Sdílení současného tance: Podkroví, chodby a pokojíčky

Příběhy čtyř těl a jejich paměti
Projekt In search of the lost body, díky jehož hostování ve Studiu ALTA jsme měli možnost nahlédnout do rumunského současného tance, vznikl během pandemie. Z deficitu komunikace a touhy po setkávání a sdílení se zrodila nejen choreografie, ale i celý koncept performativní události na pomezí inscenace a happeningu, který propojuje tanec a slovo. Manifestuje se v něm touha vyprávět osobní příběhy a sdílet je s diváky ani ne tak formou předvádění, ale spoluprožívání. Zároveň šlo svým způsobem i o studii manipulace.

Performeři Alexandra Bălășoiu, Cristina Lilienfeld, Cosmin Manolescu a Valentina De Piante diváky přivádějí jednoho po druhém do zadní části přepůleného divadelního sálu, aby jim začali odhalovat své příběhy, jež se točí okolo tance a jeho fyzického prožívání. Je to však jen začátek společné několikanásobné okružní cesty prostorami tanečního domu. Velkorysá plocha více než devadesáti minut společného času je naplněna až po okraj, jak se postupně rozehrávají situace, které tanečníci pro své hosty připravili. Od zdánlivě nahodilých k pečlivě inscenovaným obrazům. Návštěvníci jsou skutečně spíše hosty performerů než publikem divadelního představení, byť divadelnost jednotlivým výstupům nechybí. Spojovníkem je sdílení pocitů a prožitků spojených s pohybovým vyjádřením, nástrojem jsou situace, v nichž se z diváků stávají účastníci a hosté; v některých si mohou dopřát jen okamžiky sledování a naslouchání, v jiných jsou přizváni k aktivitě. Míra ochoty se různí, a to je velkou výzvou i pro performery.

Každý tanečník má jinou historii těla a jeho tvarování tancem, na někom jsou znát stopy klasické akademické techniky, a nestydí se za ně, i když působí na poli současném, někdo čerpá z moderního tance a užívá si principů pádů či uvolnění, někdo těží z improvizace… Jedna z tanečnic se vyznává z lásky k hlasu a zpěvu. Všichni objevili během pandemie nové jazyky tance a spojují je ve společný vícehlas. Nevyprávějí jen o své práci a tvůrčím procesu, ale i o niterných potřebách, o setkávání se svými vnitřními démony, občas zcizují a glosují celou performanci zvenčí. Pohyb a slovo jsou vyváženy a postupně vyvstává výrazněji i dramaturgie události. Diváci jsou v ní na jednu stranu bezbranně lapeni, následují performery z místnosti do místnosti jako krysaře s jeho kouzelnou flétnou. Nelze předem odhadnout, kolik zastavení je ještě čeká a co budou muset sami vykonat, vzduchem se vznáší napětí a očekávání, s tím, jak vystupuje na povrch různorodost jednotlivých částí.

Jako faun a tři nymfy procházejí tanečníci prostorem. Některé scény zaujmou explicitností a syrovostí výrazu. Jiné jsou melancholicky hlubším ponorem do duše performera. Jindy tanečníci mění pohybové vzorce spolu s náhodou výměnou kostýmů a každý tančí pro několik svých vlastních diváků. Performerka svůj životní příběh tančí v hledišti. V horních patře Studia ALTA je skoro celá podlaha pokryta suchým listím, které sladce voní. Je dějištěm obrazů, které mají nádech estetiky fin de siècle a zastavují čas. Nahota je cudná. Je prolito víno místo krve, roztančí se diskotéka, postmoderní happening si podává ruku s diskusí.

Performance má dvojí závěr. První ohlašuje performer, možná hraně rozpačitý z chladného přijetí jeho výzev k větší participaci. Pomalu se rozvine debata s diváky, během níž se ale tanečníci znovu dávají do interakce a po kontaktním duetu rozvíjejí moderní choreografickou strukturu, jež vyvrcholí jejich vzájemným spojením, propletením těl, vytvořením dýchajícího sousoší.

„Pandemie umožnila se na chvíli zastavit, a právě to je jeden z konceptů, které chceme přinést: pauza, prostor upřímné reflexe, ve kterém se potlačený potenciál setkává s tím správným prostředím a může naplno rozkvést,“ píší tvůrci. Je rozhodně zajímavé prozkoumat jejich tělesné archivy a podívat se na jejich interpretaci podoby současného tance, byť nelze usuzovat z jednoho projektu na směřování celého žánru či sektoru. Je tu touha po svobodném vyjadřování a sdílení i mimotanečními prostředky, v rozvolněnosti současného tance performeři hrdě ukazují své kořeny a přiznávají zdroje. Zpodobují touhu nezůstat ve škatulce divadelního představení, jež je konzumováno, nebojí se o pozornost si říci a publikum konfrontovat. O rumunské taneční scéně slýcháme málo a s umělci nejsme právě v nejčilejším kontaktu. Možná by stálo za to to změnit.

Pokojíčky a bytosti
Soubor tYhle pojal „procházku“ po nadzemních podlažích bývalého ÚLUVu z jiného konce. Pod matematickým názvem 4*8+Y≠? připravil pro návštěvníky sérii performativních výjevů situovaných do bývalých kancelářských místností, kolem nichž mohli diváci procházet jako v muzeu nebo v zoo, ale bez mříží, a pozorovat z bezprostřední blízkosti počínání jejich obyvatel. Site specific se konal v rámci 4 + 4 dnů v pohybu.

