Antonín Dvořák jako interpret (1)

Antonín Dvořák diriguje v Chicagu (kresba M.V.Nádherného)

Podstatným východiskem pro hodnocení Dvořákova interpretačního přínosu jsou především vzpomínky současníků a dobové kritiky. Zde však narážíme na jisté úskalí: z velkého množství reakcí na Dvořákova vystoupení lze k danému tématu vztáhnout jen jejich malou část; většina autorů si všímá především samotné hudby (byla tehdy nová a je pochopitelné, že převážná část pozornosti byla věnována právě jí), úroveň provedení zůstává většinou nepovšimnuta. Další významný pramen představuje Dvořákova korespondence, na jejímž základě si lze vytvořit dobrou představu o skladatelových požadavcích na úroveň chystaného provedení určitého díla (pokyny pořadatelům koncertů ohledně adekvátního obsazení orchestru apod.).

Jak se ukáže v následujících částech našeho seriálu, skladatelova veřejná angažovanost v roli interpreta se projevila řadou pozitiv, především přinesla významný vklad do historie reprodukce hudby v českých zemích v poslední třetině 19. století. Zatímco v řadě evropských metropolí jako Vídeň či Londýn lze již po celé 19. století sledovat zaběhlý a ustálený koncertní provoz, pro Prahu je příznačná výrazná disproporce mezi relativně bohatým děním v oblasti operního divadla a nedostatečnou kvalitou i kvantitou koncertního života, který minimálně do 80. let živořil na okraji zájmu diváků i interpretů.

Tento stav, determinovaný tehdejší společensko – politickou situací, se podařilo zvrátit až koncem století a Dvořákovy aktivity měly na tomto procesu významný podíl. Podobně se tento skladatelův vliv projevil i mimo hlavní město, a to díky Dvořákovu dlouhodobému působení na hudební život řady českých a moravských měst. Skladatelovy opakované zájezdy, spojené s interpretací vlastních děl, představovaly mimořádný přínos pro publikum, které se k vysoké kultuře dostávalo nepoměrně obtížněji než obyvatelé metropole.

Nelze také opomenout dramaturgickou rovinu Dvořákových vystoupení. Na rozdíl od tehdy běžné zvyklosti utvářet programy koncertů z jakési „směsi“ oblíbených melodií různých autorů, koncerty Dvořákovy přinášely vyšší dramaturgickou úroveň a přispěly tak ke zvyšování nároků na recepci hudebního díla. Častým uváděním premiér a následných četných repríz svých klíčových děl položil Dvořák základ interpretačnímu stylu provádění vlastního skladatelského odkazu. Kořeny „talichovské“ interpretace, která je dnes často považována za vzorovou, tak lze nalézt přímo u samotného autora.

Značné procento Dvořákových vystoupení se odehrálo v zahraničí. Osobní přítomnost skladatele a jeho přímá účast na provedení díla byly jistě velmi atraktivní a dokázaly mnohem účinněji přitáhnout pozornost i k samotné hudbě. Dvořák navíc v cizině s oblibou zdůrazňoval své češství, a lze tak s nadsázkou říci, že byl i jakýmsi velvyslancem české hudby, z čehož zpětně profitovali také další domácí autoři či interpreti.

Kromě tohoto „vnějšího“ působení však nelze přehlédnout vliv, který měla Dvořákova interpretační činnost na skladatelovu vlastní tvorbu. Dlouholeté působení u violového pultu v orchestru umožnilo Dvořákovi zblízka poznat široký repertoár od barokních autorů až po nejnovější výboje, které tehdy představovala hudba německých novoromantiků. Dvořák se sice v rámci samostudia intenzivně seznamoval s množstvím partitur, angažmá v orchestru mu však přinášelo každodenní kontakt s živou, znějící hudbou. Lze se oprávněně domnívat, že zde je nutno hledat kořeny Dvořákova pozdějšího instrumentačního mistrovství. Pro Dvořákovu ranou operní tvorbu také jistě nebylo bez významu seznamování se s českým operním repertoárem, který nabýval na četnosti právě v souvislosti s otevřením Prozatímního divadla, tedy v době, kdy v jeho orchestru Dvořák působil. Hovoříme-li o vlivu Dvořákových interpretačních aktivit na skladatelovu vlastní tvorbu, není bez zajímavosti pozastavit se nad jedním paradoxem. Přestože byl Dvořák velmi dobrým varhanním hráčem – s kvalitním odborným školením a dlouholetou praxí -, nenacházíme v jeho rozsáhlém skladatelském odkazu jediné dílo komponované pro sólové varhany (výjimku představují pouze rané školní práce z doby studia na varhanické škole). V Dvořákově případě je tento fakt o to víc zarážející, že se jednalo o autora se silným náboženským cítěním a obecně kladným postojem k chrámové hudbě.

Dvořákova poznámka na partituře Svaté Ludmily: “První provozování Ludmily řídil jsem v Leedsu na hudebním festivalu dne 16. října 1886.”

Z předchozího nástinu je zřejmé, že Dvořákovy interpretační aktvity představují mimořádně významnou součást jeho umělecké činnosti, všeobecně jsou však téměř neznámé. Pokusme se tedy malým seriálem článků toto manko alespoň částečně vyrovnat a přispět tak k letošním dvořákovským oslavám. Příští pokračování bude věnováno Dvořákovi – dirigentovi.

Pokračování příští úterý