Valašské Meziříčí – město tance

Týden s tancem (68) – od 16. do 22. dubna 2018. V dnešním vydání najdete: Vyrazíme mimo Prahu a posvítíme si na festival Tanec Valmez ve velkém rozhovoru s jeho ředitelkou Miladou Borovičkovou. A k tomu další aktualita – v Praze se chystá jedna pohybová novinka na pátek.

O festivalu Tanec Valmez s Miladou Borovičkovou
Už dávno neplatí, že současný tanec má diváky jen v Praze. V posledních letech se rozvinulo několik regionálních platforem a festivalů napříč republikou. Ve Zlínském kraji se o přísun tance stará festival Tanec Valmez, jehož program je rozvrstven v delším časovém horizontu. Možná trochu uniká pozornosti, ale vstupuje už do jedenáctého ročníku. Aktuálně se chystají tři hostující projekty: 21. dubna pražský soubor Holektiv uvede v Zašové v kulturním domě svou akrobaticko-divadelní hříčku Kaffeeklatsch.

Od gastro tematiky se nevzdálí ani tanečníci z Francie, jen budou místo kávy tančit o vaření. Choreografie Bon App’! (Dobrou chuť!) od Nabila Ouelhadje se vyjadřuje k tématům stravování, konzumu, plýtvání a blahobytu.

Choreograf do svého představení zapojuje i diváky, ve svých projektech pracuje s tancem, divadlem, videoprojekcemi, živou hudbou a vytváří komplexní inscenace přesahující mezi žánry. Vystoupení jeho souboru s projektem Bon App’! se odehraje 30. dubna ve Valašském Meziříčí.

Třetí festivalový večer bude patřit třem souborům. Ve Zlíně 6. května vystoupí v Městském divadle SpellBound Contemporary Ballet z Itálie s čísly How to Pray (Jak se modlit) a Formami; tento soubor na festivalu oslaví premiérové uvedení.

Na programu je také taneční černá groteska Chvilka POEzie od Marka Svobodníka v podání Pražského komorního baletu a tanečnice Národního divadla moravskoslezského předvedou slavnou choreografii Jiřího Kyliána Falling Angels.

Tanec Valmez během deseti let získal řadu vděčných diváků, stal se jejich průvodcem současným tancem a přivezl do Zlínského kraje přes dvacet českých i zahraničních souborů. Vybudoval si jméno i mezi profesionálními tanečníky, kteří se na něj rádi vrací.

„Na Tanec Valmez jezdíme víceméně pravidelně již od prvních ročníků. A byla to tak trochu láska na první pohled,“ vzpomíná Václav Kuneš, choreograf a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který sice letos v programu nefiguruje, ale jinak je na festivalu častým hostem. Festival nabídl také mnoho doprovodných akcí – workshopy, výstavy, promítání či flashmob na meziříčském náměstí, kde se na Mezinárodní den tance 2017 roztančilo přes sto padesát lidí. V roce 2015 vyvrcholila spolupráce s norským souborem Jo Strømgren Kompani, a to nastudováním choreografie Taneční pocta ping-pongu od Jo Strømgrena souborem 420PEOPLE – na festivalu proběhla světová premiéra (naši recenzi z jedné z repríz najdete zde). O rok později Tanec Valmez překročil hranice Valašského Meziříčí a rozrostl se do Zlína a Zašové.

Vrhnout se do prvního ročníku v roce 2008 přitom vyžadovalo velkou dávku odvahy, odhodlání i přátelské pomoci. „Přesvědčila jsem kamarády, a především svého muže, který je mi velkou oporou dodnes, a ti se do toho se mnou s nadšením šli. Jsem jim velmi vděčná, bez nich by festival nevznikl,“ popisuje začátky ředitelka festivalu MgA. Milada Borovičková.

Abychom se o festivalu dozvěděli víc, vyzpovídali jsme jeho ředitelku Miladu Borovičkovou, která je také ředitelkou Základní umělecké školy B-Art ve Valašském Meziříčí:

Jak se zrodila myšlenka založit taneční festival? Začátky jistě jednoduché nebyly…

Určitě to byla touha přivést do našeho města špičkové soudobé taneční umění, které mají diváci možnost běžně sledovat pouze v kulturních metropolích. Druhým momentem byla myšlenka propojit profesionální tanec s existencí umělecké školy. To propojení je zvlášť významné jak v oblasti motivace žáků, tak v oslovování a získávání nových diváků tance. Začátky skutečně jednoduché nebyly a ostatně ani současná situace není příliš snadná. Současný tanec je stále popelkou. Nicméně vedle spousty drobností je tím nejdůležitějším pomoc a podpora kamarádů a spolupracovníků, divácký zájem a vědomí, že to má smysl.

Bylo obtížné naučit publikum na současný tanec?

Bylo a nebylo. V počátcích se nám dařilo zajistit dobrou návštěvnost především oslovením žáků umělecké školy, jejich rodičů a kamarádů. Připadlo nám, že je to ta první cílová skupina, která může někde v regionu začít sbírat zkušenosti se současným tancem. Nicméně v jedenáctileté tradici má již podstatnou roli dramaturgie festivalu. Věrný divák, který je schopen doporučit festival svým známým, je tím nejlepším propagátorem našeho festivalu.

Připravit dobrou dramaturgii je tím největším oříškem. Zvolit správné vystoupení na správné jeviště, přemýšlet o divákovi a někdy překonávat jeho stereotypy v pohledu na umělecký tanec. Stále máme pocit, že česká scéna nedává dostatečně široký pohled na současný tanec. I proto jsou častým řešením naší dramaturgické tajenky zahraniční hosté, mnozí v českých premiérách.

V regionu je asi výjimečně těžké získat pro festival finance. Daří se vám kromě grantů oslovovat sponzory? Máte pocit, že se situace nějakým způsobem vyvíjí?

Je to nesmírně obtížné a bez vlastního přispění by festival nemohl fungovat. Připadá mi, že jsme někde tak ve čtvrtině cesty. Jsme vděčni za každou korunu a za to, že v kraji i ve městě je příspěvek našemu festivalu součástí rozpočtů, nicméně trochu závidíme Praze, kde – jak jsme se dozvěděli – se někteří pořadatelé blíží k 80 procentům financování projektů z veřejných zdrojů (stát, magistrát). Ano máme i privátní sponzory, nicméně žádný z nich není dominantní, a tak je každoroční finanční dobrodružství tvořeno větším počtem menších částek. Je to velmi vysilující.

Jaká je podpora ze strany regionu? Tanec se dá jistě dobře spojit s aktivitami pro rozvoj komunity, kulturní akce přitáhnou turisty…

Jak jsem uvedla výše, festivalu se podařilo vystoupit z řady mnoha dalších uměleckých podniků, které region podporuje. Asi je to jak pro jeho výjimečnost, tak pro profesionalitu, se kterou jej připravujeme. Spoluvytváření určité komunity při festivalu cítíme velmi intenzivně a přesně to zapadá do koncepce naší školy, kterou nevnímám jen jako vzdělávací instituci, ale ze které chceme vytvořit určité umělecké centrum. Co se týká turistického potenciálu, je to spíše otázka na město či kraj. Myslím, že mnoho měst není příliš originálních. Všude pořádají food festivaly, světového věhlasu chtějí dosáhnout ve fotbale a na dny města pozvou populární televizní hvězdu. Jako návštěvník tak ani pomalu nepoznáte, kde vlastně jste. Budování labelu s využitím specifických aktiv a aktivit může pomoci vystoupit z šedi. Myslím, že v našem místě je takových podnětů docela dost, že se mezi nimi tanec rozhodně neztrácí a že jsme možná dál než mnozí jiní. Slogan „Valašské Meziříčí – město tance“ je docela dobrý, nemyslíte?

Festival se koná na třech místech a program je rozložený také do tří dat v rozmezí tří týdnů. Je to vše záměr, nebo organizační nutnost?

Několikrát se nám stalo, že řešení nějaké překážky přineslo novou a vyšší kvalitu. Toto je ten případ. Dříve probíhal festival jako open air na nádvoří zámku. Poté, co to již nebylo možné, jsme se rozhodli zásadně změnit koncepci a od té doby se koná na třech místech. Minulá dvě léta jsme jej kvůli termínům ve zlínském divadle museli dokonce rozdělit na jarní a podzimní část, ale letošní rok proběhne kompaktně během dvou jarních týdnů. Vše je samozřejmě organizačně i technicky podstatně náročnější, ale tři rozdílná místa, tři rozdílná publika – to je docela dobrá výzva a inspirace. Vidíme v tomto řešení mnohé výhody, můžeme být pestřejší, oslovujeme více diváků, máme tři různé scény od komorní ve Valašském Meziříčí až po velké divadlo ve Zlíně, a můžeme se také více soustředit na přípravu a kontakt s umělci, než kdybychom byli nuceni vše nacpat do jednoho odpoledne na jednu scénu. Nezapíráme, že nám inspirací byl festival Coda v norském Oslu.

Letošní program zahrnuje zahraničního hosta SpellBound Contemporary Ballet. Můžete tento soubor více přiblížit?

Soubor byl založen v roce 1994 choreografem Mauro Astolfim, který je dodnes uměleckým vedoucím. Výraznou personou je ředitelka Valentina Marini. Snaha o maximální otevřenost a mezinárodní přesah spolu s velmi profesionálně postaveným uměleckým, technickým i organizačním týmem dává souboru skvělé předpoklady pro mezinárodní práci, které má SpellBound Contemporary Ballet bohatě. K dílům, jež nejvíce zaujala odbornou i laickou veřejnost, patří Carmina Burana, Pa|Etheos a The Four Season. To posledně jmenované ostatně stálo za mým rozhodnutím zajímat se o SpellBound Contemporary Ballet více a pozvat jej na náš festival.

Jak jste s touto company navázali kontakt? Jakým způsobem vůbec získáváte kontakty na zahraniční produkce?

V průběhu trvání festivalu se ten způsob dramaticky změnil. Nejdříve jsme vybírali představení i jen z doslechů a doporučení, protože jsme neměli prostředky a možnosti samostatně vyhledávat nové věci. Mám však zkušenost, že zaslané video nestačí. Musíte to vidět, musíte cítit, jak to funguje, musíte vnímat i ostatní diváky… Stále dostáváme tipy od množství našich přátel a kamarádů, mimochodem za tipem na SpellBound Contemporary Ballet stojí Václav Kuneš. Teď již často jezdíme sami do zahraničí, hledáme a navazujeme nové kontakty. No a přibývají také ty soubory, které se nám již hlásí samy.

Jezdíte na pražské festivaly, jako je Tanec Praha a Česká taneční platforma, třeba právě sbírat kontakty a snažit se „přetáhnout“ nějakého hosta i k vám? Jste s pražskou taneční scénou v kontaktu?

Samozřejmě, na České taneční platformě jsme pravidelní diváci již dvanáct let, na různá vystoupení do Prahy i jinde v Česku jezdíme někdy i několikrát za měsíc. S množstvím lidí kolem tance nás pojí přátelské vztahy. Zaujalo mne vámi použité slovo „přetáhnout“, protože jsem si při něm uvědomila, jak velkou část našeho programu máme odlišnou od stávající produkce České taneční platformy a Tance Praha. Když vidím dobré představení, chci jej přivést našim divákům, a nezáleží na tom, zda je objevím v Praze, Oslu, Paříži či Vídni. Mimochodem to slovo „přetáhnout“ nese v sobě jakousi soutěž. Mám pocit, že český tanec potřebuje spíše víc vzájemného respektu a pomoci než rivalitu.

Máte navázanou pravidelnou spolupráci s českými soubory/divadly?

Asi bych to nepopsala jako pravidelnou spolupráci, ale v tom množství je pár lidí či souborů, kteří jsou bezvadní a ochotni nám pomoci. Ta spolupráce s našimi přáteli spočívá především ve vzájemném kontaktu, informacích, tipech, doporučeních a také v hostování na festivalu – tedy pokud mají nějaké dobré představení . (úsměv) No a velkou radostí je, když je někdo z těchto osobností ochoten věnovat kus svého času našim žákům. Je to nesmírně pozitivní a motivační. Tu dobrou zkušenost máme nejen s našimi umělci, ale také se zahraničními hosty. A pokud byste přece jen chtěla někoho jmenovat, tak dlouhodobě spolupracujeme s již jmenovaným Václavem Kunešem, a v poslední době to byla třeba Eliška Grabcová, která nám pomohla s nastudováním školního představení Tanec Pralesa.

Na kterou z produkcí, které jste na festivalu uvedli, jste nejvíce hrdá nebo vám připadala nejúspěšnější?

Těžká otázka, protože teď bych s chutí vyjmenovala asi tak osm kousků, ale zkusím to omezit na dva. Takže A Dance Tribute to the Art of Football v provedení Jo Strømgren Kompani a The Roots od Kadera Attou.

S manželem vedete Základní uměleckou školu B-Art. Nabízí nějaké kurzy a workshopy i pro dospělé a pro zájemce o tanec vůbec? Je ve vašem kraji možnost nějakého vyžití v současném nebo scénickém tanci?

Je třeba říci, že naše škola mimo tanec vyučuje také hudbu a na podzim chystáme spustit také herecký obor, takže náš zájem je širší a netýká se jen tance. V tuto chvíli v tanci žádné pravidelné kurzy pro dospělé nemáme a ani to neplánujeme. Plně se soustředíme na naše žáky a na festival. Při něm někdy pořádáme otevřené workshopy, ale ani ty nejsou určeny laikům.

Co se týká vyžití, je pro nás zásadní přinášet a vytvářet divácké příležitosti, pak teprve mohou vzniknout spontánní třeba amatérské umělecké aktivity. Je však třeba říci, že žijeme v oblasti, kde je tance docela dost, pokud do něj nezahrnujete jen jeho uměleckou jevištní podobu, ale pokud počítáte také folklor, společenský tanec nebo streetové sportovní disciplíny.

O co mají největší zájem rodiče pro své děti (taneční průpravu, základy klasiky, lidovek…)?

Určitě je dost rodičů, kteří „vědí“, že jejich čtyřleté dítě má neobyčejné nadání na tanec na špičkách nebo že bude mistrem světa v disco. (úsměv) Naše škola věnuje spoustu energie komunikaci s rodiči. Máme propracovaný systém, v němž vše má svůj čas a v němž některé věci nelze přeskočit. Neprovozujeme klasický způsob výuky na základní umělecké škole, kde jeden pedagog vyučuje vše a po celou dobu školní docházky. U nás se pedagogové specializují. Dáváme velký důraz na pestrost a univerzálnost, takže to není taneční průprava nebo klasika, nebo moderna nebo street, ale je to taneční průprava a klasika a moderna a street… Jen ty lidovky zatím neučíme.

Děkuji za rozhovor a ať se festivalu daří!

VIZITKA
MgA. Milada Borovičková začala s tancem na lidové škole umění (dnes základní umělecké škole), vystudovala ale elektroprůmyslovou střední školu. Tance se však nikdy nevzdala. Ve třiatřiceti letech začala studovat v Tanečním centru Praha a pokračovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oboru Taneční pedagogika. Spolu s manželem, který je hudebníkem, založili Základní uměleckou školu B-Art.
***

Pozvánka: premiéra pohybové inscenace SvětLo ve Venuši ve Švehlovce
Kdo nebude právě na druhé premiéře baletu Marná opatrnost v Národním divadle, může v pátek 20. dubna na osmou hodinu vyrazit na premiéru inscenace SvětLo, která spadá do oblasti pohybového divadla, koná se ve Venuši ve Švehlovce a podílí se na ní zajímavý kolektiv performerů pod hlavičkou umělecké skupiny Spielraum Kollektiv. „Pohybová inscenace SvětLo hledá vnitřní obraz vztahu člověka a světla z displeje. Zve diváka k meditaci nad tím, jak žijeme ve věku digitální technologie. Scénické zpracování tématu čerpá přímo z inspirace prostorem Venuše ve Švehlovce,“ lákají tvůrci.

Spielraum Kollektiv se chce v této premiéře ponořit do obsese dnešní společnosti svítícími displeji. „Probouzíme se s telefonem v ruce a usínáme u něj. Neustále kontrolujeme spojení se světem, ztrácíme se ve světle displeje a nenacházíme jeden druhého v reálném prostoru. Zatímco se naše mysl řítí rychlostí světla, nechává za sebou tuhnoucí tělo. K podtržení tohoto paradoxu jsme se vrátili k pohybovému divadlu a přizvali špičkové pohybové performery Elišku Brtnickou, Florenta Golfiera a Veroniku Knytlovou,“ uvádí Mathias Straub, který spolu se svojí ženou Lindou tvoří základ Spielraum Kollektivu.

„Poslední dva roky jsme v rezidenci v divadle Archa tvořili inscenace, ve kterých jsme hodně pracovali s informacemi a používali nová média. Strávili jsme na počítačích a s digitálními přístroji víc času než kdy předtím. Tím přirozeně vznikla potřeba udělat inscenaci, která reflektuje, co naše tělo dělá ve skutečnosti. Inscenací SvětLo se intuitivně vracíme se k práci s pohybem, inspiraci prostorem a vizuálnosti. Tvůrčím způsobem zkoumáme naše soužití se světlem a se světem,“ dodává Linda Straub. Inscenace SvětLo je prvním ze tří letošních projektů Spielraum Kollektivu, které se z různých úhlů pohledu zabývají tématem vztahu současného člověka a médií. Kromě pohybové inscenace SvětLo vznikne také site specific projekt u Žižkovského vysílače BabyLon Air a v Alfrédu ve dvoře inscenace pro a s dětskými diváky MojeVize.