Dvořákovo a Hrůšovo Requiem jako dotek s věčností

Vzácné uvedení Dvořákova Requiem dokázalo bez problémů dvakrát vyprodat hlavní auditorium Rudolfina – 13. i 14. září. Festival Dvořákova Praha správně odhadl, že koncert duchovní hudby s tak výjimečným dílem nenechá potenciální publikum v klidu. Soudě podle výsledku hned prvního z večerů, umělecká očekávání byla naplněna. Dvojí provedení bylo však asi potřebné i pro uskutečnění plánované nahrávky.
Jakub Hrůša, Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor – Dvořákova Praha 13. 9. 2017 (zdroj Dvořákova Praha / foto Petra Hajská)

Náhlý jarní odchod Jiřího Bělohlávka se právě tohoto programu zásadně dotkl. Podzimní pražské festivalové koncerty byly v dlouhém předstihu v mimořádně prestižním natáčecím plánu České filharmonie určeny jako zdroj pro nový titul vydavatelství Decca. Kdo úkol převezme? Volba padla na Bělohlávkova žáka Jakuba Hrůšu, umělce ještě stále mladého, ale s již skutečně zásadně a kvalitně nastavenou mezinárodní působností. Zhostil se této příležitosti naplno, dal jí vše – nejen srdce, maximum přesvědčení a sil a veškerý svůj momentální um, ale i termíny jiných závazků.

Vedle Hrůšova enormního fyzického, emocionálního a intelektuálního nasazení a vedle všech nezbytných investic ze strany hráčů orchestru byl zcela zásadním momentem koncertu přínos Pražského filharmonického sboru, připraveného k maximální možné dokonalosti Lukášem Vasilkem.

Uvedení Dvořákova Requiem bylo a stalo se sváteční záležitostí. Od prvních do posledních tónů opředeno vznešeností a hloubkou, přineslo publiku ve svých bezmála dvou hodinách trvání možnost i nutnost soustředění, zklidnění, dalo příležitost k zastavení a ponoru. Skladba klade řadu nároků, od ryze hudebně-technických týkajících se instrumentalistů po nutnost výdrže u sboristů, od nutnosti absolutního soustředění po nezbytnost naladit se na dlouhou dobu na vlnu vážnosti a smírné tichosti, a to na pódiu i v hledišti. Aby však nevznikla mýlka – koncert pochopitelně nebyl zatížen viditelným či slyšitelným úsilím zahrát, zazpívat a vydržet. Byl v rukou těch nejlepších tuzemských sil, byl připraven a prožit a výsledek tomu svou bezprostředností a samozřejmostí odpovídal.

Třináct liturgických částí mše za zemřelé, hudebně členěných v novosti i v opakováních ještě podrobněji, má v převažující míře pomalejší tempo a kontemplativní náladu, ale jsou i úseky textu, a není jich zas tak málo, které si vyžádaly naléhavost plného zvuku a rychlejšího hudebního pohybu. Jakub Hrůša se na dirigentském stupínku dokázal ponořit do všech míst, která potřebovala inspirovat pro výraz oduševnělého prožitku, ale nebál se zcela položit ani do těch pasáží, kterým právem slušela větší rozhodnost a dramatičnost. Z měkce hrajícího orchestru získával nekonečnou řadu nuancí, sbor mu byl oporou jak v pianissimech, tak v nejvyšší dynamice, celková atmosféra byla v pospolitosti celého sálu naplněna vstřícným očekáváním, ochotou setkat se nad útěšným tématem, snad i pokorou a zcela určitě silným prožitkem a uspokojením.

Čtveřici sólistů dominovala americká sopranistka Ailyn Pérez s projevem příjemným ve všech polohách, pěvkyně evidentně si vědomá výjimečnosti chvíle a místa. Také tenorista Michael Spyres i basista Jan Martiník sloužili skladbě a jejímu výrazu věrně. Otazníky zůstávají jen nad altistkou Christianne Stotijn, jejíž projev jak vibratem, tak i občasnou nelahodností hlasu ze standardu značně vybočoval. Ani jeden z pěvců nicméně nepřinesl okamžiky, které by se zapsaly do duše jako nezapomenutelné.

Dvořákovo Requiem, napsané pro festival v Birminghamu a uvedené tam jako „dílo nejvyšší závažnosti“ poprvé roku 1891, není typicky liturgickou skladbou. Chrámové prostředí směrem ke vznešenosti koncertního sálu, respektive rámce zbožnosti směrem k ryze uměleckým dojmům, přesahuje zcela jednoznačně. Obsahuje v sobě prvky obecné sdělnosti odpoutané od víry a věrouky. V pražském Rudolfinu přesně takto zafungovalo. Vyvolalo respekt k věčnosti, která nás přesahuje, i úctu k hudebnímu umění jak tvůrců, tak interpretů. Jakub Hrůša může tento projekt připočíst k výrazným okamžikům na své umělecké dráze a ti, kteří byli přítomni v auditoriu, k výjimečným chvílím pražského hudebního života.

Hodnocení autora recenze: 90 %

 

Dvořákova Praha 2017
Ailyn Pérez (soprán)
Christianne Stotijn (alt)
Michael Spyres
(tenor)
Jan Martiník (bas)
Dirigent: Jakub Hrůša
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor
13. a 14. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 13. 9. 2017)

program:
Antonín Dvořák: Requiem pro sóla, sbor a orchestr, op. 89

www.dvorakovapraha.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - A. Dvořák: Requiem - Česká filharmonie, J. Hrůša (Dvořákova Praha 13./14. 9. 2017)

[Celkem: 22    Průměr: 4.2/5]

Související články


Napsat komentář