Glosa k repríze Fausta v Plzni: z části opera, z části pantomima

Dramaturgie operního souboru Divadla J.K.Tyla v Plzni zvolila Gounodovu operu Faust a Markétka do repertoáru letošního roku. Slavné dílo francouzské lyrické opery patří mezi okruh skutečných operních „trvalek“, jichž je zhruba třicet. Dílo s nezničitelnou oblibou Gounodovy hudby. Veliký filozofický námět velikého Johanna Wolfganga Goetha, na který se tolik připravoval již Beethoven, se dočkal po smrti svého tvůrce vpravdě velké operní kariéry. V umném převleku, který romantické opeře na míru zhotovili Francouzi Jules Barbiér a Michel Carré (později méně úspěšně Arrigo Boito v Mefistofelovi), přistoupili k látce jako Francouzi, ne jako ctitelé vznešené německé národní památky. Však také s Goethem samým, jakožto v tomto smyslu nedobrovolným dodavatelem námětu, nemá mnoho společného. Opera sama, s geniálně jemnou, melodickou hudební invencí Gounodovou, je Goethovi tak vzdálená, že ji ani nelze vnímat jako nějakou ideovou konkurenci literárního díla hluboce filosofického obsahu. Proto zde ani režie není vázána přísností předlohy velkého německého básníka. To opravdu není Goethův Faust, který místo filozofování ve studovně vyzpěvuje své krásné kantabilní árie, ale je to typický francouzský lyrický tenor. Proto nelze režii jakkoliv vyčítat volné výklady díla, neb ono samo je již velice volným výkladem jen části prvního dílu velké předlohy! A není to ani nic proti ničemu. Pokud přeměna předlohy slibuje úspěch, pak určitá přeměna předlohy ve veršovaný útvar schopný zhudebnění je prostě žádoucí, neb forma opery je především tvarem hudebním.Francouzská opera obecněji hledá v Čechách kupodivu trochu nesnadno svá zakotvení. Ani doba první republiky, tolik politicky závislá na Francii v tomto mnoho nezměnila. Z bohaté francouzské operní tvorby si u nás trvalou přízeň vydobyla právě Gounodova opera a spolu s ní Bizetova Carmen, shodně ještě spolu s Ambroisem Thomasem díla lyrické francouzské opery.

Charles Gounod (1818 – 1893), žák Čecha Antonína Rejchy, představuje ale typický duch celé francouzské kultury, citové, jemně, s kouzelným a nezaměnitelným espritem. Faust byl již v Plzni vícekrát inscenován. V roce 1964 například dělal konkurz Faustem do Plzně na funkci šéfa opery dirigent František Vajnar spolu s režisérem Norbertem Snítilem, oba tehdy z Ústí nad Labem. Vytvořili velmi moderní inscenaci. Poprvé v Plzni otevřeli celý obraz Valpuržiny noci! K dispozici měli Zdeňka Jankovského, Libuši Bláhovou, jejíž devadesátiny jsme právě slavili (vzpomínku na ni najdete zde), Karla Křemenáka a Josefa Hořického s Vilémem Míškem.

Letos se jako šéf opery uvedl pan Ilja Šmíd. Gounodův Faust byl první inscenací jeho začínající éry. Operu realizovali dirigent Jiří Štrunc (v programu je hudební nastudování připisováno Tomáši Braunerovi) a režisér Jiří Heřman, na scéně Pavla Svobody oproštěné od historizujících daností, s kostymérkou Lenkou Poláškovou a zde podstatným světelným designem Daniela Tesaře. 

Předesílal jsem záměrně, že Gounodova geniální výseč prvního dílu nemá s podstatou Goethova Fausta mnoho společného. Bylo by naopak kýčovité chtít tak říkajíc realizovat „historickou předlohu“, ona de facto skoro žádná není. A tím se pro uměleckou fantazii režiséra otvírá až netušené pole alegorií, k níž volné zpracování neustále se prolínajícího zla a dobra v tisícerých podobách našich životů doslova provokuje. V tomto duchu zjevně vytvářel své umělecké vize režisér Jiří Heřman. Nenacházíme žádného meditujícího starce, jehož Mefisto zázračně učiní opět mladým. Faust je mladý od počátku. Zjevuje se mu obraz Markéty, zde v trochu nešťastně korpulentním střihu a ještě navíc před zrcadlem… Jeho omámení vzezřením Markétky je opravdu fantazijní vizí vis major. Mefisto je moderně střižen coby elegán důvěryhodného vzezření (co takových dnešní doba plodí!), nějak na styl Mefista René Papeho v přenosu Fausta z Met do kin před rokem… Inspirace? V Met ale ve vývoji figury i děje dotaženější. Zde byly dík výborné choreografii paní Lucie Holánkové naopak dynamicky rozehrány taneční scény, které i diametrální hrou barev černé a bílé symbolizovaly věčný souboj pekla a nebe, tedy zla a dobra. Baletní umělci Divadla J.K.Tyla zaslouží opravdu plné absolutorium, všechna čest jejich pohybové perfekci. Stylizační prvky náznaků kopulačních pohybů jsou na hraně zbytečných naturalismů, u mladých umělců únosných, u starších pánů sboru už trochu zavádějících. Režijně se, dle mého, krásně vydařila výseč Valpuržiny noci a finále díla. To se díky neobyčejné síle Gounodovy hudby v daném duetu protagonistů ani nemůže nepovést. Stupňování citového náboje je zde ohromující a dirigent Jiří Štrunc zde vyhmátl perfektně tektoniku finále! V průběhu večera musel několikrát zachraňovat rytmické nesoulady mezi jevištěm a orchestrem, ba i ve valčíkové sborové scéně, známém „hitu“ díla, leč v pohybu se rytmus naruší snadno.

Repríza 22. března 2013, tedy nikterak vzdálená premiéře na konci ledna, nebyla pro recenzenta z hlediska sólistů šťastná. Ostatně anticipuji předem, že rád navštívím jinou, kde budou snad všichni v plné kondici. Náhlá indispozice Mefista Ondreje Mráze byla ohlášena na vývěsce. Postupně se zhoršovala, takže bylo oznámeno vynechání obrazu v kostele, kde part Mefista je dramaticky velmi vypjatý. Ale i z uplatněných polohlasů pana Mráze mohu usoudit, jak jevištně dynamickým Mefistem moderního „Papeho střihu“ určitě je. Režijně sice leccos ne zcela zapadalo do soukolí převodovky. Pokládání Siebela v serenádě, tak slavném to Šaljapinově pěveckém čísle, do pozice lopatek, nějak postrádalo smysl. I když v momentu hlasové indispozice se de facto na jevišti aspoň něco dělo formou pantominy. Ale podobně muži v Siebelově árii, laškující květinami s mladíkem, kterého květinou jakoby udeří přes zadeček. Kdyby s půvabnou ženou, ale Siebel není žena (respektive zpěvačka ženou, jistě půvabnou je, ale představuje hocha, postpubescenta). Nebo quasi preference homosexuality a jejích práv soudobého světa emocí?

Ale když už tedy jsem u Siebela. Na daném večeru to byla zřejmě v podání sympatické Alžběty Vomáčkové, nejen pro mne, nejpřesvědčivější role večera. Pěvecky znělý mezzosoprán si s polohami role pohrával, svojí vysokou quasi chlapeckou postavou je pro danou kalhotkovou roli neobyčejně vhodný typ, jevištně přesvědčivý. Faust Richarda Samka byl v prvním dějství víc než slibný krásnou barvou lyrického tenoru, pro Fausta až ideální, i způsobem vedení hudebních frází. Pak se mu ale ve druhém obrazu trochu nevydařilo vysoké háčko a pěvec zbytečně znejistěl. To, že vrcholové cé v árii nebude, jsem cítil od jejího počátku, leč obešel ho rozumně falzetovou funkcí. Ostatně mohl ho i punktovat na alternativní as, soudím, že by to v publiku nikdo nepoznal. V posledním obraze ale našel potřebnou sebedůvěru, a tak finále mu vyznělo přesvědčivě.

Petra Šimková – Alvarez jako Markétka nebyla vzhledem ku své plnoštíhlé figuře ideálně oblečena, neb v počátku, kdy se zjevuje jako idee fixe pro fantazie Fausta, jsem myslel, že jde o režijní jinotaj, jen jsem pátral, o jaký vlastně? Když se postupně obnažovala, vypadala naopak stále lépe a lépe a relativně štíhleji. Takže je zřejmé, že chyba je trochu u volby nevhodného kostýmu. Začínám u mladé talentované pěvkyně netypicky, ale režie mi tento paradox prostě vnucuje. Podobně trochu zbytečné quasi postelové scény, které ale kupodivu v duetech symbiózu nenavodily, jak ji znám z mnoha „nepostelových“ kreací. Petra Šimková vládne dobře posazeným, nosným a ve výškách třpytivým sopránem, který s jistotou zvládá polohy partie. A jen malá vsuvka. Vedle mne seděl mladý pár, který se během postelových quasi scén dosti zjevně nudil. Ale výrazně ožil v závěru silou Gounodovy hudby a její intenzity výrazu. To bylo příjemné zjištění o síle hudby samé a její nádherné extázi v závěru. To jen pro ty, co myslí, jak se mladí lidé přitáhnou k opeře přes zástupné atributy.Velkým příslibem je mladý barytonista Michal Křístek ve vděčné roli Valentina. Jeho lyrický baryton tenorálního charakteru, kultivovaný, s pěknou vazbou kantabilních linií byl milým překvapením.

Zvukově atraktivně zněl mužský sbor, jeden z dalších velmi populárních „hitů“ opery. Ale ono svlékání mužského sboru během jeho interpretace slavného pochodu do triček půvabnými ženami bylo trochu příliš u starších obézních pánů. Neurčitá doba, kam režie příběh vsadila, byla zřejmě v odvodech do válek krutá, když odváděla i stařešiny s nemalou nadváhou. Sbor, vedený Zdeňkem Vimrem, podal kvalitní výkon v jednotě zvuku, ale i v plnosti harmonie vnitřních hlasů, dokonce tenorové hlasy lehce stoupaly na ošidná áčka vrcholů, kde přečasto bývá potíž s izolovanými falzety. Nikoliv zde, vše znělo propojeně, lehce.

Suma sumárum – vše zlé bývá vždy pro něco dobré! Představení názorně předvedlo, že režie může přijít s inovacemi a přenášením děje do jakékoliv doby, do jakýchkoliv souvislostí, ale co platno. Ochoří Mefistofeles, což je de facto hlavní hybatel vývoje děje opery, ejhle, ono se ukáže jakoby mimochodem, co je v opeře to nejpodstatnější a co je nadstavba tu úspěšná, jindy zase problematická. A až zase bude někdo tvrdit, že dnes na jevišti už musí stát jen a pouze prototypy filmových herců, neboť zpěv sám je přece naprostá samozřejmost, tak se budu smát celý týden poté. Ostatně i ony přenosy z Met ukazují, že to tak není. Operní první obor je stále fenomén, stojící svojí obtížností partů na prvním místě, na který se z davů adeptů vypracují jen nemnozí. Tato plzeňská repríza je jen dalším z řady důkazů, že ten starý dobrý Rossini nebyl bez pravdy. Připomenu jeho známý bonmot: „Co je v opeře na prvním místě? Zaprvé hlas, za druhé hlas a safra porte to třetí, nějak se musím zahloubat. Aha, za třetí to bude zřejmě taky hlas…“ Jistě berme to jako dobrou nadsázku.

Je mi líto, že indispozice de facto hlavní postavy nádherného Gounodova díla ovlivnila tento večer vnímání díla, ale jak jsem předeslal, vše zlé je vždy pro něco dobré. Kdysi na premiéře Verdiho Maškarního plesu přišel o hlas Jiří Pavlíček. Přítomný foniatr pan doktor Kasl ho naložil do auta, odvezl na kliniku, ošetřil nástřiky mezokainu, receptury plzeňských exfoniatrů, po dlouhé pauze přivezl ochořelého pěvce zpět. Jak to dopadlo? Pan Pavlíček podal po zásahu snad nejlepší výkon své kariéry. Že by v Plzni obnovili službu foniatrů na představeních? Což o to, Národní divadlo mívalo slovutného MUDr Oldřicha Lacinu, zda ho má dnes, ani nevím. Snad se mi podařilo závěr nesnadné recenze opery Fausta bez Mefista trochu odlehčit.

Hodnocení autora recenze:  60%

Charles Gounod:
Faust a Markétka
Dirigent: Jiří Štrunc (alt. Tomáš Brauner)
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Lucie Holánková
Kostýmy: Lenka Polášková
Orchestr, sbor opery a balet DJKT
Premiéra: 19. ledna 2013 ve Velkém divadle Plzeň
(psáno z reprízy 22.3.2013)

Faust – Richard Samek (alt. Rafael Alvarez / Valentin Prolat)
Mefistofeles – Ondrej Mráz (alt. David Nykl)
Markétka – Petra Šimková Alvarez (alt. Jana Šrejma Kačírková / Kateřina Kněžíková)
Valentin – Michal Křístek (alt. Matěj Chadima / Svatopluk Sem)
Siebel – Alžběta Vomáčková (alt. Jana Foff Tetourová)
Marta – Petra Vondrová / Eliška Weissová
Wagner – Jan Hnyk / Michael Kubečka

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek