Čtení o Baletkách (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V pokračování úvah nad tématy, která otevírá inscenace Miřenky Čechové „Baletky“ se vracíme k otázkám životnosti baletu jako žánru, k obrazu éterické baletky i k obrazům z inscenace samotné. Rovněž si připomeneme, že ani ti nejúspěšnější tanečníci nemají na svůj obor pohled nekritický.


Balet – ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

(první část ZDE)

Máme tedy vývoj techniky klasického tance, vývoj v metodice výuky akademického tance (stejně jako vývoj v oblasti rehabilitačních a kompenzačních cvičení). Zároveň paralelní přerod původní akademické techniky v neoklasiku, která není uzavřená a která si z moderních směrů vzala důraz na individualitu autora a interpreta. Ale jak nová podoba, tak její historicky (potažmo ideologicky) zakotvený předobraz mají v rámci praxe něco zásadního společné – bez toho, aby byl člověk vyškolen v akademické technice, ani neoklasický balet zatančit nedokáže. Bez tanečníka nebude žánru.

Nás tedy zajímá především vztah taneční techniky a žánru a tento druh proměny. Školíme tanečníky proto, abychom uchovali co nejvěrnější podobu klasických baletů, nebo pro to, aby vyzbrojeni touto technikou rozehrávali na svém těle jako na hudebním nástroji emoce a vyprávěli svým tělem příběhy? Pokud bychom se klonili k první variantě, tak se přibližujeme k Brookovým příměrům, protože by to znamenalo, že aspirujeme na dokonalou recyklaci, a nikoli životnost. Zajímavý je tu třeba fenomén baletních soutěží. Předvádění identických, nebo téměř identických variací, které jsou vytržené z kontextu celého díla. Hudebně je to arci snadné, tradiční balety jsou číslované, ale z hlediska uměleckého žánru, snad jen recitační soutěž by mohla být příměrem, a ani tam se nevytrhne bezhlavě kus dramatického textu z divadelní hry. O soutěžích se ostatně mluví i v Baletkách. Na jednu stranu otevírají nemladším tanečníkům dveře do světa, zejména ty zahraniční, jako je třeba Lausanne, kde je možné v rámci ocenění získat stipendia na světových baletních školách. Ale hrozí i tím, že redukují tanečníka opravdu jen na nástroj, který variaci dokonale odcvičí. Nebezpečně si tu pohráváme s podstatou pojmu „umění“. Protože nakolik se skutečně jedná o umělecké dílo, když jsou vytrhávány jen jeho části a interpret nestuduje roli a postavu v její celistvosti? I ta plochá Raymonda má přeci jen v baletu jakýs takýs dramatický vývoj… Student může pilovat i příslušný výraz, ale jinak piluje především samotnou techniku. Z hlediska umělce-studenta může v tu chvíli docházet opravdu ke zmatení nebo zpochybňování smyslu vlastní práce.

Výuka tance prochází vývojem a změnami stejně jako tanečních technika. V meziválečném období byla u nás v rukou soukromých studií a budoucí úspěšní tanečníci se učili obvykle soukromě: „byl žákem tohoto a toho“ je začátek skoro každého slovníkového hesla. Prošli jsme ustavením tanečního školství po druhé světové válce, vývojem od čtyřletého studia do současné podoby s maturitou a absolutoriem (prvních 60 let Taneční konzervatoře hl. m. Prahy mapuje kniha Jany Hoškové, která vyšla k výročí školy, a ačkoli je věnována jedné konkrétní instituci, tak počátky tanečního školství u nás shrnuje obecně a je dobrým zdrojem, který dobře ukazuje poválečný zlom a rozvoj). Je to stejně dlouhý vývoj a proměna, jakou prochází žánr i technika, která se v jeho naplňování klíčově uplatňuje. A nic z toho se nemůže zakonzervovat a zastavit.

Romantické tanečnice Carolina Rosati, Carlotta Grisi a Fanny Cerrito, litografie z roku 1847 (zdroj wikipedia.org)

Estetický obraz baletky: je její křehkost fyziologickou nutností?
Minimálně je to propletenec o tolika koncích, že zřejmě jednou nevyhnutelně skončí rozetnutý vedví jako gordický uzel. Protože se během 20. století změnily především estetické požadavky na tělo zdravého (mladého) člověka, vše podmíněno kulturně a historicky až po dosud dominující kult mládí, který se ale i vlivem aktuální situace může změnit tak, že dojde úplně k paradigmatickému obratu. Nevím, jak ctěný čtenář, ale já jsem při sledování zpravodajství docela vědomě odsunula nápad zahájit dietu motivovanou estetickými účely, protože jestli si teď polovina euroatlantické společnosti notně utáhne opasek, možná budou ve výhodě spíše ti z nás, co mohou „sáhnout do rezerv“ než ty nejkrásnější modelky… Byl by to jeden z nejparadoxnějších výsledků mocenských sporů, ale historicky ne nelogický. Je to jen bezprecedentní míra dostatku a blahobytu, co po druhé světové válce začalo napájet tu honbu za éteričností.

Balet a ideál devatenáctého století toho nevyžadoval, alespoň ne tak militantně jako módní průmysl století dvacátého, navzdory edwardiánským a viktoriánským šněrovačkám (kterých se zbavoval i baletní kostým, z jehož sevření osvobodila baletku nastupující moderna). Podívejme se ale třeba na fotografie manželky Achille Viscusiho, na blahobytnou tvář a postavu Anny Korecké či Františky ze Schöpfů, konec konců i na fotografie Tamary Karsaviny z počátku 20. století. Ani slavná Jelizaveta Nikolská nechrastila kostmi. V dnešní době, kdy jsme si zvykli na androgynní vzhled ženy na jevišti a přehlídkovém mole, by některé z krásek jeviště století 19. možná spadly až do kategorie plus size modelek. Kult štíhlosti v baletu nesouvisí s tím, že mají ženy vypadat jako éterické víly, protože zjevně v době, kdy romantické balety vznikly, tento požadavek nebyl (za iluzemi létajících sylfid stojí kostým a vylepšená jevištní mašinerie). Je to plod poválečného blahobytu a rozmáhá se až někdy od 70. let, kdy se také víc a víc prosazuje abstraktní forma moderního baletu. Náhle je potřeba, aby se na jevišti mužské a ženské tělo odlišovalo co nejméně, protože tanečník stále častěji není postavou tančeného dramatu, ale materiálem, který choreograf obrábí jako sochu. Je to samozřejmě zase trochu zjednodušující, ale bez zjednodušení to opět nejde… Na scénu pak přichází také generace nadaných tanečníků a tanečnic z asijských zemí, kde balet nemá tradici, a proto hledají uplatnění na západě; jejich odlišný fyziotyp má bezpochyby také svůj vliv na to, jak je vnímané tančící tělo. Otázku extrémní štíhlosti v baletu otevřela například Misty Copeland jako první Afroameričanka na postu principal dancer v American Ballet Theatre, která kromě barvy pleti narušila i stereotyp křehotinky svou svalnatou postavou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments