Zapomenuté knižní poklady. Milan Kuna: Václav Talich

Před několika málo dny, přesně 16. března, jsme si připomněli výročí úmrtí světoznámého českého dirigenta Václava Talicha (28. května 1883, Kroměříž – 16. března 1961, Beroun). Tomuto velkému umělci, jehož život byl plný osudových zvratů, zasvětíme také dnešní díl Zapomenutých knižních pokladů. Do Talichova světa nám dá nahlédnout kniha Milana Kuny.

Publikaci s názvem Václav Talich vydal Panton, nakladatelství Českého hudebního fondu, v Praze v roce 1980. Její autor, muzikolog Milan Kuna (narozen 1932), se už v našem seriálu jednou objevil – četli jsme si v jeho knize Čajkovskij a Praha (najdete zde společně s medailonkem Milana Kuny).

Milan Kuna věnoval slavnému českému dirigentovi Talichovi velkou pozornost – bojoval za jeho rehabilitaci a napsal o něm celou řadu závažných studií, připravil také katalog Talichovy pozůstalosti a usiloval o vydání jeho korespondence (za vlády komunistického režimu však bylo vydávání talichovské literatury poměrně komplikované…). Vrcholem jeho úsilí v tomto směru je monumentální, více než tisícistránková monografie Václav Talich: Šťastný i hořký úděl dirigenta, kterou vydalo nakladatelství Academia v Praze v roce 2009 (více se o ní dočtete na našem webu například zde).

Náš dnešní „knižní poklad“ je rozsahem mnohem menší – textová část v něm zaujímá sto stran. Zaměření publikace popíše nejlépe sám autor:

„Nechceme sledovat Talichův život, jak se odvíjel od houslových studií u Otakara Ševčíka k cenné praxi u Arthura Nikische, od uměleckých počátků v Oděse, Tbilisi, Lublani a Plzni k nádherné kariéře v České filharmonii a úspěchům zahraničním. Nechceme sledovat Talichovo houževnaté úsilí o vytvoření vzorové operní scény uprostřed rozbouřené Evropy, jeho cizelérskou práci s Českým komorním orchestrem, budování Slovenské filharmonie či jeho vzácnou spolupráci s československým gramofonovým průmyslem. Tato knížka nemůže nahradit monografii o Václavu Talichovi – velkém českém umělci a dirigentu. Nemůže nás zbavit povinnosti připravit k vydání kritickou edici Talichových písemností, neboť v nich je ukryto bohatství myšlenkových podnětů. Náš cíl je prostý, třebaže neméně závažný. […] Umělecká etika Václava Talicha: jaká byla, z čeho pramenila, jak poznamenávala umělecké představy a cíle tohoto umělce, jakým způsobem ovlivňovala jeho celoživotní dílo? U Talicha má i ona svůj dramatický patos či přídech. Žádný jiný výkonný hudebník nevyvolával v české veřejnosti tolik polemických stanovisek a různorodých kritických postojů vůči své osobě a umění jako právě Václav Talich. […] Ale snažme se pochopit uměleckou etiku toho, jenž službě českému umění a umění vůbec zůstal věrný až do posledního výdechu života a jenž své zásady, o něž se v jistém dynamismu celý život opíral, nikdy nezradil.“

Milan Kuna si tedy zvolil ústřední postavu i hlavní téma své knihy velmi odvážně (připomeňme, že se psal rok 1980)… Jeho text je bohatě protkán úryvky z Talichovy korespondence. Kromě textové části v publikaci najdeme obsáhlou část obrazovou (tvoří ji přes dvě stovky černobílých fotografií) a resumé v ruštině, němčině a angličtině.

Pojďme si teď přečíst několik ukázek – budou to úryvky z dopisů Václava Talicha, který nebyl jen hudebním umělcem, ale také myslitelem s velkým literárním talentem, jenž dovede své myšlenky odít do slov…

 

O zrání umělce
(z dopisu Miloslavu Jeníkovi, 20. dubna 1938)

„Pokud jsme mladí, myslíme, že můžeme docíliti uměleckého dostiučinění jedině v rozsahu a množství, čím jsme rozumnější, vidíme, že umělecký výkon je určován ne extenzívností, nýbrž intenzívností a moudrým omezením.“

 

Umělecký výkon
(z dopisu Českému komornímu orchestru, 2. února 1948)

„Umělecký výkon rodí se ze vzruchu a nikoli ze samolibého sebevědomí… Technika sama o sobě nestačí. Je rozdíl mezi žonglérem, který každodenně v prázdné sebejistotě provádí svůj dokonale nastudovaný trik, a mezi umělcem, který i po nejdůkladnější přípravě si není absolutně jist. Podškrtnul bych zejména, že je pro umělce neslýchaně důležité ono prostředí, ve kterém se projevuje. Obecenstvo musí být rozčileno, musí žít dobu koncertu v určitém radostném rozechvění, poněvadž tím z provádějícího umělce vyláká vše nejlepší, co v něm žije.“

 

Cesta z krize
(z dopisu Miloši Bezděkovi, 1. ledna 1946)

„Cítím se hrůzně unaven a značně otřesen ve své sebedůvěře, ale přesto občas se ve mně ozve hlas vůle, který mne zve k novému začátku, a chci věřit, že časem zmohutní v moudrý zpěv žencův, zpěv, jehož spodní tón bude přebolená bolest. Vždyť vědomí smrti dodává závažnost životu, pohanění prohlubuje chválu, jako poznání chudoby zlidšťuje bohatce.

Sotva bych byl opravdovým vyznavačem Sukova životního díla, kdybych utkvěl v zoufanlivých křicích, které se pnou jako lomící ruce v kritickém vrcholu ‚Zrání‘, aniž bych našel tu zprvu nepatrnou pěšinku, kde se za každým krokem klopýtá, než se dobereš snadnější schůdnosti, ale s rostoucím výhledem roste úměrně i člověkovo poznání, že jedině z tragického pocitu života vykvétá jeho skutečná krása a plnost.

Ještě sice ani neklopýtám, ale vím, až začnu tápat, že to nebude krizí negativní, nýbrž (byť slabounké!) první poryvy nově se rodící vůle, která se bohdá roztančí posléze plným rytmem práce. V ní, jen v ní mohu dojít znovuzrození a vykoupení. A pak – dočkám-li se toho – zamyslím se jednou nad minulostí a budu blahoslavit Boha, že mně dal dík mým nepřátelům poznat cenu ponížení a utrpení nikoli jako hodnotu estetického vychutnávání, nýbrž jako ryzí přínos etického bohatství.“

Talich a Toscanini
(z dopisu Ladislavu Slovákovi, 5. prosince 1952)

„Jednoho dne dopijeme vzrušenou citovost mládí, přelétavá fantastičnost zmizí, nebudeš už létat jako motýl od květu ke květu, žít cizí sladkostí, ale budeš tu stát jako pevný strom, dnes kvetoucí, zítra podzimními větry oškubaný, čerpající z vlastních kořenů, silný zkušenostmi minula a moudrý rezignovaným poznáním nutného zániku. Jak krásně a jednoduše to zní! ‚Silný zkušenostmi minula, moudrý rezignovaným poznáním nutného zániku‘. Je to tak jednoduché, jako když před třiceti lety Toscanini v Padově rozvažoval v mojí přítomnosti o problematice hudební reprodukce a shrnul ji do prosté formule, že jde vlastně jen o to, aby p bylo p, pp – pp, mf – mf, f – f, atd., dlouhá nota má být skutečně tenuto, krátká straccato – – a pak zabořil hlavu hluboce do rukou a z jeho úst se vydral zoufalý povzdech: ‚ma‘ – – Toto ma (= ale) osvítí člověku ostře neslýchanou propast světa, kterou si libujeme skrývat za jednoduchá slovíčka a chodíme kolem nich s nadutostí objevitelů, kteří si zapíchli do herbáře tři motýly a chtějí světu namluvit, že teď už mají právo nás o motýlech poučovat. Srovnejte si, prosím, školní formulaci s tím neslýchaně různotvárným světem bachovských fug nebo oproštěnou zásadu sonáty se světem sonáty beethovenské, abyste si uvědomil, jak usilovně se snažíme složité tvůrčí neb životní procesy svádět na společného jmenovatele. Ten je obyčejně tak jasný, že jeho pronikavé světlo shladí každý stín ze skutečného života, a chce se zdát, jako by tma už neexistovala.“

 

O dirigování a sebevědomí
(z dopisu Charlesu Mackerrasovi, který byl jeho žákem, 30. ledna 1949)

„Píšete, že se musíte duchapřítomně a bez zvláštních příprav postaviti k pultu, abyste převzal věc Vámi nestudovanou. Věřte, že nic Vás nepřivede rychleji k získání sebevědomí, které je dirigentu nutné, jako tato cesta. Ovšem bylo by chybou, kdyby Vás vedla jedině k důkazu, že se nebojíte, neboť tam začíná nebezpečí rutiny, která je sama sobě účelem a která může být za určitých okolností umělcovou smrtí. My totiž jsme takový zvláštní konglomerát sebevědomí a pokory, nebojácnosti a strachu (to první potřebujeme ve styku s ansámblem, se kterým máme studovati, toho druhého je třeba v tichu vlastní pracovny, kde nás velikost uměleckého díla zavazuje ke skromnosti), že každé přebujení jedné z těch kontrastních vlastností ohrožuje činnost dirigentovu.“

 

Krásnou publikaci Milana Kuny o Václavu Talichovi najdete v antikvariátech či knihovnách – a za hledání opravdu stojí… Já jsem na ni narazila při výprodeji knihovny a stála mě celé dvě koruny (což mě přivádí k možná trochu mravoučně znějící poznámce: Choďme do knihoven, čtěme, jen na nás záleží, aby všechny ty knižní poklady nezůstaly navždy zapomenuté…).

Příští týden na shledanou!

 

(pokračování)