Dvě únorová operní jubilea
Osobnosti české opery
V únoru si připomínáme dvojí nedožité osmdesátiny významných operních pěvců. Ve středu 12. února by je oslavil Antonín Švorc, o jedenáct dní později, 23. února, Miroslav Frydlewicz. Mnohé tyto dva umělce, wagnerovského basbarytonistu, rodáka z východočeské Jaroměře Antonína Švorce a tenoristu lahodného timbru se širokým rejstříkem, rodilého Plzeňáka Miroslava Frydlewicze, spojovalo.
Oba byli na konzervatoři žáky profesora Jana Berlíka, tenoristy opery Národního divadla dvacátých a třicátých let, zpěváka, jenž byl pro minimálně jednu generaci možná nejčastějším představitelem Jeníka v Prodané nevěstě, zkušeného pedagoga řady významných operních sólistů. Oba vděčili za mnohé Hanuši Theinovi, výtečnému režisérovi a pedagogovi, který jim velmi pomohl v jejich hereckém růstu. Oba patřili ke generaci, jež vytvářela jedinečnou tvářnost české opery šedesátých let. Tato generace přes problémy, které přinesla normalizace v následujícím období, pokračovala ve svých úspěších i v letech sedmdesátých. Oba byli mimořádně vytíženými sólisty ve skvělé éře opery Národního divadla, oba se prosadili na německých operních scénách. A především, oba byli mimořádní umělci, u nichž se jejich umělecké kvality vzácně propojovaly s jejich kvalitami lidským.
***
Jaroměřský rodák Antonín Švorc (12. 2. 1934), basbarytonista velkého hlasového rozsahu a kovově znějícího hlasu, muž ztepilé postavy, byl ještě jako student konzervatoře angažován do operního souboru libereckého divadla. Liberecká opera si v první polovině padesátých let získala pod vedením svého šéfa dirigenta Jaromíra Žida výborné renomé. V Roce české hudby 1954 byla prvním českým operním souborem, jenž provedl po roce 1945 kompletní cyklus všech oper Bedřicha Smetany. V Liberci vyzrála celá řada operních sólistek a sólistů. Patřil mezi ně právě i Antonín Švorc, který už během své liberecké sezony úspěšně hostoval na scéně Národního divadla. V prosinci 1955 tam vystoupil v roli Budivoje ve Smetanově Daliborovi a 27. ledna 1956 dokonce v roli Escamilla v Bizetově Carmen. Sbíral vavříny na mezinárodních pěveckých soutěžích ve Varšavě, Ženevě či Toulouse.
Od počátku sezony 1956/57 se stává sólistou opery pražského Národního divadla. Zde vstupuje v řadě rolí do běžného repertoáru. Kromě již dříve zmíněných je to například Radovan ve Smetanově Libuši. Jeho první velkou rolí, kterou v Národním nastudoval, byla titulní postava Glinkovy opery Ruslan a Ludmila, kterou se publiku úspěšně představil v nelehké konkurenci s tehdy již mimořádně úspěšným Rudolfem Asmusem.
Neopakovatelnou příležitost mu poskytl tehdejší šéf opery Jaroslav Vogel, když ho obsadil do stěžejní role Hanse Sachse ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských. 
Byla to jedna z prvních wagnerovských inscenací na scéně Národního divadla po roce 1945 a Antonín Švorc do ní vstoupil v konkurenci s Ladislavem Mrázem, zpěvákem, který v té době byl již mezinárodně uznávaným wagnerovským pěvcem. Ladislavu Mrázovi se dokonce dostalo pocty zpívat tuto roli 8. října 1960 při slavnostním otevření nové operní budovy v Lipsku. Antonín Švorc této příležitosti využil dokonale a 24. února 1964, pouhých dvanáct dní po svých čtyřiadvacátých narozeninách, se v jedné z nejtěžších basbarytonových rolí představil při druhé premiéře poprvé publiku.
Ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. Mladý, vysoce muzikální zpěvák obdařený nádherným kovově znějícím basbarytonem se schopností perfektního propojeni pěveckého a hereckého projevu v rolích širokého žánrového rozpětí vzbudil velký zájem i v zahraničí. Divadla v tehdejší NDR bystře zareagovala na impulz, který se jim naskytl v Praze, a výsledkem byla nabídka ke spolupráci z berlínské Státní opery, jejímž členem a stálým hostem se Antonín Švorc stal v roce 1962. Tím se mu otevřely dveře k dalším čelným evropským scénám. Ve Státní opeře působil paralelně s členstvím v Národním divadle celé čtvrtstoletí a za tu dobu zde vytvořil mnoho nádherných postav, k nimž by se na domácí scéně v té době nikdy nedostal, jako byl například Kurwenal ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě anebo Barak ve Straussově Ženě beze stínu. S nimi, stejně jako s dalšími špičkovými partiemi svého oboru, potom skvěle reprezentoval českou pěveckou školu na řadě scén v Německu, Švýcarsku, Francii, Španělsku, Nizozemsku, Itálii a dalších zemích. Rozhodně by stálo za to, věnovat pozornost fenoménu německých operních scén té doby ve vztahu k našim pěvcům. Řada z nich díky tomu vstoupila do mezinárodního kontextu a měla mimo jiné možnost pracovat pod vedením špičkových dirigentů a režisérů, kteří v té době prosazovali moderní operní režii, jako byli Walter Felsenstein, Joachim Herz, Harry Kupfer a další. Antonín Švorc zpíval pod taktovkou takových osobností, jako byli Carlo Maria Giulini, Franz Konwitschny, Otmar Suitner či Wolfgang Sawallisch.
I když Antonín Švorc slavil úspěchy v předních evropských operních domech, jeho domovskou scénou zůstalo pražské Národní divadlo, na němž odehrál a odzpíval stovky představení v nejrůznějších rolích, kterým propůjčil neopakovatelnou průraznost a preciznost svého pěveckého i hereckého projevu. A nebyly to vždy jen role hlavní. Když si projdeme impozantní seznam postav, jež Antonín Švorc v Národním ztvárnil, najdeme vedle sebe role nejrůznější závažnosti a kalibru, od čelných postav oboru až po takzvané role středního rozsahu, v nichž Antonín Švorc vždy prokazoval svou oddanost českému opernímu divadlu.
V centru jeho pozornosti byly samozřejmě wagnerovské postavy, jež mu zajistily i jeho zahraniční popularitu: titulní role v Bludném Holanďanovi, Telramund v Lohengrinovi, Donner ve Zlatě Rýna, Wotan ve Valkýře a především Hans Sachs v Mistrech pěvcích norimberských. Po předčasné smrti Ladislava Mráze se stal výsostným českým interpretem těch nejtěžších wagnerovských partií. Na domácím i zahraničním jevišti exceloval v rolích Pizarra v Beethovenově Fideliu, Kašpara ve Weberově Čarostřelci, Scarpii v Pucciniho Tosce, ve verdiovských rolích Amonasra v Aidě, Jaga v Othellovi, krále Filipa v Donu Carlosovi či v titulních postavách z Nabucca a Simona Boccanegry anebo v ruské opeře v titulní roli Musorgského Borise Godunova.
Ve Smetanových operách byl Oldřichem Rokycanským v Braniborech v Čechách, Tomšem v Hubičce, mezi jeho nejmilejší postavy patřil dle jeho vyjádření král Vladislav v Daliborovi a Chrudoš v Libuši. V Dvořákově Armidě ztělesnil roli Ismena, ve Fibichově Šárce knížete Přemysla, z jeho janáčkovských postav si připomeňme Placmajora a Šiškova v opeře Z mrtvého domu, doktora Kolenatého ve Věci Makropulos a trojroli Sakristán, Lunobor, Domšík od Zvonu ve Výletech páně Broučkových. V Řeckých pašijích Bohuslava Martinů se výborně vyrovnal s protichůdnými charaktery postav kněze Grigorise a kněze Fotise, ve Hrách o Marii hrál a zpíval postavu Ďábla.
Z jeho postav v inscenacích oper soudobých českých autorů si připomeňme pana Hopkinse v Hurníkově opeře Dáma a lupiči, Musjaloviče v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Adama z Hradce a Petra Voka z Pauerovy Zuzany Vojířové, Mojmíra z Cikkerova Svätopluka, titulní roli v Cikkerově Coriolanovi a Zampana v Kašlíkově Silnici na motivy slavného Felliniho filmu, pro něhož byl přímo ideálně disponován.
Z moderní tvorby dvacátého století je nutné se zmínit alespoň o Orestovi ze Straussovy Elektry a Jochanaanovi ze Salome, či Kreonovi ve Stravinského opeře Oedipus Rex, ústřední roli Ruprechta v Prokofjevově Ohnivém andělu.
Švorcovo pěvecké umění je zachováno na řadě českých i zahraničních zvukových záznamů. Státní opera Berlín jej poctila titulem Komorního pěvce. Řadu let úspěšně pedagogicky působil na Pražské konzervatoři.
V rozhovoru pro Operu Plus (zde) v roce 2009 se vrátil do minulosti: „Myslím, že nebudu poměry v české opeře v mých takzvaných starých časech idealizovat, když řeknu, že divadla byla v našich dobách většinou řízena kompetentními lidmi, v divadle byla jasná pravidla pro jejich řízení a byl tu minimální prostor pro svévoli jednotlivce. A obdobné to bylo i v práci umělecké, kde bylo mnohem více profesionality.“
Na druhé straně ale v tomtéž rozhovoru svůj mladý přístup k životu vyjádřil svým výrokem: „Počítačovou techniku mám rád a bez internetu si už život nedovedu představit.“
Antonín Švorc zemřel 13. listopadu 2011.
***
Miroslav Frydlewicz (23. 2. 1934) už během svých studií na pražské konzervatoři zpíval ve Vysokoškolském pěveckém sboru Univerzity Karlovy a posléze byl členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, nejprve jako člen sboru, posléze jako sólista.
V roce 1957 se stal sólistou opavské opery. Opavský operní soubor, nejmenší v republice, si v padesátých letech, kdy v jeho čele stály dvě významné osobnosti, dirigent a hudební skladatel Ivo Jirásek a výborný operní praktik v tom nejlepším slova smyslu dirigent František Preisler, vydobyl značné renomé jak svou odvážnou dramaturgií, tak péčí o mladé zpěváky. Vždyť jenom v tenorovém oboru zde v oné době nastartovaly k budoucí proslulosti vedle Miroslava Frydlewicze takové osobnosti jako Jiří Zahradníček, Oldřich Spisar či Jiří Olejníček. Během dvou let svého opavského působení se setkal s řadou velkých tenorových partií, jako byl Jeník v Prodané nevěstě, hrabě Almaviva v Lazebníku sevillském, Vévoda v Rigolettovi či Alfréd v Traviatě.
Padesátá a šedesátá léta byly dobou, kdy v čele operních souborů stály významné dirigentské osobnosti, které se plně věnovaly své šéfovské činnosti ve všech aspektech jejího obsahu. Byli to dirigenti, kteří pečovali o soustavný růst svých souborů, o jejich doplňování a promyšlenou dramaturgii, jež byla přes leckteré nutné úlitby tehdejší době výrazně stavěna „na tělo“ jednotlivým interpretům. A tak můžeme mluvit o Jílkově (a Noskově) éře v Brně, Gregorově a posléze Košlerově éře v Ostravě, éře Iši Krejčího a Zdeňka Košlera v Olomouci, éře Rudolfa Vašaty v Liberci, Františka Vajnara v Ústí nad Labem a ve Frydlewiczově rodné Plzni o éře Bohumíra Lišky.
Bohumír Liška v té době vybudoval v Plzni sebevědomý, vysoce ambiciózní soubor s průraznou dramaturgií, jež vedle klasické tvorby, z níž Bohumír Liška namnoze vybíral tituly zřídka uváděné, obsahovala četná díla soudobých autorů. Byl dirigentem, jenž se při studiu oper plně věnoval růstu zpěváků. Letos budeme mít příležitost podrobněji si všimnout jeho pozoruhodného přínosu české a zejména plzeňské opeře, když si v říjnu připomeneme sté výročí jeho narození. V Plzni si Miroslav Frydlewicz rozšířil svůj klasický repertoár český i světový o další role. Setkal se zde s Vítem ve Smetanově Tajemství, s Princem v Rusalce, poprvé si zde zazpíval a zahrál také Števu v Její pastorkyni, ze současných oper Jeremiášova Enšpígla. Ze světových operních děl jmenujme alespoň titulní roli v Offenbachových Hoffmannových povídkách či Pinkertona v Madame Butterfly a především Rudolfa v prvním českém uvedení málo hrané opery Giuseppe Verdiho na schillerovský námět Luisa Millerová.
Do role Hoffmanna byl také obsazen ve slavné Kašlíkově inscenaci Offenbachovy opery v Laterně magice. S tímto představením absolvoval také spolu se svým tehdejším plzeňským kolegou Zdeňkem Jankovským a Zdeňkem Švehlou řadu představení při zájezdových vystoupeních v Americe.
V Plzni se Miroslav Frydlewicz prosadil především jako znamenitý představitel lyrického oboru, pro nějž byl hlasově ideálně disponován. Jeho jasně znějící výšky a brilantní pěvecká technika ho předurčovaly pro výtečnou interpretaci klasických a italských oper. Škoda, že v oné době, kdy se na českých operních scénách prosazoval „realismus“, se tento druh repertoáru netěšil přílišné popularitě. Frydlewicz exceloval v rolích Ottavia v Donu Giovannim a hraběte Almavivy v Lazebníku sevillském v inscenacích, jež v Plzni režíroval zkušený Hanuš Thein. Toho pochopitelně mladý interpret zaujal nejen svým zpěvem, ale i bezprostřední chutí „hrát divadlo“ a komediálním talentem a zařídil mu hostování v rolích Almavivy a Dona Ottavia v Národním divadle. Obsadil si ho do role Almavivy i v chystané nové pražské inscenaci Lazebníka. A tak se stalo, že 3. července 1964 vystoupil v této postavě při její premiéře v Národním divadle. A sedm měsíců poté, 1. února 1965 se stal členem Opery Národního divadla.
V rychlém sledu následovaly další role v Theinových inscenacích Pucciniho opery Gianni Schicchi a Leoncavallových Komediantů ztělesnil role Rinuccia a Beppeho, ve Verdiho Othellovi Cassia, v Mozartově Titovi Sexta. S mimořádným úspěchem se zhostil vysoce náročné titulní role v Myslivečkově Tamerlanovi. Smetanovský repertoár si postupně obohatil o Jarka v Čertově stěně a Varnemana v Braniborech v Čechách, dvořákovský o Ovčáka Jirku v Čertu a Káče, který se stal jednou z jeho stěžejních rolí, v níž dokonale propojil přednosti svého pěveckého a hereckého projevu. Na Števu z Pastorkyně postupně navázal řadou dalších janáčkovských postav. Byli to především Boris a později Tichon v Káti Kabanové, trojrole Mazal-Blankytný-Malíř ve Výletech páně Broučkových, solicitátor Vítek ve Věci Makropulos či Velký vězeň v opeře Z mrtvého domu.
Jeho nejznámějším a nejúspěšnějším setkáním s Janáčkem byla ovšem rozhlasová nahrávka Zápisníku zmizelého, kterou natočil spolu s Věrou Soukupovou a klavíristou Radoslavem Kvapilem. Nahrávka vyšla rovněž na gramofonové desce v Pantonu a Miroslav Frydlewicz si v sedmdesátých letech zazpíval Zápisník zmizelého i ve Švédsku.
V druhé polovině šedesátých let jej pozvala ke spolupráci Státní opera v Berlíně, kde účinkoval úspěšně v rolích Jeníka v Prodané nevěstě a Pinkertona v Madame Butterfly.
Postupně se začal pěvecký profil Miroslava Frydlewicze poněkud měnit. Role lyrické začaly střídat postavy dramatičtějšího typu a charakteru. Snad na to měla vliv i proměna zpěvákova fyzického zjevu, jak o tom roztomile psal na Opeře Plus u příležitosti desátého výročí Frydlewiczova úmrtí jeho někdejší plzeňský kolega, nynější úspěšný českobudějovický pedagog a sbormistr Jiří Fuchs ve své výborné, emocionálně laděné vzpomínce (najdete zde).
V Mascagniho Sedláku kavalíru zpívá Turridu, ve Straussově Salome Narrabotha a přichází jeden z vrcholů jeho kariéry, Richard ve Verdiho Maškarním plesu. Měl jsem možnost jej několikrát vidět a slyšet v této roli v Ostravě, když ostravská opera uváděla toto dílo koncem šedesátých let a Miroslav Frydlewicz tam několikrát v této roli hostoval, a mohu to tak potvrdit.
A tak se Miroslav Frydlewicz setkal i s Richardem Wagnerem. V lipské opeře zpívá Logeho ve Zlatě Rýna a Siegmunda ve Valkýře. V roli Lohengrina poprvé vystoupil v roce 1973, když se po pauze způsobené přestavbou Smetanova divadla tato opera vrátila na jeviště, a odzpíval poté většinu z více jak dvaceti zbývajících představení této inscenace. K Lohengrinovi posléze přidal i Logeho ve Zlatě Rýna.
Do paměti diváků se vryly jeho komické role jako tenorista Guglielmo v Donizettiho Poprasku v opeře, Don Jerome v Prokofjevových Zásnubách v klášteře, Hrabě d´Albafiorita v Mirandolině Bohuslava Martinů či Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů Jana Hanuše.
Dlouhý by byl kompletní výčet Frydlewiczových rolí v moderním operním repertoáru. Připomeňme alespoň některé: z těch českých – Buruna v Ariadně Bohuslava Martinů, Panaitise v Řeckých pašijích, kterého v devadesátých letech při hostování v Plzni doplnil o skvělého Yannakose, Režiséra v Trojím přání téhož autora, inženýra Prokopa v Kašlíkově Krakatitu, Alexeje v Jeremiášových Bratrech Karamazových, titulní roli v Mistru Jeronýmovi Ivo Jiráska, Lomova v Námluvách Josefa Boháče (inscenaci převzala Československá televize), Pavla Plotkowského v opeře Jana Franka Fischera Copernicus, titulní roli v opeře Josefa Berga Eufrides před branami Tymén, anebo milovníka Kleanta v Pauerově Zdravém nemocném, kterého později vyměnil za komickou roli Tomáše Diaforiuse. Myslím si, že tvůrčí odkaz Jiřího Pauera, hudebního skladatele, dlouholetého šéfa opery a posléze ředitele Národního divadla, by stál (i přes autorovy rozporné občanské a politické postoje) za to, abychom se k němu vraceli.
Z moderní operní tvorby zahraniční provenience jmenujme Boba Bolese z Brittenova Petera Grimese, Filche v průkopnické Vajnarově a Štrosově inscenaci Gayovy Žebrácké opery, Glocka v Prokofjevově Ohnivém andělu, plukovníka Sczerbińského v opeře Giselvera Klebeho Jacobowski a plukovník. Do kategorie zahraničních dnes musíme počítat i roli Craparta v Cikkerově Hře o lásce a smrti.
Posledními inscenacemi, v nichž vystoupil na jevišti Národního divadla, byly role doktora Blinda ve Straussově Netopýru a Baroncelliho ve Wagnerově Rienzim. Po osamostatnění Státní opery účinkoval v těchto postavách na její scéně. Zde vystoupil i v dalších menších postavách. Jeho poslední rolí byl Tatíček v opeře Vladimíra Sommera Jelizaveta Bam.
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně.
Foto Jaromír Svoboda, Oldřich Pernica, archiv ND
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
