Horní chlapci z Banské Bystrice aneb Juro Jánošík v Praze

  1. 1
  2. 2
Státní opera Banská Bystrica přivezla na letošní operní přehlídku inscenaci opery Juro Jánošík, dílo jednoho ze zakladatelů slovenské opery a bánskobystrického rodáka Jána Cikkera. Při této příležitosti jsme mohli ocenit cennou a zajímavou Cikkerovu partituru, ale jevištní realizace díla narazila na četné limity režisérského, scénografického i choreografického pojetí.
Ján Cikker: Juro Jánošík – Michal Hýrošš (Juro Jánošík), Martin Popovič (Uhorčík) – ŠO Banská Bystrica (zdroj ŠO Banská Bystrica / foto Jozef Lomnický)

Historická látka zbojníka Jura Jánošíka, z jejíhož jádra vyrostla legenda, rezonovala v české i slovenské kultuře v devatenáctém i dvacátém století. Vedle ústně tradovaného podání a lidové literatury námět našel již na samém počátku devatenáctého století cestu do artificiální literatury. Námět byl zpracován v různých žánrech v mnoha podobách řadou literátů slovenského i českého původu (například Pavel Josef Šafárik, Ján Botto, Samo Chalupka, Ján Poničan, Margita Figuli, respektive Alois Jirásek, Jiří Mahen, Karel Steigerwald a mnoho dalších). Již v roce 1921 vstoupil na filmová plátna a celkem byl příběh pro film a televizi adaptován ve slovenských a polských produkcích více než desetkrát. Po vstupu látky na činoherní jeviště (nejvýrazněji Jánošík Jiřího Mahena z roku 1910, který byl také určitý čas v hledáčku českých skladatelů jako podklad pro operní libreto, a slovenská dramata Jána Poničana a Márie Razusové-Martákové ze čtyřicátých let dvacátého století) bylo jen otázkou času, kdy zaujme skladatele jako operní námět. Prvním operním Jánošíkem je zřejmě jediný operní pokus amatérského skladatele Ferdinanda Štellera-Šteliara (1897–1980), civilním povoláním gymnaziálního profesora. Rukopis (dnes v majetku Archivu literatury a umění Matice slovenské) s názvem Junák (Jánošík) z let 1924–1938 je ohlasem pozdního chápání národního obrození na Slovensku. Neprovedené dílo vyžaduje sóla, sbor a klavírní doprovod.

Dalším zpracováním pro operní jeviště byla čtyřaktová opera Jánošík skladatele Karla Háby (1898–1970), mladšího bratra známého experimentálního skladatele Aloise Háby. Libreto je dílem básníka a překladatele Antonína Klášterského (ač některé prameny uvádějí skladatele jako jediného autora textu) a vyšlo již roku 1933 před vlastní jevištní premiérou díla. Tato operní prvotina Karla Háby byla uvedena v Národním divadle s vynikajícím inscenačním týmem (dirigent: Otakar Ostrčil, režie: Ferdinand Pujman, scénografie: Vlastislav Hofman a choreografie: Joe Jenčík) a předními sólisty (jako Janošík předčasně zemřelý tenorista Vladimír Tomš, který zemřel na sklonku roku 1935 jako pětatřicetiletý) v premiéře 23. února 1934. Inscenace dosáhla čestných šesti představení, což nebylo málo na soudobou novinku. Karel Hába se jen okrajově orientoval na inspiraci lidovou hudbou a příběh měl vyznít jako univerzální baladické dílo lidského vzdoru proti nespravedlnosti a zradě.

Námět se uplatnil i v baletním zpracování. Václav Kašlík zkomponoval taneční drama o osmi obrazech Jánošík na vlastní libreto (poprvé Národní divadlo Praha 1953, pak 1954 Plzeň). Celovečerní balet Zbojnický oheň na obdobnou látku uvedl i Československý státní soubor písní a tanců v Praze v roce 1958 (hudba Václav Kučera, libreto a choreografie Libuše Hynková). Značné obliby dosáhl polský muzikál Na skle malované (poprvé uvedený ve Varšavě 1970).

Ján Cikker (foto zusjcbb.sk)

Ján Cikker přišel se svou operou záhy po Suchoňově Krútňavě (1949) a toto jeho dílo je srovnatelné námětově se Smetanovým Daliborem nebo Kovařovicovými Psohlavci v slovenském kulturním kontextu. Propojení vybraných historických faktů (daných i historickým poznáním v době vzniku) a legendy do libreta obstaral Štefan Hoza, všestranná osobnost slovenského operního života a také spoluautor libreta k Suchoňově Krútnavě. Dílo bylo postupně přepracováváno z hlediska hudebního i dramaturgického do třech provedených verzí. Cikkerova operní prvotina se dostala na jeviště v padesátých letech (1954 Bratislava) a pro libretistické zpracování známé látky je zřejmá snaha „zrevolucionizovat“ historickou látku tak, aby zapadla do modelu silně selektivního výběru dějů a manipulace národní historie z hlediska tehdejších ideologických požadavků. Aktivizace jednotlivce a mas k odporu proti feudálním (později kapitalistickým) utlačovatelům je základním hybným principem mnoha zpracování (pseudo)historických látek na divadelní scéně i na filmovém plátně v celé dekádě po roce 1948. Nelze ale příliš tvůrcům vyčítat tento přístup, cenzurní tlaky byly značné a opera by se bez takového vyznění zcela určitě na jeviště nedostala.

Působivá Cikkerova partitura, v níž slyšíme názvuky impresionismu i dramatičtější zvuk školy Richarda Strausse, ozvuky díla Josefa Suka a především tvorby jeho pedagoga Vítězslava Nováka, vyniká důvtipnou a komplexní integrací folklorních hudebních vlivů. Navíc partitura je velmi profesionálně zpracována, prokazuje plně Cikkerovy schopnosti symfonika (projevující se naplno například v orchestrálních mezihrách umístěných symetricky mezi krajové obrazy) s vytříbeným smyslem pro barevnost orchestrace i práci s příznačnými motivy (především pro titulní postavu). Silně disproporčně se ale v rámci partitury jeví nadužití taneční hudby ve druhém, třetím a čtvrtém obraze, kdy dochází k dosti nevyváženému poměru vlastní opery a tanečních čísel. Dalším problémem je nerovnováha mezi vycizelovanou partiturou, propracovanou do detailů s mnoha rafinovanými figurami, rytmickými finesami a zvukovými efekty odvozenými z hudebního folklóru, a relativně jednoduchým vedením hlasových linek.

Ján Cikker: Juro Jánošík – Michal Hýrošš (Juro Jánošík), Jozef Gráf (Gajdošík), Matúš Bujňák (Hrajnoha) – ŠO Banská Bystrica (zdroj ŠO Banská Bystrica / foto Jozef Lomnický)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Cikker: Juro Jánošík (ŠO Banská Bystrica)

[Celkem: 42    Průměr: 3/5]

Související články


Reakcí (2) “Horní chlapci z Banské Bystrice aneb Juro Jánošík v Praze

  1. V mnoha směrech souhlasím s recenzentem – od Cikkerova Jánošíka v podání slovenského operního souboru jsem si dost sliboval a byl jsem velmi zklamán; kromě slušně hrající orchestru to byl zmar nad zmar – špatné, necharismatické pěvecko-představitelské výkony a k tomu hloupá režie, která z příběhu o slovenském národním hrdinovi spíše dělala komickou operu. Rád jsem to dílo viděl – ale poprvé a naposledy.

  2. Též zcela souhlasím. Naprosto nechápu režijní záměr, resp. volbu kostýmů. Proč v prvních dvou jednání byly v zásadě klasické a o třetího moderní? Zbojníci v kostýmech gangsterů? Jako proč. K té folklorně laděné hudbě to byla pěst na oko. Na rozdíl d Fidelia bych si tuhle operu někdy zopakoval (hudebně to není nezajímavé – zajímavý třeba kontrast mezi taneční hudbou ze zámku a následný folklorní tanec zbojníků), ale v klasickém zpracování. Kdy jinde než u takovéto národní opery byste očekávali klasické zpracování? To je jako by Prodanou nevěstu hráli v současných kostýmech. A takového paskvilu se snad v Čechách nikdy nedočkáme.

Napsat komentář

Reklama