Choreograf Michal Záhora v Týdnu s tancem

Týden s tancem (13) - od 29. března do 4. dubna 2017. V dnešním vydání najdete: O tvorbě a vesmíru s choreografem Michalem Záhorou. Premiéry na obzoru: Praha a České Budějovice. Do třetice: Ženy nového cirkusu se svým festivalem.

Na scénu současného tance vstoupil v březnu Pulsar – nová umělecká platforma, která své aktivity zahajuje produkcí choreografie Michala Záhory. Svou tvorbu dříve realizoval v rámci souboru NANOHACH. Jeho nový projekt nese stejné jméno, ale dopátrat se posloupnosti náramně připomíná onu starou filozofickou otázku o vejci a slepici. Pulsar měl premiéru 19. března (naši recenzi najdete zde) a Michal Záhora nás nechal nahlédnout do procesu tvorby, práce s tanečníky i různých inspiračních zdrojů, ze kterých vychází.

 

Jak dlouho inscenace Pulsar vznikala?

Začali jsme na ní pracovat už v prosinci 2015 v rámci rezidence ve Studiu ALTA. Přizval jsem tenkrát ke spolupráci tanečnici a choreografku Katku Stupeckou, setkávali jsme se několik dní a zjistili, že se zabýváme podobným tématem. Začali jsme si o něm povídat, byla to taková konfrontace úhlů pohledu, názorů, něco jsme si vyzkoušeli a Kateřina zůstala u projektu jako někdo, kdo se na něj dokáže podívat zvenčí. Dál se půl roku nedělo nic, až v létě jsme začali zkoušet s tanečníky. Dva týdny v Praze, týden v Plzni a znovu týden tady. Pulsar tedy vznikl s velkými časovými přestávkami. Nejvíc oceňuji možnost rezidence, při které máme zajištěný prostor a podmínky, ale nejsme svázaní nutností dílo hned uvést.

Jak časové prodlevy ovlivňují tvorbu?

Doufám, že tím projekt zrál a posouval se. Někdy je dobré získat odstup a nadhled nad věcí, přerušit práci. Zjistil jsem ale, že půlrok je příliš dlouhá doba. Vyčerpává znovu se k tématu vracet a začínat od začátku, především pokud jde o práci s tanečníky. Vycházeli jsme také z jejich časových možností, byla to nutnost – tanečníci mají další povinnosti, projekty. Ale tvorba společné inscenace pak není koncentrovanou prací. Práce na takovémto typu choreografie není formální, je velmi obsahová a návraty jsou pak těžší.

V Pulsaru vystupují velmi mladí tanečníci, někteří teprve končí studium. Jak se s tak mladými lidmi pracuje?

Z jejich strany je znát velká motivace, a to je prvořadé. Vychází z nich mladistvá energie, rádi zkoušejí nové věci. Mohou inspirovat, protože nejsou ještě zaběhlí v rutině, nemají svoje stereotypy. Na druhé straně mají samozřejmě menší zkušenost. Některé věci, které tanečník po deseti, patnácti letech už bere jako běžnou součást zkoušky, oni teprve objevují, zjišťují. Takže na jedné straně je kladem velký vklad energie, ale nemůžeme se vždycky opřít o zkušenost, o zralost. Jeviště si často žádá určitou zralost člověka, pro mě osobně je velmi zajímavé dívat se na zralé, zkušené performery. Bavíme se ale o různých kategoriích v rámci kvality, kterou lidé přinášejí na jeviště. Ne o tom, že je něco lepší, nebo horší. A myslím, že s mou koncepcí mladá generace velmi dobře koresponduje.

Neměli být původně obsazeni naopak starší zralí interpreti?

Od začátku bylo možné jít oběma směry, rozhodoval jsem se, jakou cestou se vydat. Obě mají určitý smysl a význam, každá z těch dvou cest by podtrhla trochu jiný aspekt představení.

Jako obvykle je v programu u jmen interpretů položka „Tvorba a tanec“, takže jaký je jejich autorský vklad?

Tvorba inscenace se vždy odehrává skrze tanečníky, skrze jejich osobnost – od fyzické připravenosti přes mentální, jejich duševní vklad. Jednak choreografie přímo vzniká skrze ně, tedy přes improvizace, jednak podobu inscenace ovlivňuje i to, kdo jsou a jací jsou. Každý ze sebe do představení vnáší něco trochu jiného. Nejsou to jen interpreti, ale spolupodílejí se na představení. Neznamená to samozřejmě rovnocennost v tom směru, že by rozhodovali o podobě inscenace. Tanečníci se drží daného směru, určité vize, kam má inscenace směřovat, kterou přináším. Improvizační zadání jim dávám já. Dávám jim určité podněty, chci v nich vyvolat příslušnou reakci, probudit je. Oni tyto impulzy přijmou a transformují do vlastního pohybu.

Takže nejdeš na sál s apriorní představou, jak přesně daná choreografická sekvence bude vypadat?

Chci, aby se výsledek přiblížil mým představám, nepostupuji však od vnější formy, ale naopak zevnitř, skrze ně. Nevadí mi, když se výsledek nakonec i liší, protože v tom je princip tvorby. Tanečníci nejsou v pasivní roli, aby jen přejímali, ale vše skrz sebe transformují. Jdeme od konceptu přes konkrétní improvizační zadání. To, co objeví jako pohybově nosný materiál, se zase transformuje dál přese mě, je to takový kruh. Dochází k několika stupňům přeměny pohybového materiálu.

Jednou mi někdo řekl, když viděl choreografii Resonance, která byla postavena jako ženské trio, že v ní od začátku do konce vidí moje pohyby. Začal jsem se smát, protože tam v základu nebyl žádný pohyb můj. Měl jsem ale jasnou vizi a přesně vymyšlené úkoly. Ukazoval jsem obrazy, hudbu, všechny inspirační zdroje, které jsem měl a které měly pomoci, aby choreografie směřovala tam, kam jsem chtěl. Pohybový materiál generovaly tanečnice, ale byli jsme v naprostém souladu, takže inscenace pak vypadala jako „moje“.

V čem spočívají improvizační zadání?

Je mnoho inspiračních zdrojů i možností, jak je předat – přinést hudbu, ukázat obrazy, sdělit jim pocity. Cesta se musí volit u každého představení jinak. A také záleží na samotných tanečnících, někdo je více racionální a potřebuje analyzovat, někdo je intuitivní, někdo slyší víc na hudbu, někdo se musí soustředit na velmi konkrétní představy, někomu stačí obecnost. Můj úkol je vědět, kde je horizont, ke kterému se potřebujeme dobrat, a abych také našel pro ně cestu. U Pulsaru se mi to zase jen potvrdilo. Je tu pět lidí a opravdu každý z nich reaguje na jiné podněty, rezonuje s jinou částí.

Hudba vznikala současně s inscenací?

Snažím se, aby to tak bylo. S Carlem Natolim se domlouváme často na dálku. Carlo si přečte mou koncepci, záměr, který mu podrobně rozepíšu, různé asociace, jednotlivá témata, vyústění. Pak se setkáme, mluvíme o představení, on navrhne hudební materiál, já s ním pracuji doma i ve studiu a poznávám, co funguje. Je to zase taková forma „ping pongu“, hudebník reaguje na mě, já na něj. S Carlem konkrétně je velmi zajímavá spolupráce, která nezůstává jen v rovině hudby. Je filosoficky založený, nesmírně sečtělý, má obrovský přehled a dokáže věci propojovat, takže mě inspirují už jen ty rozhovory, které spolu vedeme.

Co bylo úplně prvotní inspirací pro vznik Pulsaru?

Byly to takové tři po sobě jdoucí impulzy. Tím úplně prvním byl sen, který se mi zdál asi před třemi nebo čtyřmi lety. Slyšel jsem v něm hlas, který jsem si zapamatoval a zapsal slovo od slova. Byl to jeden z těch snů, které si člověk pamatuje třeba celý život. Žilo to ve mně a čekalo na svou příležitost.

Druhým pramenem byla knížka, která se mi dostala do ruky, Tao fyziky od Fritjofa Capry. To je americký vědec a popularizátor vědy, který se velmi inspiruje ve filosofiích Východu. Začal propojovat nejnovější teorie fyziky právě s tezemi filosofů a mudrců Východu. Je to neuvěřitelné, ale vlastně mluví stejným jazykem. Na první pohled by se mohlo zdát, že víra vede lidskou mysl jedním směrem a věda naprosto opačným, ale ve svém důsledku se tyto extrémy v určitém kruhu propojí. Současná fyzika se dostává do obrovských paradoxů a na paradoxech, kóanech stojí východní myšlení. Vědomí si nedokáže s paradoxním světem poradit, musí jít duchovní cestou. Dostáváme se na stejné místo jinou cestou.

A třetí impuls?

To byl již zmiňovaný rozhovor s Kateřinou Stupeckou, kdy jsme najednou zjistili, že vlastně přemýšlíme o stejných věcech. Řekl jsem si, že bych se tomu tedy měl začít věnovat.

Jsi duchovně založený?

To zní hrozně vážně. (smích) Mě zajímá spíš člověk jako fenomén. Myslím, že je to mé životní téma, na které se budu dívat pokaždé z jiné strany se snahou proniknout k podstatě nebo porozumět. Jsem zatím ve fázi snahy porozumět. Že věci mají hlubší smysl a přesah, tomu věřím.

Je Pulsar spíš o vesmíru, nebo o člověku?

Rád bych ukázal, že není vůbec potřeba se takto ptát. Nás západní věda naučila uvažovat v opozicích, ať už se bavíme třeba o tradičním strukturalismu a strukturální antropologii, o binárních opozicích, na nichž postavil Lévi-Strauss svou klasifikaci mýtů. Rozlišujeme materialismus a idealismus. Západní teologie oddělila duši od těla jako samostatné fenomény. Při klasifikaci Aristotelových děl jsme oddělili přírodní vědy a metafyziku. Jsme po generace naučeni takto uvažovat, dovedeme si tedy uvědomit jen jeden aspekt. Dva rozlišné aspekty téhož jsou pro nás neslučitelné, ačkoli toto myšlení vzniklo spíše jako pomůcka pro mapování světa, než jako způsob jeho výkladu, který by odpovídal realitě. Ta je jiná – opozita jsou vždy součástí jednoho celku. Nástrojem vědeckého myšlení je jazyk. Tanec se však dotýká našich pocitů, takže doufám, že využitím tance jako média sdělení je možno slučovat paradoxy a ukázat tuto jednotu. Určitým sdělením naší inscenace pak může být, že my lidé v sobě obsahujeme vesmír, zatímco vesmír zároveň obsahuje nás, obojí je pravda platná v témže okamžiku.

Je tedy „duchovno“ vyjádřitelné tancem?

Je jeho obsahem. Definicí tance jako specifického druhu pohybu pro mne je, že má obsah, je duchovním rozměrem člověka. Z mého pohledu se jinak nejedná o tanec, jinak se dívám jen na změť pohybů.

I kdyby byly esteticky vytříbené?

Ano, i tak je to pouhopouhý pohyb, estetika není pro mě kritériem. Kromě toho estetika podléhá času, vkusu, etapě, epoše, je velmi proměnlivá. Nechci se snažit ji definovat, nejsem odborník, ale pro mne je estetika vyústěním dlouhého komplikovaného procesu do velmi konkrétní formy. Mne však nezajímá forma, ale to, co ji utvářelo.

Tvoje choreografie přitom odpovídají „estetice krásy“.

Ano, ale z jiného důvodu. Zamyslíme-li se nad tím, co přirozeně vnímáme jako „krásné“, pro mne je synonymem krásy jednak pravda, pravda jako opravdovost. S tímto pojetím krásy pracuje například japonský tanec butó. Člověk na jevišti ztvárňuje svou opravdovostí krásu, i když se jedná o sedmdesátiletou ženu tančící o smrti. Krása však je také jistým způsobem synonymem zdraví. Dokonale fungující struktury, která je v souladu s univerzálními principy vesmíru, o kterém se tu bavíme. Pro nás se krása zhmotňuje v mnohém, co poznáváme takřka zvířecími instinkty. Proč nám připadají krásní běžící koně, šelma ve skoku nebo letící ptáci? Jsou dokonalí ve své přirozenosti, v harmonii svého stvoření. Milujeme symetrii, souměrnost, a posléze díky moderní vědě zjišťujeme, že symetrie je základem nejmenších buněčných struktur, stejně tak jako galaxií a hvězdokup. Instinktivně tíhneme k čemusi, co je pro nás krásné, aniž bychom to dokázali vědomě zdůvodnit, hovoří z nás však to, co máme společného s celým univerzem, jehož jsme součástí.

O čem konkrétně Pulsar je, co pro tebe znamená jako pojem?

Pulsar je určitý typ hvězdy a pro mne je také symbolem. Za obrovských tlaků a teplot se rodí prvky, ze kterých je složen celý vesmír, a tedy i člověk. Carl Sagan (poznámka redakce – americký astronom a astrofyzik), říkal, že jsme složeni z hvězdného prachu, což není jen jakási básnická představa, ale realita. Všechny prvky, které obsahuje lidské tělo, ve skutečnosti vznikly už dávno v jádrech hvězd a byly vymrštěny do vesmíru, zformovaly se z nich planety, sluneční soustavy a nakonec i lidská těla.

Zní to poeticky…

Jsme skutečně „hvězdnými běžci“, to je jedna z vět, které jsem slyšel v onom snu. Zdálo se mi o hvězdných běžcích a o nalezení vnitřního klidu. Takže proto Pulsar. Pulsaru se také říká „vesmírný maják“, protože je to hvězda tepající přesným rytmem. Vědci dnes dokáží tyto pulzy zachytit a převést do zvukových vln, takže je můžeme dokonce slyšet – jako tepající, pulsující, téměř živoucí bytost. A věda dodnes v celém vesmíru neobjevila nic, co by bylo s ohledem na procesy, které v nás probíhají, složitější než lidský organismus. Nadto jsme hmotou, která si uvědomila samu sebe, což je ten největší posun, který kdy nastal. Měl jsem jednou rozhovor s vědcem, biologem. Po několika hodinách povídání jsem ho přerušil s tím, že podle toho, co říká, neexistuje samostatně anorganická a organická chemie, ale spojité spektrum. Smál se, že je to přesně tak. Žádná dělicí čára neexistuje.

Puls a rytmus těchto hvězd – odráží se nějak v chorografii?

Máme v ní pět tepajících srdcí pěti tanečníků. (smích)

Proč jste dali stejný název i svému sdružení?

Hodí se k sobě. Je to prostě vesmírný maják, orientační bod, který někoho může nasměrovat. V prostoru se člověk může cítit ztraceně, ale tady je jeden pevný bod, navíc je živoucí a tepá. Pulsary vyzařují kolem sebe energii a šíří ji – tento název dokáže vzbudit mnoho asociací: pohyb, život, tep atd. Hodí se k tanci i k tomu, na co se v podpoře tanečních projektů chceme zaměřit. Doufáme, že jde o název výstižný.

Děkuji za rozhovor a ať se vám daří.

VIZITKA

Michal Záhora (*1978) absolvoval Konzervatoř Duncan Centre v roce 2003. Poté byl v angažmá norského národního souboru Carte Blanche, kde se podílel na představeních Amandy Miller, Ohada Naharina, Iny Christel Johannessen a dalších. Dále působil v souboru Roberta Zappaly v Itálii (2004) a ve Scottish Dance Theatre (2006–2008). Jako tanečník získal zkušenosti při práci v uvedených souborech a také při spolupráci s dalšími zahraničními choreografy (Paco Decina, David Parsons, Liv Lorent, Adam Benjamin, Janet Smith a další). Ze spolupráce s domácími choreografy jmenujme například Jade a Danse Machre (choreografie Jan Kodet) a umělecko-pedagogický projekt Špalíček Bohuslava Martinů (choreografie Eva Blažíčková).

Dlouhodobě se zaměřuje na choreografickou tvorbu, které se věnoval již jako člen souboru NANOHACH (2005–2016). Během jedenácti let vytvořil sedm autorských děl (například Synchronicity, Resonance, Orbis pictus, Diptych, Devoid). Byl nominován na nejrůznější ceny ve svém oboru: Cena Sazky za objev v tanci, Thálie, Výroční cena Opery Plus.

