„Bude prolito mnoho krve“ aneb Lear Ariberta Reimanna v Salcburku

Letošní salcburský festival přinesl kromě osvědčených titulů také dvě zásadní díla moderní opery z dvacátého století. Vedle Bergova Vojcka zájem operních fanoušků i operních profesionálů lákalo scénické uvedení opery Lear Ariberta Reimanna. Ve čtyřech představeních ho nabídl přední světový dirigent Franz Welser-Möst s neméně známými sólisty v čele se skvělým Geraldem Finleyem jako pošetilým králem Learem, trochu nezvykle plným sil na počátku opery. Režijní a především scénografická koncepce jsou přitažlivé, ale narážejí na limity opakování nápadů a určité nedotaženosti u některých obrazů.

Opera Lear německého skladatele Ariberta Reimanna (narozen 1936) podle látky jedné z nejznámějších tragédií Williama Shakespeara vznikla v souvislosti s operním žánrem literární opery (takzvané Literaturoper), který v německy mluvících zemích dosáhl značné odezvy v padesátých až sedmdesátých letech dvacátého století. Reimannovo zpracování jedné z nejpesimističtějších her světového repertoáru ale jde hlouběji v propojení textu a převážně atonálního zhudebnění. Použitý překlad Johanna Joachima Eschenburga, málo známá a minimálně hraná strohá jazyková verze z roku 1777, byl podroben ještě řadě libretních zásahů zkušeného dramaturga a spisovatele Clause Hobeho Henneberga-Zimmera, se kterým skladatel spolupracoval již na své druhé opeře (Melusine, 1971). Ostatně výběr Reimannových operních látek se takřka vždy pohybuje v oblasti světových námětů, ať je to antická tragédie, dramatizace Kafkova románu napsaná Maxem Brodem, Strindbergovy nebo Lorcovy hry či právě Shakespearovo světoznámé drama.

Na literární látku skladatele upozornil barytonista Dietrich Fischer-Dieskau. Textová složka prošla četnými přeskupeními a sloučením scén, a především rozsáhlým textovým krácením, jež je zejména patrné v poslední třetině opery. V několika místech dojde i k přemístění textů do jiných původních prostředí a také je využita technika simultánních scén. Hlasové obsazení je tradiční a v mnohém odpovídá verdiovské představě o hlasovém zastoupení: baryton (Otec/Vladař), tři typy sopránů (Dcery), basbaryton (Gloster), tenor (Emund). Postavu Edgara obsadil Reimann kontratenorem a Blázen se stal rolí pro činoherce s výrazným smyslem pro deklamaci podle předepsané rytmiky a délek v partituře. Široké spektrum hlasových projevů se pohybuje od tradičního operního zpěvu, a to i přes zahrnutí koloraturních ozdob v partech Regan a Edgara (pro osobitou charakterizaci postavy nebo psychologického momentu či stavu), přes parlandový zpěv, Sprechgesang, rytmizovanou deklamaci až po volnou činoherní mluvu.

Vlastní zhudebnění je postaveno na velmi promyšlené kompoziční struktuře, a opera je tedy v celkovém dojmu spíše „dítětem rozumu“ než emocionální záležitostí. Skladatel pracuje s charakterizací postav pomocí jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin nebo motivistických hudebních elementů různého typu a vlastní orchestrace velmi rafinovaně využívá řadu efektů k navození atmosféry. Nesmírně působivé jsou orchestrální části partitury, zejména mezihra Bouře. Hudební jazyk opery odkazuje především na poučenost Zimmermannových Vojáků. Příprava na kompozici trvala delší čas, ale v roce 1975 obdržel skladatel objednávku na operu pro Bavorskou státní operu přímo od Augusta Everdinga, což celému projektu dodalo na váze a přineslo mu celosvětový zájem (daný ale i osobností vytipovaného hlavního představitele, to jest Dietricha Fischera-Dieskaua, jenž považoval tuto operu tak trochu za svůj příspěvek k dějinám tohoto žánru).

Velký úspěch premiéry 9. června 1978 přivedl operu rychle na další scény. Ještě na podzim téhož roku byl Lear inscenován v Düsseldorfu, pak v Mannheimu, roku 1981 dílo uvedly sanfranciská opera (v hlavní roli Thomas Stewart) a Norimberk, roku 1982 Paříž a 1983 Komická opera v Berlíně (v hlavní roli Werner Haseleu), v osmdesátých letech následovaly i scény v Braunschweigu, Curychu a Londýně (English National Opera v Colliseu). Ještě v devadesátých letech dílo patřilo k oblíbeným titulům soudobé opery na německy mluvících scénách, po roce 2000 ale bylo uváděno jen příležitostně a skladatel byl zastoupen spíše novějšími tituly (například úspěšné Troadky podle antické látky v přepracování Franze Werfela, což byla další zakázková opera pro Bavorskou státní operu z roku 1986). Jako vedlejší produkt vznikl třídílný cyklus pro baryton a orchestr Fragmente aus „Lear“, inspirovaný pěveckým uměním Dietricha Fischera-Dieskau a také tomuto nezapomenutelnému interpretovi věnovaný.

Režie prestižního salcburského projektu byla svěřena Australanovi Simonu Stoneovi, který se na poli operní režie etabloval teprve nedávno. Jeho režijní koncept, v prvé půli večera velmi zdařile využívající podlouhlou plochu jeviště salcburské Felsenreitschule, pak ve druhé části poněkud ztrácí dech a nepomohou mu ani četné naturalismy, většinou spojené s válením se v tratolišti a proléváním krve vůbec. Pocit stereotypu a až určité bezradnosti v závěru opery pak jen vylepšují výrazné a charismatické výkony všech představitelů s výjimečnými hereckými schopnostmi. Prvá polovina představení ale působí velmi silně, a to především zásluhou využití principů akční scénografie, když celá plocha scény je pokryta více než tisícem sazenic kvetoucích letniček. Ty jsou postupně pošlapávány a devastovány Learovou družinou k velké nelibosti dcer Regan a Goneril. Toto scénografické řešení australského umělce Boba Cousinse dosáhne kulminačního vrcholu, když ze sprchových lišt nad scénou během scény bouře spustí vodní clona. Opojná vůně vlhké zeminy pak přímo fyzicky evokuje nejen přírodní jev, ale také uvolňuje nakumulované napětí v divácích, z nichž několik muselo v citovém afektu opustit představení právě v tomto bodě. Utržené květiny ze záhonu ale slouží i představitelům jako metaforické vyjádření vztahů. V druhé půli večera je pak hlavním scénickým materiálem krev.

Implementované (a nepříliš funkční) téma diktatury násilí a smrti přivedlo tvůrčí tým k nápadu posadit do třech řad na jeviště takřka dvě stě statistů. Ti jsou dvojicemi strážců v civilních kostýmech ochranky „vybíráni“ a na scéně likvidováni pomocí krvavého znamení a omočení se v tratolišti na ploše. Závěr opery se pak díky spuštěnému obrovskému bílému závěsu přenáší do jiné dimenze, ve které již existují jen zavražděná Cordelie a umírající Lear.

Simon Stone v souladu s libretem inscenuje operu jako příběh dvou otců a z hlediska poměru partů jednotlivých postav (nehledě na jednoznačně formulovaný název opery) se spíše jedná o kolektivní drama se sedmi takřka rovnocennými hlavními postavami a několika dalšími a výraznými důležitými party středního rozsahu. Střízlivost tohoto řešení podporují současné kostýmy australské výtvarnice Mel Page, která má ale několik výborných nápadů, když například obléká sestry Goneril a Regan do totožných slavných vlněných kostýmků Coco Chanel (doplněných o obligátní hedvábné blůzy s vázačkou a šňůry skleněných perel) a rozliší je pouze zvolenými barvami (starorůžová pro Goneril, zelenkavá pro Regan).

Britský barytonista Gerald Finley portrétuje Leara ne jako starce, ale spíše jako pošetilého bonvivána v nejlepších letech, který se vzdává koruny, aby se mohl věnovat plně požitkům se svými kumpány. Lehkovážné rozhodnutí se pak fatálně spojí s malým porozuměním charakterů jeho tří dcer. Vokálně naprosto jistý výkon je propojen s vynikajícím hereckým ztvárněním rychlého rozčarování a propadnutí demenci, ze které ho na krátko vytrhne jen setkání s Cordelií. Na počátku ještě muž v plné síle se během představení změní v blábolící trosku v teplácích, cupitající, protože je postižen Parkinsonovou nemocí.

Tento silný portrét doplňují výborně propracované charaktery obou jeho starších dcer. Neplodnou a tvrdou Goneril zpívá fenomenálním způsobem Evelyn Herlitzius, s plným a okrouhlým tónem vytváří krystalickou podobu neschopnosti jakékoliv empatie k jinému člověku a varuje se ve své kreaci jakéhokoliv předstírání citů (kromě úvodního hraní lásky k otci, aby získala svůj podíl na vládě).

Herecky je jí naprosto rovnocennou partnerkou jiná německá dramatická sopranistka, Gun-Brit Barkmin, dobře známá z několika výrazných vystoupení v Praze (Věc Makropulos, Gloriana – výběr z ohlasů v tisku najdete zde, Salome – naše recenze najdete zde a zde). Její výkon místy vykazuje drobné intonační nepřesnosti, které jsou ale překryty propracovaným hereckým výkonem představitelky. Pro její Regan je naopak předstírání vrozenou samozřejmostí.

Třetí role nejmladší Learovy dcery Cordelie, určená lyričtějšímu sopránu (ve skutečnosti part vzhledem k orchestraci a nutnému výrazovému nasazení interpretky vyžaduje dosti dramatický a průrazný hlas), byla obsazena snad trochu překvapivě Annou Prohaskou. Ta je známá zejména jako interpretka barokní hudby a mozartovských lyrických partů, z nichž Zuzanku, Despinu a Zerlinu zpívala úspěšně i zde na salcburském festivalu. V roli Cordelie působí ale pěvecky i výrazově trochu matně, hlas není příliš průrazný a postava (byť jde o herecky poněkud nevděčný charakter) nemá ani potřebnou charakterizační plasticitu. Je ale třeba také dodat, že role Cordelie prošla oproti hře četnými škrty a představitelka nemá dostatečný prostor na vytvoření komplexnějšího charakteru.

Z mužských představitelů upoutává pozornost zejména Charles Workman, americký tenorista v roli bastarda Edmunda, který disponuje velmi kultivovaným tónem a pěveckou kulturou, jež přerodu v zlosyna dodává elegantní věrohodnost a zvláštní pocit krutosti i opojení možným nabytím absolutní moci. Role jeho bratra z manželského lože je obsazena známým německým kontratenoristou Kaiem Wesselem, specialistou na soudobé hudební divadlo (vedle barokních partů). Ten nejdříve oslní velmi obtížnou vokalízou v úvodu svého partu, kterou zpívá zčásti a capella, postupně se ale do jeho výkonu dostávají ostřejší a méně kontrolované tóny. Nicméně jako herecký představitel se zaskví v náročně koncipovaných fyzických požadavcích na charakter. Výrazně fyzické herectví je velkou předností i německého činoherce Michaela Maertense, který na místním festivalu vystupoval v několika rolích již od roku 1993. Nezbývá než obdivovat, s jakou interpretační jistotou se zhostil složitého deklamačního partu Blázna.

I všechny další role jsou velmi spolehlivě obsazeny zkušenými interprety jako Lauri Vasar (Gloster), Matthias Klink (Kent), Derek Welton (Albany) nebo Michael Colvin (Cornwall). Spolehlivý výkon odvádí také Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor, tedy jeho mužská část, která zvládá i předepsané náročné herecké úkoly, byť v pokračování scény orgií na Reganině hradu působí poněkud nerozhodně vinou nedotaženého režijního záměru. Na scéně samozřejmě vedle násilí nechybí ani nahota, byť v přiměřeném poměru, ale některé režisérem zvolené postupy a jevištní řešení působí trochu zastarale, jako bychom se octli na berlínské avantgardnějsí scéně v devadesátých letech dvacátého století.

Strhující je hudební ztvárnění Franze Welsera-Mösta, který převážně atonální partituru nastudoval s obrovskou pečlivostí a v úzkém kontaktu s jevištním záměrem i pěveckými požadavky při respektování zpěváckých individualit. Posílený orchestr Wiener Philharmoniker (zejména o sekci bicích nástrojů) odvádí při interpretaci maximum. Přesto se osobně nemohu vyvarovat dojmu, že tato Reimannova opera je po hudební stránce poněkud přeceňována.

Problémem díla zůstane i dramaturgie opery jako celku, disproporce mezi věrností a zachováním většiny děje a scén v prvé polovině opery a pak jen chvatným shrnutím krvavého konce a zkráceným výjevem smrti Leara ve scéně v doverském přístavu v závěrečné třetině, respektive v poslední scéně opery. Přesto takřka vyprodaná letošní salcburská inscenace i zcela vyprodaná představení jiného skvělého hudebního nastudování Leara vloni v Paříži pod taktovkou Fabia Luisiho a v režii Calixta Bieita se zcela jiným, byť neméně oslňujícím obsazením (Bo Skovkus, Ricarda Merbeth, Erika Sunnegårdh, Annette Dasch), dokazují, že zařazovat moderní a obtížná díla má význam. Taková je totiž síla poznání…

Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování a pěvecké výkony – 90%
režie – 70%

Salzburger Festspiele 2017
Aribert Reimann:
Lear
Hudební nastudování: Franz Welser-Möst
Režie: Simon Stone
Scéna: Bob Cousins
Kostýmy: Mel Page
Sbormistr: Huw Rhys James
Světla: Nick Schlieper
Dramaturgie: Christian Arseni
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 20. srpna 2017 Felsenreitschule Salcburk
(psáno z reprízy 26. 8. 2017)

König Lear – Gerald Finley
Goneril – Evelyn Herlitzius
Regan – Gun-Brit Barkmin
Cordelia – Anna Prohaska
Graf von Gloster – Lauri Vasar
Edgar – Kai Wessel
Edmund – Charles Workman
Narr – Michael Maertens
Graf von Kent – Matthias Klink
Herzog von Albany – Derek Welton
Herzog von Cornwall – Michael Colvin
König von Frankreich – Tilmann Rönnebeck
Bedienter – Franz Gruber
Ritter – Volker Wahl

www.salzburgerfestspiele.at