Antonín Dvořák jako interpret (2)

Kořeny Dvořákova dirigentství

Máme-li hodnotit Dvořáka jako dirigenta, je třeba se nejprve zaměřit na skladatelovo odborné vzdělání. Jeho základy nabyl zpočátku u Antonína Liehmanna ve Zlonicích, později na tzv. varhanické škole v Praze. Jestliže mu tato studia přinesla mimo teoretických základů zběhlost ve hře na klavír, housle či varhany, o školení dirigentském tu nemůže být řeč. V době Dvořákova mládí se statut dirigenta, tak jak ho chápeme dnes, teprve utvářel, a kromě několika výjimečných osobností, jakými byli Hans von Bülow nebo Richard Wagner, nebylo o dirigentství jako svébytné profesi obecně uvažováno. Na pražské konzervatoři, která by jako jediný odborně vzdělávací ústav přicházela pro Dvořáka vzhledem k jeho finančním možnostem v úvahu, se dirigování začalo vyučovat teprve od školního roku 1889/90, kdy již skladatel dosáhl osmačtyřicátého roku života.

Dvořáka lze tedy považovat za dirigenta samouka a vliv na utváření jeho interpretačního stylu je nutno hledat především u dirigentských vzorů, se kterými přišel do styku. Kromě několika ojedinělých vystoupení zahraničních dirigentů (např. Wagnerův pražský koncert 8. 2. 1863) se mohl inspirovat hlavně vzory domácími. Odhlédneme-li od řady dirigentů praktiků, kteří v tehdejší Praze působili, přicházejí v úvahu dvě výrazné individuality, které mohly mít na mladého Dvořáka významný vliv, a to jak délkou svého působení, tak především silou své osobnosti.

Prvním z nich byl Antonín Apt (1815 – 1887), zakladatel, organizátor a vedoucí hudebního spolku Cecilská jednota, jehož členem byl Dvořák v době svých studií na varhanické škole. Apt byl typem dirigenta, který dokázal na orchestr účinně působit tak, aby dosáhl maximálního výsledku. Jeho vysokým nárokům na kvalitu provedení hudebního díla tehdejší zvyklosti nemohly dostát. Týká se to například obsazení orchestru. Protože Apt byl velkým propagátorem německých novoromantiků, cítil potřebu zajistit adekvátní obsazení zejména smyčcové sekce, což se mu také dařilo: v některých obdobích měl orchestr Cecilské jednoty až 14 prvních houslí a pro provádění vokálních děl měl k dispozici stodvacetičlenný sbor.

Dalším klíčovým dirigentským vzorem nebyl Dvořákovi nikdo menší než Bedřich Smetana. Roku 1862 se Dvořák stal členem orchestru Prozatímního divadla a jako hráč na violu zde působil po dobu devíti let, od roku 1866 pod Smetanovou taktovkou. Smetana, který se jako skladatel dirigent zcela vymykal tehdejším domácím poměrům, byl první, kdo nechal uvádět své jméno v úloze dirigenta na divadelních cedulích a programech, a vyzdvihl tak dirigentovu roli z anonymity orchestru. Dirigent ve Smetanově pojetí není jen někým, kdo „udává tempo“, ale stává se osobností určující styl provedení konkrétního díla s ohledem na jeho originalitu, osobnost autora a dobu, ve které vzniklo. Také Smetana měl vysoké nároky na zvukově vyvážené obsazení orchestru i na jednotlivé hráče.

Odraz těchto nároků nacházíme později právě u Dvořáka, což dokládá rozsáhlá skladatelova korespondence: ačkoli skladatel ochotně spolupracoval na provádění svých děl i s pořadateli menších českých a moravských měst, vždy trval na vysoké kvalitě interpretace a adekvátním obsazení orchestru, v případě velkých vokálních děl i sboru. Dvořákovy vysoké nároky se však neomezovaly jen na interprety, ale také na prostor, ve kterém se měl koncert odehrávat. V této souvislosti se nelze nezmínit o zvláštním paradoxu: dnešní Dvořákova síň Rudolfina, která je všeobecně považována za sál s vynikající akustikou (i v mezinárodním měřítku), se zřejmě zpočátku svými dnešními vlastnostmi pyšnit nemohla. V roce 1885 – tři roky po dokončení stavby – si Dvořák v dopise příteli Angerovi stěžuje na nevyhovující akustiku slovy: „Co se týče koncertu v Rudolfinu, musím Ti říct, že mě tam do toho kvelbu nikdy nedostanete, abych tam mé dílo a zejména ‚Svatební košili‘ řídil. Všude jinde, ale jen tam ne! Radím Vám, rozvažte si to! Či je snad nyní akustika lepší, než byla dříve?“ (Při pozdějších úpravách byla akustika sálu údajně vylepšena. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že v Rudolfinu později Dvořák běžně vystupoval.)

Nemalou zkušenost jistě Dvořákovi přinesly i návštěvy anglických hudebních festivalů. V zemi s dlouholetou interpretační tradicí bylo samozřejmě možno načerpat řadu podnětů nejen z dirigentského hlediska, ale zpětně i pro samotnou tvorbu (zvukové možnosti tamějších početných sborových těles apod.).