichni byli připraveni přivítat svého Webera tak, aby to viděl celý svět, aby to zaslechl i dvůr, který se ani jedním členem představení nezúčastnil.
Proto když se Carl Maria postavil před orchestr, zvedla se taková bouře nadšení, že musel položit taktovku. Šťastná chvíle! Velká a šťastná chvíle, okamžiky prchavé jako čas sám, okamžiky nezaplatitelné hroudami zlata, neboť teď, ve spojení se svým obecenstvem, sklízí umělec lásku za lásku, již vložil do svého díla!
Musel taktovku položit i podruhé, neboť hřmění potlesku nepřestávalo.
Odložil ji konečně i potřetí, protože divadlo nebylo k utišení.
Teprve potom se divadlo vystlalo tichem měkkým jako milující náruč a do ní vstoupily první tóny díla, které v historii opery zahájilo novou epochu…
Nebylo možno hovořit o úspěchu obvyklými slovy. Byl to triumf. Předehra musela být opakována, po čtrnácti z šestnácti čísel opery nebral potlesk konce, opakovala se také píseň družiček. Představení se proto protáhlo dlouho do noci.
[…] Od té chvíle nebylo v německé opeře úspěšnějšího díla nad Čarostřelce.“
Carl Maria von Weber byl velice mnohostranný umělec – nejen skladatel, ale i vynikající dirigent (jak píše Burian ve své monografii: „Když se teprve mnoho let po jeho smrti vytvořil z dirigování samostatný hudební obor, přijala tato disciplína do svého programu jako devízu čtyři weberovská slova: znalost, kázeň, pokoru a neúnavnost!“), výborný klavírista, režisér, dramaturg, ale také výtvarník i kostymér, z jehož zásad divadelní praxe mohou dodnes čerpat podněty operní inscenátoři. Necelých čtyřicet let života, které mu byly na tomto světě vyměřeny, dokázal navzdory svému slabému zdraví uměním naplnit skutečně vrchovatě. Příběh jeho života a tvorby, jak jej sepsal Karel Vladimír Burian, opravdu stojí za přečtení…
Na shledanou za týden nad stránkami dalšího knižního pokladu!
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