Souběžně s choreografickou a taneční činností se také systematicky zabývá uměleckým vzděláváním a pedagogickou praxí. Vedl semináře na London Contemporary Dance School – The Place, Rambert School of Ballet and Contemporary Dance (Londýn), The Space – Scottish School of Contemporary Dance (Dundee). Průběžně od roku 2008 vede vzdělávací semináře pro profesionály, studenty tanečních škol nebo pro pedagogy a účastníky celorepublikových přehlídek amatérského tance a základních uměleckých škol. V letech 2009–2013 byl ředitelem Konzervatoře Duncan Centre. Vyučuje na Janáčkové konzervatoři v Ostravě (od 2016) a od roku 2017 je znovu pedagogem na Konzervatoři Duncan Centre.
(zdroj tanecpraha.cz)

 

Premiéra na obzoru: Praha
Soubor Handa Gote Research & Development není vlastně tak úplně čistě taneční, tanec, pohybové divadlo, fyzické divadlo a vůbec nonverbální projev však patří ke směsici prostředků, které používá. Inscenace této skupiny stojí vždy za zhlédnutí, ačkoli se dost sveřepě vzpírají žánrovému zařazení. Nyní chystá Handa Gote premiéru projektu Die Rache neboli Pomsta. Proběhne ve Studiu ALTA 30. března.

Autoři slibují „psychedelický western z česko-německého pomezí,“ příběh dvou žen a dvou mužů, které spojuje zločin a touha po odplatě. Příběhem o pomstě se Handa Gote zamýšlejí nad oním pomezím, které v lidské osobnosti i v lidské společnosti odděluje civilizační slupku od animálního jádra. Ačkoli je moderní civilizace sama o sobě přesvědčena, že se povznesla nad živočišnou podstatu lidského konání, historie i současnost nás stále přesvědčují o opaku. Z toho tvůrci vycházejí: „Pravidlo odvety je temná vzpomínka na dobu, ve které platil jen ten zákon, který si člověk zařídil sám. V civilizaci, která se pyšní svou organizovaností, svými normami, pravidly a právním systémem, zůstává ovšem stále atraktivní. Pomsta je univerzálně srozumitelná, funguje napříč kulturami, lidé všech sociálních vrstev jsou připraveni se mstít, nebo se příběhem pomsty alespoň kochat.“

Inscenace slibuje směs divadelních postupů vycházejících z výzkumu. Čeho všeho se umělci při tvorbě dotkli? Divadla nó, herectví éry němého filmu i minimalistického tance. Motto inscenace si vzali od myslitele Konfucia: „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby.“

 

Premiéra na obzoru: České Budějovice
DekkaDancers míří na jih. Alespoň tedy prostřednictvím svých choreografií, které budou od 31. března na repertoáru Jihočeského divadla České Budějovice. Program DekkaDancers na jihu má tradiční formu třídílného večera, dvě choreografie jsou už známy minimálně pražskému publiku, třetí bude novinkou. Připomeňme, že ačkoli jsou DekkaDancers pořád mladým souborem, cítí se trochu „dvougeneračně“. Skupinu založili v roce 2009 členové Baletu Národního divadla Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský s fotografem Pavlem Hejným. Později se pod tíhou pracovních povinností trochu odmlčeli a v roce 2015 soubor revitalizovala nová trojice, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník.

Choreografie Přesně včas autorské dvojice Ondřej Vinklát – Štěpán Pechar na hudbu současného německého skladatele Maxe Richtera (Untitled Figures) a klasika Franze Schuberta (smyčcový kvartet Smrt a dívka) propojuje klasickou a elektronickou hudbu. Jak tito dva mladí choreografové cítí čas, jsme mohli vidět v premiéře v roce 2013 v rámci Miniatur, potom například na galavečeru Zlaté Prahy 2014 a DekkaDancers jej pravidelně zařazují do svých programů. Přesně včas je postaveno pro šest tanečníků, dva tvoří jakési hlavní hrdiny, kteří svým tancem čas měří a poznávají pomíjivost. Někdy je uváděn právě jen hlavní duet, ve kterém v DekkaDancers tančí samotní autoři. Vystoupení choreografů ve vlastní práci bývá také zárukou kvality, doufejme, že se ji podaří předat i jihočeským tanečníkům.

Kromě tohoto vážného kusu se na program dostává Faunovo odpoledne Marka Svobodníka. Premiéra se konala v roce 2015 v rámci programu DekkaDancers Žena za kultem. Marek Svobodník si určil výchozí bod: „Co se stane, když se mladému muži promítne jeho záliba v science-fiction ze šedesátých let do mikrospánku během odpolední přednášky přírodních věd?“ Jeho hrdina prožívá setkání se třemi futuristickými ženštinami, které sice nemají nic společného s antickými nymfami, ale při troše fantazie by mohly být ženskými živočišnými protějšky faunů a satyrů. Nešlo však vyloženě o komické číslo.

To naznačuje spíš poslední část, která bude uvedena v premiéře – pod Elixír se podepsal Viktor Konvalinka a jeho choreografie by měla být ztřeštěná, jak bylo vždy u řady produkcí z autorské dílny DekkaDancers zvykem. Alespoň se o ní dočteme: „Tentokrát se ocitneme v ospalém baru na francouzském venkově, který nečekaně ožije, když hosté zjistí, že někde blízko lze najít klíč k elixíru věčného života. Zdejší hosté mají vlastní plány, někteří temnou minulost a i zdánlivě neškodné jeptišky mohou být vášnivě nebezpečné. A třeba i místní botanik toho může umět víc, než jen zalévat svoje kytičky. Příběh plný akce, humoru a tance na pestrou hudební koláž bude doprovázen mluveným slovem. Kdo nakonec elixír získá? A proč vůbec takový zázrak někdo ukryl, místo aby ho vypil?“

A kdo nebude mít na jihu tance dost, může vyrazit do Jihočeského divadla 1. dubna na komponovaný večer s besedou s Dariou Klimentovou a novým šéfem baletu Jihočeského divadla Lukášem Slavickým. Beseda se koná od šesti hodin na studiové scéně. V historické budově se pak od půl osmé bude konat vernisáž výstavy fotografií Darii Klimentové a akademického malíře Jana Kunovského.

 

Do třetice: ženy nového cirkusu se svým festivalem
Pohybového umění není nikdy dost, a tak přidáváme ještě poslední tip – od 29. března do 2. dubna bude probíhat v pražském multifunkčním prostoru KD Mlejn šestý ročník mezinárodního festivalu nového ženského cirkusu Fun Fatale. Divákům opět nabídne akrobatky z různých koutů Evropy a jejich pohybové umění, které osciluje mezi tancem, divadlem a artistikou. Dorazí představitelky tohoto žánru nejen z Čech, ale také z Německa, Švédska, Norska, Finska, Francie či Portugalska. Festival první den otevře Zahajovací performance v galerii Bubec, v níž se skupina artistek ze čtyř zemí pokusí zakomponovat své vystoupení do prostoru depozitáře objektů Čestmíra Sušky, za Českou republiku účinkuje Eliška Brtnická.

Českou koprodukcí bude dále projekt To Every Cloud, vznikl ve spolupráci s finskou akrobatkou Ilonou Jäntti. Využívá techniku vertikálního lana a šál, přenesenou na kovové pletivo. Zkoumá vztah mezi tělem a materiálem, kontakt ostrého a tvrdého s měkkým; jak tělo zanechává stopy na kovu a kov na těle. Součástí festivalu také program pro děti a workshopy pro děti i dospělé, kde se zájemci přiučí akrobatickému umění, samozřejmě bezpečnou formou. V nabídce je vzdušná párová akrobacie, pozemní akrobacie a vzdušná akrobacie s kruhem. Závěr bude naopak patřit diskuzi s diváky, protože žánr nového cirkusu je stále ještě pro mnoho z nich velkou neznámou a umělci se snaží svou práci přiblížit a hovořit o ní, diskuse bude ovšem probíhat v angličtině.