Jaro, to Pražské

Máme letní čas a Pražské jaro se tím pádem přiblížilo ještě hmatatelněji. Do jeho začátku zbývá sedm týdnů. Ještě méně dní zbývá do začátku jeho interpretační soutěže, letos sedmdesáté v pořadí; budou ji tentokrát tvořit obory hry na violoncello a na lesní roh, oba pořádané potřinácté.

Mezinárodní hudební festival pro mě má letos pěknou dominantu, kterou je sté výročí Československa. Ať už si ho v hudbě obecně připomínáme tento rok důrazem na českou tvorbu, na tradice, na skladby, které tehdy vznikly, na současná díla, nebo naopak důrazem na vazby se Slovenskem, je to jedinečná příležitost, kterou dramaturgie hned tak zase nebude moci využít a nevyužije. Pražské jaro nechalo svůj program v této linii prorůst řadou programů. Některé jsou čitelné, jiné si k jubileu můžeme přiřadit ve svém vnímání více či méně sami.

K výročí státnosti se samozřejmě hodí Smetanova Má vlast. Může mít letos v úvodu festivalu vedle své obvyklé úlohy navíc právě tento smysl. Záleží na každém z nás, zda vůbec nebo jak hodně rezonujeme s potřebou mít kořeny, minulost, identitu. Jsou i dnes lidé, kteří považují vznik Československa za nedobrou věc, za Rakouska-Uherska bylo prý dobře. Jsou naopak i lidé, kteří jsou vděčni za státní, politickou, národní i náboženskou svobodu, jež s rokem 1918 přišla. Určitě mezi ně patří členové Českobratrské církve evangelické, která vznikla v novém státě spojením jazykově českých sborů reformované a luterské církve, a to také na konci roku 1918.

Přečtěte si takéSoutěž Pražského jara letos v oborech lesní roh a violoncello. Přišlo přes 200 přihlášek z celého světa

Výročí Československa se v programu festivalu určitě hodně zpřítomňuje v dílech Leoše Janáčka. Zejména v jeho Sinfoniettě, která je programovým odrazem radosti ze svobody a znovuzrození 28. října 1918, ze vzniku nového života v Československu. Skladatel ji s těmito slovy věnoval Brnu, v němž prožil převážnou část života, ale první provedení se konalo v Praze při sokolském sletu v roce 1926. Sinfonietta figuruje v programu závěrečného večera festivalu, který logicky patří Slovenské filharmonii. Mimochodem – pomáhal ji po druhé světové válce založit Václav Talich a na profilování tělesa se později podíleli i Libor Pešek, Jiří Bělohlávek, Vladimír Válek, Leoš Svárovský a hodně také Zdeněk Košler. Slovenská filharmonie uvede rovněž Žalm zeme podkarpatskej od Eugena Suchoně – skladatele, který studoval v Praze na mistrovské škole pražské konzervatoře u Vítězslava Nováka, v době, kdy Podkarpatská Rus patřila k Československu.

Sté výročí naší samostatnosti připomene i Koncert k poctě československých legionářů z let 1916 až 1918, který chystá Hudba Hradní stráže a Policie České republiky. Někdejší padesáté výročí státnosti spojené ovšem bohužel se srpnovým vpádem sovětských vojsk do Československa pak připomene zařazení Hudby pro Prahu 1968 Čechoameričana Karla Husy. K jubileu státu se festival přihlásí i dalšími výraznými díly českých autorů: Josefa Suka, Vítězslava Nováka, Josefa Bohuslava Foerstera, Miloslava Kabeláče, Klementa Slavického, Jana Nováka… Prvoplánový „slavnostní koncert k…“ však festival nepořádá a je to docela v pořádku.

Jednou konkrétní hudební akcí připomene Pražské jaro vznik státu Izrael. Přesně v den sedmdesátého výročí, 14. května. A je to tak rovněž v pořádku. Československo patřilo k zemím, které Izraeli pomáhaly politicky i vojensky. A opět – není to prvoplánový „slavnostní koncert k…“. K době holokaustu a hrůzám nacistického násilí se vztahuje pozoruhodné vokálně-instrumentální dílo Ten, který přežil Varšavu od Arnolda Schönberga. Mendelssohnův Houslový koncert upozorní na křesťanského autora, na němž nacistům vadilo, že pocházel ze staré židovské rodiny. Židovskou kulturu pak bude evokovat provedení Bernsteinovy 3. symfonie s podtitulem Kadiš. Leonard Bernstein k Pražskému jaru navíc patří velmi úzce – a je hezké si to uvědomovat. K našemu festivalu se vztahují první i poslední evropské koncertní zastávky v jeho životě. Debutoval v zámoří jako osmadvacetiletý při prvním ročníku v roce 1946. A v Praze dirigoval Beethovenovu Devátou při prvním svobodném ročníku v roce 1990; o pouhých několik měsíců později zemřel.

Letošní festival tvoří pět desítek koncertů. Událostí jsou vždy hostování zahraničních orchestrů. Prvním z nich je hned 15. května Královský orchestr Concertgebouw z Amsterdamu. Naposledy zde byl někdy na přelomu tisíciletí. Pražské jaro od té doby, tedy bezmála dvě desetiletí, usilovalo o příslib dalšího termínu. „Bylo to složité, naše trpělivost byla zkoumána až za přijatelnou hranici,“ řekl ředitel festivalu Roman Bělor, který nicméně logicky vždy vystupuje v pozici, že pražský festival je partnerem, pro něhož stojí za to si čas na hostování udělat, a nevzdává to.

Pan ředitel před několika dny na prezentaci programu také upozornil na položky týkající se nové tvorby. „Nemůžeme se tvářit dobrodružně, když zahrajeme Gershwina,“ poznamenal s úsměvem. Tak schválně – co vše se zahraje z nejnovější hudby? Co v premiéře? Na objednávku Pražského jara vznikly kompozice Michala Nejtka a Luboše Mrkvičky. V premiéře zazní také dílo Little Words, které zkomponoval Marko Ivanović, a Passacaglia 1918 od Michala Müllera a v české premiéře Koncert pro harfu a orchestr od Lukáše Sommera a kompozice Ondřeje Adámka. Premiéru budou dále mít Runa od Jiřího Gemrota a komorní skladby od André Previna, Sivana Eldara a Erica Whitacrea. To není tak úplně špatná bilance.

Snad už jsou všechny nové skladby dopsány. Máme pátý jarní den a už také letní čas – a i díky tomu je jasné, že Pražské jaro se kvapem blíží. Pro mě je výraznou pomůckou pro periodizaci roku. Až skončí, bude za humny opravdové léto. Přiblíží se prázdniny. Po nich brzy přijde podzim. Advent. Vánoce… A to už se zase začnou prodávat vstupenky na to příští Pražské jaro. Život je nějaký rychlý.