Dokonale ovládal práci s orchestrem i se zpěváky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mnozí napjatě očekávali, jak si Jiří Pinkas v nové funkci povede. Nastupoval po výrazných a v mnohém rovněž svérázných osobnostech Bohumila Gregora a Zdeňka Košlera. Svým navenek klidným nevzrušivým projevem budil leckdy dojem až přílišné dobrotivosti. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku „strejček“. Pokud se ale týkalo Pinkasova vztahu k hudbě a k opeře, byla situace zcela jiná. Dovolte mi, abych ocitoval slova muzikoložky Evy Sýkorové-Čápové, která ve své hodnotící stati v publikaci Šedesát let Státního divadla v Ostravě, která vyšla v roce 1979, charakterizuje Jiřího Pinkase následujícími slovy: „Do čela operního souboru nastupuje umělec, který dokonale ovládal práci s orchestrem i se zpěváky… Byl uměleckou osobností se vzácnou uměleckou rozvahou, skloubenou s přirozenými dispozicemi muzikálními, podepřenou osobnostní jistotou a klidem. Mohl tedy, pokud to okolnosti a možnosti dovolovaly, plně uskutečnit svůj umělecký cíl a dát opernímu tělesu žádoucí tvar, odpovídající alespoň zčásti jeho představám.“

Šéf Pinkas měl štěstí na své spolupracovníky. V opeře pracovali dva výborní režiséři, Ija Hylas a Miloslav Nekvasil. Oba sice byli bývalí zpěváci, ale velmi se lišili svými osobnostními vlastnostmi. Nicméně spojovala je dokonalá znalost jevištního řemesla a schopnost realizovat své představy. Vedle již zkušeného dirigenta Bohumila Janečka se začal prosazovat mladý Václav Návrat. Sbormistrem byl kvalitní, všestranný muzikant se skladatelskými ambicemi Karel Kupka a dobrou oporou mu byli i oba korepetitoři, ve své preciznosti nekompromisní Drahomíra Ritzová a neméně zdatný, někdy sice možná poněkud rozevlátý, ale nesmírně pohotový Jaromír Šalamoun, který už, bohužel, mezi námi není. O denní provoz souboru se v oné době, kdy ještě neexistovaly štáby spolupracovníků, pečlivě staral tajemník souboru, tenorista Lubomír Procházka, který přitom svědomitě plnil všechny své pěvecké povinnosti. Byl známý tím, že v případě náhlého onemocnění představitele či jiného důvodu jeho nepřítomnosti je schopen zaskočit v libovolné tenorové (jizlivé jazyky dodávaly, že nejenom tenorové) roli.

Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava (foto theatre-architecture.eu)
Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava (foto theatre-architecture.eu)

Bohumil Gregor a Zdeněk Košler vybudovali zdatný sólistický soubor. Připomeňme se alespoň některé členky a členy – ostatní, na něž jsem zapomněl, se omlouvám: ze sopranistek to byly především Eva Gebauerová, budoucí Komorní pěvkyně lipské opery, Jitka Kovaříková, Agia Formánková, Radmila Minářová a Věra Nováková, z altistek dvě mimořádné osobnosti, Eva Randová, účinkující tehdy pod jménem Těluškinová a neméně nadaná, ale bohužel až příliš skromná Drahomíra Drobková. Spolehlivou představitelkou mezzosopránových a altových rolí byla vždy Alena Havlicová. V pánském souboru to byli barytonisté Čeněk Mlčák a Vladimír Mach, v basech hvězdné trio Karel Hanuš, Jan Kyzlink a Karel Průša a na začátku této éry ještě pamětník minulých dob, potomek slavné rodiny Heroldů, Jiří Herold.

Okamžitě po nástupu musel řešit situaci v tenorovém oboru. Do rodného města se z Plzně vrátil ostravský patriot, hrdinný tenor, jakých jsme měli vždy málo, Jaroslav Hlubek a v rolích lyrického oboru okouzloval publikum nově angažovaný absolvent brněnské JAMU, Jozef Ábel. V prvních sezonách vypomáhali ještě v Ostravě brněnští tenoristé Vladimír Krejčík, Jiří Olejníček a Josef Škrobánek a také basista Jan Hladík. Z angažovaných sólistů připomeneme ještě alespoň výtečného představitele Jeníka z Prodané nevěsty, Radmila Kvirence, který přišel z Plzně, ale po několika sezonách odešel do NDR, aby se tam uplatnil v řadě operních divadel. Barytonový obor posílil úspěšný liberecký sólista Pavel Červinka, v basovém absolvent JAMU Klement Slowioczek, budoucí komorní pěvec berlínské Komické opery. Zmiňme se ještě alespoň o sopranistkách Márii Turňové, Evě Kynclové a Milušce Ostatnické a mezzosopranistce Bohuslavě Jelínkové.

První Pinkasovu ostravskou sezonu 1966/1967 můžeme označit za mimořádnou. Nastudoval operu ze svých nejmilejších, Dvořákova Dimitrije, dále Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky a Straussova Růžového kavalíra se skvělými výkony Evy Těluškinové a Drahomíry Drobkové v titulní roli.

Richard Strauss: Růžový kavalír - Státní divadlo Ostrava 1967 (foto František Krasl)
Richard Strauss: Růžový kavalír – Státní divadlo Ostrava 1967 (foto Divadlo.cz/František Krasl)

V následující sezoně se představil jako dirigent Její pastorkyně, Wagnerova Lohengrina a československé premiéry opery soudobého italského skladatele Luigiho Dallapicolly Noční let na námět Saint Exupéryho. V této sezoně byl v Ostravě v atmosféře probíhajícího „pražského jara“ uveden Verdiho Nabucco.

Nadšeně byla v říjnu 1968 přijata Pinkasova a Hylasova inscenace Libuše s Agiou Formánkovou v titulní roli. Vedle této opery byl zařazen Novákův Karlštejn. Pinkas se ovšem blýskl v inscenaci Figarovy svatby, opery, která rovněž vždy patřila k jeho zamilovaným. Vynikající byla rovněž Nekvasilova režie, opera byla paralelně nastudována i v italštině vzhledem k zájezdu do Itálie. Z dnešního pohledu se tak stalo možná ve spartánských podmínkách, ale úspěch ostravských v Itálii byl doslova kolosální. A o dva měsíce později byla Ostrava svědkem dalšího triumfu dvojice Pinkas – Hylas. V hluboce promyšleném a procítěném Pinkasově hudebním pojetí vytvořil Ilja Hylas na sugestivní scéně Otakara Schindlera představení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, které vstoupilo do análů dějin ostravského operního souboru.

Tehdejší Divadlo Zdeňka Nejedlého, které nyní nese jméno Antonína Dvořáka, prodělalo v letech 1967–1971 revitalizační kůru. Operní soubor musel hrát v prostorách Divadla Jiřího Myrona. Pinkas zde nejprve uvedl nové nastudování Prodané nevěsty v režii Miloslava Nekvasila, poté Brittenův Sen noci svatojanské, který režíroval Ilja Hylas a poslední premiérou v tomto intermezzu byla pod Pikasovou taktovkou vděčně rozehraná Ženitba Bohuslava Martinů.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta - Jaroslav Hlubek (Jeník), Jitka Kovaříková (Mařenka) - Státní divadlo Ostrava 1969 (foto František Krasl)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Jaroslav Hlubek (Jeník), Jitka Kovaříková (Mařenka) – Státní divadlo Ostrava 1969 (foto Divadlo.cz/František Krasl)

V poněkud improvizovaných podmínkách Divadla Jiřího Myrona se soubor vrátil též k upravené podobě Beethovenova Fidelia, která výtečně rezonovala s atmosférou doby. K této inscenaci se váže jedna docela roztomilá historka. Soubor s ní rovněž hostoval v Itálii a italské publikum pochopilo poselství tohoto představení stejně jednoznačně jako ostravští diváci. Psaly o tom výborné kritiky, jež byly zveřejněny na výstavě ve foyer divadla. Naštěstí, italština u nás nepatří k běžnému jazykovému vybavení, a tak se nenašel nikdo, kdo by z četby těchto recenzí vyvozoval důsledky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat