Dvořák a ti kolem něj

Židé otevřeli další kapitolu svého kalendáře – před pár dny na Nový rok, první a druhý den měsíce tišri, ve svátek Roš hašana, jim začal letopočet 5778. Byla to jistě náhoda, že Dvořákova Praha jeden ze svých komorních koncertů věnovala právě ten týden skladatelům reprezentujícím svébytné židovské kulturní tradice, paralelně se proplétající s křesťanskými jak místně, tak časově. Ale náhoda dobrá a prospěšná. Přelom devatenáctého a dvacátého století byl na našem území dobou plodného mísení českých, německých a židovských vlivů, podnětů a akcentů a je potřeba si to znovu připomínat. Bez vědomí této minulosti bychom byli vnitřně chudší a mohli bychom také dělat různé chyby.

Věděli jste, že Antonín Dvořák měl svého času, kolem roku 1900, jako soukromého žáka jednoho italského skladatele? Leone Sinigaglia se k němu dostal díky vídeňským kontaktům s Brahmsem a s Českým kvartetem; miloval hory a lidové písně a zemřel tragicky v roce 1944 jako pětasedmdesátiletý za přispění nacistů – kvůli svému židovskému původu. Kurátorem letošní Komorní řady Dvořákovy Prahy byl Radek Baborák. A ať už měl motivaci jakoukoli, klidně i tu, že si chtěl také sám pěkně zahrát, v tomto případě Romanci pro lesní roh a klavír, nelze mu upřít, že s objevením tohoto autora přinesl a oživil pár nových, zajímavých impulsů.

Do koncertu, v němž v různých sestavách účinkovala řada jeho přátel, zařadil i další autory z pomezí jazyků a kultur. Určitě jste věděli, že skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky působil šestnáct let v Praze v čele opery Nového německého divadla; ale to, že k jeho pražským žákům patřil Hans Krása, možná už ne. Krásův život se – kvůli židovskému původu po matce – uzavřel v říjnu 1944 v Osvětimi. Bylo mu pětačtyřicet. Baborákova dramaturgie obsáhla oba skladatele: jak žáka, tak učitele, který holokaust přežil jen díky tomu, že včas odplul do Ameriky.

Do tohoto česko-německo-židovského mísení v kultuře v našich zemích patří i Gustav Mahler. Také byl logicky na programu zmíněného koncertu. U nás se už dostatečně ví, že jeho předci i on sám pocházeli z Vysočiny, z česko-moravského pomezí, a cituje se jeho vyjádření, že se cítí „jako trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán.“ Slovy Jiřího Štilce, českému posluchači je Mahlerova hudba velmi blízká a srozumitelná, jako kdyby se v ní dobře odrážel onen zvláštní středoevropský mix mnoha kultur, smysl pro ironii, nadsázku i humor. Možná v ní my Češi slyšíme i část našeho hudebně intonačního slovníku – ohlasy dechové, lidové a vojenské hudby a bůhví čeho ještě. I ona zvláštní směs „vysokého a nízkého” je našemu naturelu velmi blízká. Tolik Jiří Štilec. Ale někteří Rakušané zrovna takové podrobnosti neslyší úplně rádi… Mahler se přitom určitě v dětství setkával s češtinou. Ze Smetanových oper dirigoval Prodanou nevěstu a Dalibora a ve funkci šéfa Vídeňské dvorní opery jednal i s Dvořákem o provedení Rusalky, k němuž však nakonec nedošlo.

Autory židovského původu nesnášeli nacisté, antisemitismus byl vlastní i komunistickému režimu. Mnohá bílá místa se u nás začala spravedlivě zaplňovat až po roce 1990. Připomíná mi to něčím boje o Dvořáka, které rozpoutal fanatickým upřednostňováním Smetanovy „pokrokovosti“ Zdeněk Nejedlý, později stejně fanatický kulturní ideolog komunistické diktatury. I když se Dvořákova hudba navzdory tomu prosazovala a prosadila a i když neblahé působení Nejedlého v šedesátých letech jeho úmrtím skončilo, následky trvaly ještě dlouho. Až po roce 1990 bylo možné, aby se při zahájení Pražského jara oficiálně pokládaly květy nejen k hrobu Bedřicha Smetany, ale i k nedalekému hrobu Dvořákovu. To, že to Dvořák dlouho neměl v české hudbě úplně dobré, připomněl ostatně spontánně jako absurditu z dob minulého režimu i letošní nositel Dvořákovy ceny pianista Ivan Klánský.

Pro narovnávání takových křivd je dobré, že se Dvořákova cena neuděluje „jen“ za interpretaci či propagaci Dvořákovy hudby, ale že má záměrně obecnější platnost. Získávají ji podle jejího statutu osobnosti, které se „svým celoživotním dílem nebo mimořádným uměleckým počinem významnou měrou zasloužily o propagaci a popularizaci české klasické hudby v České republice i v zahraničí“. Ivan Klánský ji má právem. Kdyby ji ovšem měl mít „jen“ za vztah k Dvořákově hudbě, bylo by to těžší. V komorní hudbě ani tak ne, tam je zainteresován dvořákovsky hodně, ale Dvořákovy skladby pro sólový klavír nejsou přímo Klánského specialitou. Vždyť nejsou ani tou nejtypičtější částí celého skladatelova odkazu… Při předávání ceny to však zaznělo jasně: laureátova „košatá tvůrčí osobnost“ spoluvytváří dlouhá léta českou i světovou hudební scénu. A padla i slova, že „stejně jako kdysi Antonín Dvořák“ je i on „prototypem hudebníka, který přirozeně snoubí své české kořeny se světovostí v tom nejlepším slova smyslu”.

A právě sem mi zapadá sopranistka Jarmila Novotná, jejíž sto desáté výročí narození si připomínáme. Byla to velká umělkyně a vlastenka a komunistický režim se snažil vymazat ji z paměti jejího národa. Jan Králík, který s ní na počátku devadesátých let dal dohromady její paměti, o Jarmile Novotné třiadvacet let po jejím odchodu z tohoto světa nyní říká: „Vyzařovala a přinášela nejen velké umění, ale i velké lidské poselství – svým životem, vším, co pro nás znamenala. A takoví lidé neumírají. Okouzlující šlechtična, dáma, fantastická umělkyně, žena s pevnou vůlí, která také dokázala říci ne, ale jinak ke každému přistupovala s otevřeným srdcem na dlani… Především byla krásná. Zářila z ní velká duše. Provdala se do šlechtické rodiny, ale nikdy jsem se nemohl zbavit dojmu, že právě ona je v rodině tou s nobilitou v krvi…“

Pro splácení dluhů a narovnávání různých pokřivení z minulosti je dobré, že se konají kulturní akce mající ve štítě jméno Jarmily Novotné. Aby bylo jasno, vůbec nic proti Smetanovi – ale přesto je stejně tak dobré, že se vždy na podzim už deset let koná i festival Dvořákova Praha.