Brazílie a Korea na Tanci Praha, Zuskovo loučení v ND a aktuality ze zahraničí

Týden s tancem (24) - od 14. do 20. června 2017. V dnešním vydání najdete: Kontrastní večer na Tanci Praha, vrcholící přípravy premiéry Petra Zusky a drobničky ze zahraničí.

Brazílie a Korea na Tanci Praha
Pokud chtěli diváci zažít večer tanečních kontrastů, tak měli ideální příležitost 11. června v divadle Ponec. Tanec Praha hostil dvě produkce z opačného konce světa – z divoké Brazílie a chladné Koreje: energie mužského a ženského tance, rozdílné kultury i inspirace, výbuch a zklidnění.

V kreaci O Crivo, kterou vytvořil brazilský choreograf João Paulo Gross a sám ji také tančí (neméně mužným protějškem mu je tanečník Daniel Calvet), se ocitáme v magickém světě brazilského pralesa. Kontaktní fyzický duet mužů asociuje hledání dynamické rovnováhy, semknutí, unikání, obyčejnou potřebu fyzického spojení. Působivá choreografie nutí tanečníky vydat ze sebe veškerou energii, jde o pětačtyřicet minut čistého napětí. Zpočátku bychom budoucí dynamiku duetu neodhadli – dva muži, kteří jsou do sebe na zemi zaklesnutí, se nehýbou a připomínají sochu nebo odpočívající zvíře. Dlouhé vlasy João Paula Grosse jsou pokryté hlinitým prachem, který se jemně vznáší ve vzduchu, stačí minimální pohyb k jeho rozvíření. Odkudsi zaznívají zvuky pralesa, hluk blížící se bouře a deště a mužská skulptura se dává do pohybu.

Těla jako by spolu zápasila, a přitom je jedno druhému oporou. Muži musí snést tíhu těla svého soupeře či souputníka, jeden od druhého se téměř neoddělí, jsou dva, ale jako by byli jedním tělem a jednou osobností, jeden vždy o trochu slabší a druhý o trochu útočnější. Stále přesouvání váhy a tíhy své i cizí fyzické hmoty napíná svaly a vůli obou. V dynamické části rozpojení se tanečníci dostávají do většího prostoru, osvobozeni se mohou vrhnout do rozmáchlejších gest, chvíli synchronně, jindy se jeden zpožďuje za druhým jako jeho ozvěna.

Také hudba se proměňuje a nastupují uklidňující plochy klavíru, nebo naopak dramatické a kakofonické smyčce, které dodávají představení gradaci. Choreograf použil dílo jak brazilských autorů a významných představitelů klasické brazilské hudby ovlivněné lidovou kulturou – Heitora Villa-Lobose (1887–1959) a Francisca Paula Mignoneho (1897–1986), tak třeba i snivou klavírní etudu maďarského skladatele György Sándora Ligetiho (který se proslavil jako autor hudby k filmu 2001: Vesmírná odysea) a další. Výsledný celek je kompaktní a nijak neprozrazuje rozdílnost zdrojů, ať už se liší geograficky nebo odstupem desetiletí. Kultivovaný zvuk klavíru v jednotných melodiích i minimalistických motivech působí jako značný kontrast k pudové živočišnosti pohybu na jevišti.

Fyzický kontakt je nutností, které muži podléhají, jejich objetí je jako objetí dvou prorostlých kmenů, přírodní úkaz. Pohyby jsou úmyslně hřmotné, ale nechybí detail gesta. Kostým João Paula Grosse trochu vzbuzuje otázku, na jeho hnědém, důsledně s přírodou splývajícím oděvu se na zádech skrývá nášivka se symbolem Ježíšova srdce. Ve výjevu, který se odvíjí před zraky diváků, ale není pranic civilizovaného. Ovšem Brazílie je zemí, kde se kultury promísily do hloubky a kde se úcta k nadpozemskému mísí s živočišností.

Choreografie je především silným fyzickým zážitkem, byť divák pouze přihlíží. Jako kdyby byla ve vzduchu cítit i vůně pralesa a blížily se tiché kroky zvěře. Ačkoli v divákovi choreografie vyvolává konkrétní pocity nebo obrazy, sama o sobě je těžko rozklíčovatelná, pokud bychom pátrali po přesném obsahu (dílo je inspirováno povídkami brazilského spisovatele João Guimaraese Rosy). Jako u řady takto výrazných a expresivních vystoupení se nakonec vyplatí rezignovat na čtení obsahu a nechat na sebe působit jen čistou energii tance. Proměňuje se i jeho estetika, od civilního projevu až po zvířecí pohyby. Představení mate několika black outy na konci, jeho konec bezpečně poznáme, když se ponoříme do úplného ticha. A pak teprve může spolu s interprety vydechnout i divák, který jejich pouť po celou dobu sledoval ve stejném napětí.

Opakem mužského silového tance vycházejícího z instinktů je krátká choreografie Hello?, akcentující dívčí křehkost. Dvě korejské tanečnice Lim Set Beyol a Lee Hong nechávají diváky nahlédnout do nitra, které je ovládáno množstvím emocí, jež nikdy nesmí vyplout na povrch. Krátká a břitká kritika asijské firemní kultury nejde do příliš velkých extrémů – dívky se pohybují ladně a elegantně, jsou úhledné v pravém smyslu tohoto slova, jejich tváře až chvílemi připomínají masky. Pohybují se po scéně jako dvě hračky na klíček, pochodují, opakují mechanické pohyby, ale jejich těly občas otřesou emoce, záškuby, kontrakce. Vždy se však skloní v poníženém služebném gestu, protože pocity a vnitřní bouře se v této kultuře skrývají. Pohyby jsou čím dál nervóznější, skryté se vyplavuje napovrch. Pro diváka to může znamenat i poznání, že asijská zdvořilost a rezervovanost není samozřejmostí vyvěrající z jakéhosi přirozeného vnitřního nastavení, ale otázka výchovy, zvyku a pečlivě budované masky, která může být velmi svazující.

Na dívky i na publikum útočí i zvuková krajina ještě podtrhující atmosféru nervozity. Tikání hodinových strojků a odpočítávání digitálních měřidel, ruch a shon, pravidelný klapot ženských střevíců, hektickou dobu vystihuje hektická směs, jejíž hlasitost je vyšroubovaná na nejvyšší obrátky. Dívky mají porty, ale nemluví do nich, je jimi jen přenášen jejich dech, abychom si lépe uvědomili jejich lidskost a živost.

Duet trvá jen dvanáct minut a mohl by být klidně rozehrán do delšího představení. Navzdory tomu, že je v něm tolik na pohled esteticky krásného a čistého, na diváka silně zapůsobí. Přitom postrádá surovost fyzického divadla – v souvislosti s načatým tématem si divák může vzpomenout na Odtržené Farmy v jeskyni, kde je hektické a náročné prostředí kancelářského života vyvedeno s příznačnou surovostí a realističností (naši recenzi naleznete zde). Desítky přístupů mohou pojmout podobné motivy se svou vlastní působivostí.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Tanec Praha 2017
O Crivo / Hello?
11. června 2017 divadlo Ponec Praha

O Crivo
Režie a choreografie: João Paulo Gross
Hudba: Rachel Grimes, Heitor Villa-Lobos, Rachel’s, Francisco Mignone, György Ligeti
Kostýmy: Flora Maria, Anunciação
Světla: Henrique Rodovalho
Pohybový výzkum: João Paulo Gross, Carolina Ribeiro
Hudební výzkum: João Paulo Gross
Produkce: Giselle Carvalho
Foto: Lu Barcelos
Video: Semáforo Audiovisual
Premiéra březen 2015 Teatro Sesc Centro Goiânia

Účinkují: Daniel Calvet; João Paulo Gross
***

Hello?
Choreografie: Lim Set Byeol
Hudba: Kim Hyeong Min

Tančí: Lim Set Byeol, Lee Hong

www.tanecpraha.cz

 

Sólo pro nás dva už ve čtvrtek
Premiéru Baletu Národního divadla, která se bude konat tento čtvrtek a pátek 15. a 16. června na Nové scéně Národního divadla, nemůžeme v žádném případě opomenout. Bude symbolickým dárkem na rozloučenou od odcházejícího šéfa souboru Petra Zusky a uzavřením patnáctileté kapitoly jeho života v čele souboru. Název Sólo pro nás dva odkazuje k někdejšímu Zuskově úspěšnému baletu Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři, který nyní, po deseti letech uvádění, opouští jeviště Národního divadla. I tentokrát se Petr Zuska nechal inspirovat hudebně-písňovou tvorbou – podněty našel v ostravském regionu, volba padla na Jarka Nohavicu a Beatu Bocek. Sólo pro nás dva bude plné dualit, například se na něj můžeme přijít podívat jako na jako dialog dvou písničkářů, které pojí shodný region Těšínska, jazyk, tedy čeština a polština, i hudební žánr. Diváky čeká třicet sedm písniček a téměř dvě hodiny tance v podání osmi tanečnic a osmi tanečníků Baletu Národního divadla. Co nás čeká, napoví fotografie ze zkoušek:

 

Střípky ze zahraničí
Taneční literatura se letos rozmnoží o nový příběh ze života – David Hallberg, první Američan, který získal postavení prvního tanečníka v Bolšoj baletu, oznámil plánované vydání své knihy A Body of Work: Dancing to the Edge and Back. Jeho příběh není jen příběhem úspěšného umělce, ale především příběhem o velkém návratu, který stál mnoho sil a vytrvalosti. David Hallberg před třemi lety utrpěl vážné zranění kotníku a hrozil mu definitivní konec kariéry. Bojoval dva a půl roku a až v prosinci se začal postupně vracet na jeviště. „Jsem moudřejší, šťastnější, vděčnější, méně sobecký, víc cílevědomý,“ napsal v květnu svým fanouškům na sociálních sítích.

V rámci léčby a rehabilitací, které prodělával pod vedením týmu fyzioterapeutů z Australian Ballet, musel postavit svou taneční techniku na úplně nových základech, začít vést pohyby z jiných center, jinak pracovat s váhou a celým tělem. Se svým „znovuzrozením“ může být pro mnoho tanečníků i netanečním inspirací a vzpruhou do života. Kniha o překonání sebe sama a svého ega pro vidinu jasného cíle oficiálně vyjde 7. listopadu a zájemci si ji již mohou objednat na Amazonu.

 

V neděli se udílely už po jedenasedmdesáté americké ceny Tony Awards (Antoinette Perry Awards) určené pro broadwayské divadelní a muzikálové produkce. Jako minulý rok získal cenu za choreografii Andy Blankenbuehler, muzikálový choreograf, který ostatně cenu obdržel už dvakrát. Letos do třetice za muzikál Bandstand o veteránech z druhé světové války, kteří dají dohromady kapelu, aby dokázali překonat své traumatické vzpomínky.

 

Pařížská opera uvedla včera poslední letošní taneční premiéru, komponovaný večer složený z choreografií, jež vytvořili samotní členové souboru, kteří tím dostávají příležitost předvést svá díla na velkém jevišti: Sébastian Bertaud, Bruno Bouché, Simon Valastro a Nicolas Paul. Sébastian Bertaud se v choreografii Renaissance zabývá tradicí a jejím propojením se současným uměním, pokouší se vytvořit „klasický balet dneška“. Bruno Bouché se zabývá tématem hledání nových cest, protože sám soubor opouští, a v centru jeho zájmu jsou pojmy jako divočina, vyhnanství, ztráta orientačních bodů a chaos. Simon Valastro pracuje s andersenovským příběhem Děvčátka se sirkami, samotného příběhu se však chce zbavit a předložit divákům obrazy jako ve snu. Vizuálně jej inspiruje Lars von Trier a David Lynch. Nicolas Paul se inspiroval duchovní hudbou renesančního skladatele Josquina des Prés. Název choreografie Sedm a půl metru nad vrcholky hor evokuje biblický popis potopy, která je ústředním tématem.