Performeři vybaveni neutrálními bílými naddimenzovanými maskami-hlavami byli odkázáni toliko na řeč těla, aby jim daly výraz. Ve velkých prosklených výhledech jsme mohli pozorovat starostlivého zahradníka či o poschodí výše človíčka zavaleného kancelářskou prací, který bojuje s papíry a stohy lejster, stejně jako s kancelářskou židlí, které se stává jeho nepřítelem. Obraz poklidu a soustředěné péče vedle obrazu shonu a absolutního vystresování.

V jiné místnosti jsme narazili na siamská dvojčata sledující televizi nebo trojici figurek, které se sešly v nonšalantním rozpoložení na odpolední kávu. Postavy zasazené do mírně surreálního prostředí, vykonávající repetitivní úkony se smyslem, jemuž rozumějí jen oni sami (je to jaksi povědomé a aktuální – možná se někde někdo jiný dívá s podobným pocitem nechápání i na nás a do našich pokojíčků). Vše je řízeno z centrály v bývalé knihovně, kde dva dispečeři sledují, kde se nachází kdo z obyvatel domu. Roztomilé absurdní korálky navlečené na niti vybydleného prostoru. Společné finále s improvizovaným tancem v proměnlivých světlech, vše do sebe zapadlo.

Návštěvníci se sice drželi od performerů v jisté vzdálenosti, protože je nechtěli vyrušit uprostřed pohybové akce, avšak někteří se osmělovali a vstoupili do jejich teritorií. Byla to nevyžádaná, ale o to příjemnější a svobodnější forma interakce. A byl by potenciál ji rozvinout dál. Určitě by zde v tomto prostředí a v takto poetickém konceptu byl prostor pro naprosto automatické vtažení návštěvníků do děje, právě proto, že instalace vytvořila nejprve bezpečný rámec, který si mohli doslova osahat a rychle se v něm zabydlet po boku postav. Máme u nás mnoho umělců nadaných empatií vůči divákovi, kteří dokáží rozvíjet tyto principy přístupnou a nenásilnou formou. A z dramaturgického hlediska je velmi zajímavé pozorovat, jak rozdílné postupy a způsob komunikace s diváky vytváří jinak fungující vzorce, jinou atmosféru a jiný potenciál vytvoření vztahů. Toto byla skutečně miniatura, ale myslím, že i na malé ploše vytvořila vzpomínku, která hned tak nevybledne.

Nekorektní P. S. k In search of the lost body, protože už jste na to zvyklí:

Trvám na tom, aby se o participativních projektech předem říkalo a psalo, že jsou participativní! Prostě je to slušnost mezi slušnými lidmi. A také jediná možnost, jak dát divákovi skutečnou svobodu rozhodování, dát mu na výběr předem i možnost, že vůbec nepřijde. Domnívám se, že současné umění slouží právě svobodě a tady je o ni divák vědomě obírán, stávaje se rukojmím ega umělců, kteří svou potřebu vyjádřit se nadřazují divákovu rozhodnutí, zda je vyslechne.

(Překvapivým osobním prožitkem byla na mé divácké straně absence empatie s performery snažícími se o nalákání publika do participace. Vzniklé situace jsem vnímala spíš na úrovni boje kdo s koho a bez slitování jsem byla připravená na odpor. Nestává se mi to ve skutečnosti příliš často, protože rozumím nejisté pozici umělce, který se vydává do velkého rizika ve chvíli, když do interakce vstupuje, a přirozené je tedy spíš stát na jeho straně a podpořit jej. Nevím, co přesně mne vydráždilo k odporu, a až téměř pomstychtivé radosti z toho, že jsme chladné publikum a náš vyzyvatel se s tím musí poprat. Opravdu nevím. Možná je to skutečně jen tím, že předchozí den udeřily mrazy a přišel podzim a vstoupil nejen do zádveří našich domů a bytů, ale vlil se i do krve a zavelel spát a vrátit se do bezpečných úkrytů… Anebo prostě jenom nesnáším, když mi někdo dává úkoly a snaží se mi organizovat život, byť by to bylo jen „jako“.)

In search of the lost body
Kolektivní tvorba AREAL | prostor pro choreografický rozvoj (Bukurešť)
S/pod vedením: Alexandra Bălășoiu, Cristina Lilienfeld, Cosmin Manolescu, Valentina De Piante
Koprodukce: AREAL, Kulturní centrum George Apostu Bacău
Projekt je spolufinancovaný Správou Národního kulturního fondu
Premiéra v Praze se koná za podpory Rumunského kulturního institutu v Praze, součásti AREAL. Výměnný pobytový program se Studiem Alta, kulturním projektem spolufinancovaným Správou Národního kulturního fondu.
Uvedeno: 15. 10. 2023, Studio ALTA

4*8+Y≠?
Autoři: Florent Golfier-Brechmann, Marie Gourdain, Lukáš Karásek, Zuzana Režná
Performeři: Aneta Bočková, Florent Golfier-Brechmann, Marie Gourdain, Alžběta Jelínková, Lukáš Karásek, Radka Klingerová, Petr Kytka, Marek Menšík, Lukáš Palán, Hana Polanská, Lara Rajnišová, Zuzana Režná
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Lukáš Palán
Masky: Magdaléna Vrábová
Kostýmy, scénografie: Magdaléna Vrábová a tYhle
Technická spolupráce: Štěpán Hejzlar, Matouš Ondra, Matěj Šenkyřík, Marek Bozděch
Produkce: tYhle, Ludmila Šindlerová
Asistentka produkce: Romana Packová
Koprodukce: 4+4 dny v pohybu
Poděkování: Divadlo X10, Studio ALTA, Truhlárna, František Novotný, Markéta Černá, Jakub Douda, Šindlerovi, Daniel Tesař, František Dámec