Skvělý Plácido Domingo a Simon Boccanegra z MET

Plácido Domingo jako barytonový Simon Boccanegra byl tentokrát tím hlavním tahákem přímého přenosu Verdiho historické fresky (více o tomto Verdiho díle najdete zde) z newyorské Metropolitní opery do kin. A nutno hned zkraje dodat, že to byl právě hlavně díky tomuto letos už devětašedesátiletému opernímu matadorovi nezapomenutelný večer. Pravda, na několika málo místech nešlo přeslechnout, že Domingo toho má už dost za sebou (a taky prakticky po celou operu nápovědku, která mu “házela” začáteční slova nejedné fráze), avšak pořád ještě svrchované pěvecké mistrovství, představitelská přesvědčivost i hluboký lidský rozměr, který Boccanegrovi Domingo dokázal vtisknout, učinily z přenosu zážitek, na který se hned tak nezapomíná. (Pro srovnání připomínáme naši nedávnu recenzi berlínského Boccanegry, taktéž s Plácidem Domingem v titulní roli – najdete ji zde).

Adrianne Pieczonka znovu ukázala, že je skutečně vynikající sopranistka. Sice ve vstupní scéně Amélie jakoby se ještě rozezpívávala, ale vcelku podala strhující, niterně nesmírně silný výkon. Ocenit je třeba její vynikající techniku i mladistvý témbr. (Náš nedávný rozhovor s touto sympatickou kanadskou sopranistkou, mimo jiné právě o Amelii ze Simona Boccanegry, najdete zde.)

Pro Marcella Giordaniho je Gabriele Adorno ze Simona Boccanegry ta ideální role, rozhodně vhodnější, než některé z dalších, které v přímých přenosech z MET dosud ukázal. Tentokrát byl intonačně jistý, s propracovaným výrazem. S Adriannou Pieczonkou, ale i Plácidem Domingem navíc jeho “pravý italský tenor” dokonale ladil, třeba velká ansámblová scéna i scéna závěrečná tak vyzněly skutečně nádherně. (Také s Marcellem Giordanim jsme nedávno přinesli rozhovor, je zde.)

James Morris coby Jacopo Fiesco byl výborný především v dramatičtějších pasážích, škoda jen méně znělých spodních tónů. Ani jemu ale nelze upřít skvělou představitelskou studii.

Pochválit je rozhodně třeba i Stephena Gaertnera jako výrazného a pěvecky suverénního Paola, kterému nelze prakticky nic vytknout. (Šlo o záskok, v tištěném programu v českých kinech byl uveden Nicola Alaimo). Jen slova obdivu lze říci o špičkovém výkonu Orchestru Metropolitní opery, James Levine si svého oblíbeného Simona Boccanegru doslova vychutnával.

Inscenace Simona Boccanegry (režie Giancarlo del Monaco) je skoro na den přesně patnáct let stará (Plácido Domingo tehdy v premiérovém obsazení zpíval Gabriela, Simonem byl Vladimir Chernov, Amélií Kiri Te Kanawa, Fiescem Robert Lloyd, Paolem Bruno Pola, hudební nastudování bylo dílem Jamese Levina). Dnešní repríza byla podle archivu Metropolitní opery třicátým představením této produkce (po premiérovém roce 1995 se pak hrála se v letech 1999, 2007 a letos).

Kašírovaná scéna prologu i druhého obrazu mě osobně sice trochu rušila, ale pak jsem i já podlehl iluzi dokonalého, realisticky pojatého divadla – byť záběry na zdlouhavé přestavby a následný střih na Jamese Levina, sklesle čekajícího “až to konečně bude”, vzbuzovaly tak trochu úsměv. V paměti se mně při této příležitosti vybavila první a zatím poslední pražská skvělá inscenace Simona Boccanegry režiséra Václava Kašlíka na scéně Josefa Svobody z počátku sedmdesátých let, která myslím tak trochu předběhla dobu.

Co k zatím poslednímu večeru z Metropolitní opery dodat? Snad jen přání, aby i toto představení vyšlo časem na DVD.

Giuseppe Verdi:

Simon Boccanegra

Dirigent: James Levine

Režie: Giancarlo Del Monaco

Scéna a kostýmy: Michael Scott

The Metropolitan Opera Orchestra

The Metropolitan Opera Chorus

premiéra 19.1.1995 MET New York

(psáno z reprízy 6.2.2010 – live in HD)
 

Amelia – Adrianne Pieczonka

Gabriele Adorno – Marcello Giordani

Jacopo Fiesco – James Morris

Paolo Albiani – Stephen Gaertner

Pietro – Richard Bernstein

Maid – Joyce El-Khoury

Captain – Adam Laurence Herskowitz