Bylo jí 38, když zemřela. Pochovali ji v kostýmu Káti Kabanové

K výročí úmrtí sopranistky Emilie Zachardové

Osud někdy dokáže být pořádně krutý. Zvláště bolestné je to ve chvíli, kdy utne životní dráhu člověka, který ve svém oboru dosáhl pozoruhodných výsledků a byl po všech stránkách příslibem skvělé budoucnosti. Před rokem jsme si zde připomenuli výborného, předčasně zesnulého tenoristu Vladimíra Tomše a letos 3. února uplyne pětašedesát let od náhlého úmrtí mimořádně talentované pěvkyně, skvělé janáčkovské interpretky Emilie Zachardové. Její první šéf, dirigent Karel Nedbal, se vyjádřil o jedné z jejích prvních rolí, kterou vytvořila po svém příchodu do olomouckého divadla: „Jenůfě dala tak přesvědčivě zemitý a přirozený výraz, nehledě k absolutní hudebnosti, s jakou jsem se později u žádné jiné zpěvačky nesetkal.“

Emilie Zachardová (rodným příjmením Vysušilová) se narodila 10. května 1912 ve Velkém Meziříčí. Hudební talent zdědila už ve svých genech. Její dědeček byl vojenský kapelník a otec byl aktivním členem různých pěveckých spolků. Sama se od dětství učila hře na klavír a na housle. Po maturitě na gymnáziu v rodném městě vystudovala učitelský ústav v Litomyšli (tehdy to bylo bráno jako samozřejmost, že kantor na obecné škole je do jisté míry hudebně vzdělán). Nastoupila jako učitelka do kysuckého Svrčinovce – obce, kde předtím jako učitel působil i spisovatel Peter Jilemnický – a poté přešla na Podkarpatskou Rus, kde se provdala za ředitele učňovské školy Zachardu. Pilně se účastnila dění v místním ochotnickém spolku.

Po ztrátě Podkarpatské Rusi v roce 1938 byla přeložena na školu v Náměšti nad Oslavou a začala se soustavněji školit v pěveckém umění u emeritní vynikající sólistky brněnské opery, někdejší skvělé představitelky vypjatých koloraturních a lyrických partií Marie Fialové, jež se později stala vyhledávanou a uznávanou pedagožkou. V té době se stala Emilie Zachardová členkou Vachova sboru moravských učitelek, které dirigoval šéfdirigent brněnského rozhlasového orchestru, Janáčkův žák Břetislav Bakala. Jasně prokázala své předpoklady k sólovém zpěvu a v roce 1940 se stala sólistkou opery olomouckého divadla.

Do Olomouce se tehdy po desetiletém úspěšném působení v Bratislavě a nepříliš vydařeném krátkém brněnském intermezzu vrátil někdejší tamější šéf opery Karel Nedbal. Ve dvacátých letech vytvořil v nelehkých podmínkách v nově vzniklém divadle velmi kvalitní soubor, který se proslavil především slavným zájezdem do Vídně v roce 1924, na němž byl s velkým kritickým i diváckým ohlasem proveden cyklus oper Bedřicha Smetany, Dvořákovy opery Čert a Káča a Rusalka a Kovařovicovi Psohlavci. Po svém příchodu v roce 1940 se chopil práce se stejnou vervou a brzy se opět dostavily výborné výsledky. Nedbal věnoval velkou péči začínajícím umělcům a pod jeho vedením zazářilo především trio sólistů, tenorista Blachut, basista Haken a sopranistka Zachardová. Mimo jiné i díky častému hostování Karla Nedbala v Národním divadle Beno Blachut i Eduard Haken ve velmi krátkém čase nastoupili svou cestu ke slávě na naší první scéně. Emilie Zachardová se v novoročním představení Prodané nevěsty v roce 1942, které dirigoval Karel Nedbal, setkala v Praze s neméně pozitivním ohlasem, ale k angažmá, o němž si Nedbal myslel, že by bylo bývalo k oboustrannému prospěchu, nedošlo.

Emilie Zachardová se v Olomouci prosadila kromě zmíněných v řadě dalších rolí, jako byly například titulní postava ve Dvořákově Rusalce, Milada ve Smetanově Daliboru, Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi, Dorabella v Mozartově Così fan tutte anebo Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi.

Když v roce 1942 potřeboval operní soubor ve Štýrském Hradci náhradu za svou primadonu Evu Hadrabovou (rovněž bývalou olomouckou sólistku), která odešla do Norimberka, vedení divadla jako náhradu angažovalo Emilii Zachardovou. Sólistka se ve městě s vynikající hudební a operní tradicí prosadila znamenitě. Svým perfektně zvládnutým hlasem schopným velké šíře výrazových možností, schopností přesné pěvecké i herecké charakteristiky role zaujala v postavách pucciniovských heroin Tosky a Madame Butterfly stejně jako v roli Marty v tehdy velmi populární d’Albertově Nížině. Vedle toho si ovšem stejně znamenitě vedla v  postavách verdiovských, jako byly Gilda v Rigolettovi, Leonora v Trubadúru anebo Violetta v Traviatě. Dle zachovaných svědectví vrcholem jejího působení ve štýrské metropoli bylo její dokonalé ztvárnění titulní role ve Straussově Arabelle. O hostování projevila zájem i vídeňská Státní opera. Je zajímavé, že nabídka z Vídně se opakovala i po válce, když ji v roce 1946 tehdejší vídeňské vedení nabízelo roli Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi.

V roce 1945 se Emilie Zachardová okamžitě vrací do Brna. Ve slavnostní premiéře nového nastudování Janáčkovy Její pastorkyně (dirigent Robert Brock, režisér Ota Zítek) 5. října 1945, při němž budova divadla Na hradbách a soubor opery dostaly jméno Leoše Janáčka, ztvárnila titulní roli.

Bylo okamžitě jasné, že Brno získalo vynikající interpretku janáčkovských stěžejních sopránových hrdinek, sólistku, která je ve všech složkách postavy do nejmenších detailů schopná vniknout do podstaty role.

Po triumfu v Jenůfě následovaly v rychlém sledu další role. A jak to vyžadovala tehdejší skladba repertoáru, byly to především postavy z české operní tvorby. Julii ve Dvořákově Jakobínovi střídala Mařenka v inscenaci Prodané nevěsty, jejímž režisérem byl Saša Machov, Vendulka v Hubičce, Kněžna v Novákově Lucerně a další velký janáčkovský triumf, titulní role v Kátě Kabanové.

Jedinou postavou Emilie Zachardové v opeře cizího autora během její první brněnské sezony byla Georgetta v Pucciniho Plášti.

Stejný obraz nám poskytují i následující sezony. Publikum Emilie Zachardová sice uchvátila svou interpretací titulní hrdinky v Madame Butterfly, Taťáně v Evženu Oněginovi propůjčila lyričnost svého projevu, ztvárnila i Leonoru v Trubadúru a v Národním divadle si zazpívala i Santuzzu, ale krátký čas, jenž jí byl vyměřen, nedovolil, aby předvedla šíři nuancí svého pěveckého umění v celé dokonalosti. Její doménou zůstávají české opery. Je znamenitou představitelkou Cizí kněžny v Rusalce, titulní hrdinkou ve Foersterově Evě, se stejným zdarem se vyrovnala s postavou Libuše i se zcela odlišným pěveckým i hereckým typem, jaký představuje role Karoliny ve Dvou vdovách, v opeře Otakara Ostrčila Vlasty skon je představitelkou Svatavy.

Mimořádnou pozornost vzbudila její interpretace titulní role Kubelíkovy opery Veronika, jejíž první uvedení dne 19. dubna 1947 dirigoval sám skladatel. Pomyslným vrcholem se pro ni stal janáčkovský festival na jaře 1948, kde svůj janáčkovský triptych vedle Jenůfy a Káti Kabanové završila v titulní roli ve Věci Makropulos, o níž se kritika vyjádřila, že v jejím podání tragická monumentalita Emilie Marty strhovala svou dramatickou silou.

Na festivalu Pražské jaro 5. června 1948 zazněly k poctě skladatele tři kantáty Leoše Janáčka (Věčné evangelium, Amarus a Glagolská mše), v nichž Emilie Zachardová zpívala sóla pod taktovkou Rafaela Kubelíka za doprovodu České filharmonie a smíšeného sboru Besedy brněnské. Opět byla jednoznačně hodnocena kultivovanost jejího projevu a srozumitelnost zpívaného slova.

Evženie Dufková na stránkách Postav brněnského jeviště věnuje Emilii Zachardové mimo jiné tato slova: „Ukázněná hudebnost a dokonalá technika byly předpoklady zpěvaččina uplatnění na koncertním podiu. Byla pěvkyní vrozené hudebnosti, lidsky citlivá, proto i na jevišti zcela přirozená a její přednes se vyznačoval neobyčejnou vroucností.“ Ke každému úkolu přistupovala nesmírně svědomitě a s plným nasazením, což asi přispělo k náhlému konci jejího života. Její poslední studovanou premiérou byla titulní role v Chalabalově a Wasserbauerově inscenaci Fibichovy Šárky, jejíž premiéra byla 14. října 1950. Naposledy podle dostupných pramenů vystoupila na jevišti v postavě Karoliny ve Dvou vdovách.

Zemřela 3. února 1951. Byla velmi oblíbená a její odchod ze života, stejně jako tragická smrt Alexandry Čvanové na jaře 1939, byl pociťován jako mimořádná ztráta. Veřejnost se s Emilií Zachardovou rozloučila v tehdejším Janáčkově divadle. Poté byla zpěvačka převezena do rodného Velkého Meziříčí, kde byla v kostýmu Káti Kabanové pohřbena.