Jedna z těch, na které se chodilo. K jubileu sopranistky Štěpánky Hraničkové

Kulaté jubileum slaví dne 19. ledna 2017 významná česká sopranistka Štěpánka Hraničková, dlouholetá sólistka opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (v letech 1969–1991). Byla první interní profesorkou sólového zpěvu na nově založené českobudějovické konzervatoři v roce 1990, kde zakotvila v návaznosti na svou divadelní a koncertní kariéru.

Její matka, Štěpánka Jelínková, byla známou sólistkou Národního divadla v Praze, slavná Jenůfa Janáčkovy Její pastorkyně, zvěčněná legendární poválečnou nahrávkou firmy Supraphon roku 1953 s dirigentem Jaroslavem Vogelem (spolu s Beno Blachutem a Ivo Žídkem). Štěpánka Hraničková pochází tudíž z pražské rodiny s bohatým uměleckým zázemím. Narozena 19. ledna 1947, absolvovala pražskou HAMU roku 1971 u profesorky Marie Budíkové-Jeremiášové. V roce 1969 získala druhou cenu na soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, rok poté v této prestižní soutěži zvítězila a obdržela navíc zvláštní cenu za interpretaci árie Rusalky. V této době již byla angažována jako sólistka opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (od roku 1969).

Její vstupní role svědčí o značné pěvecké vyspělosti: Mozartova Zuzanka ve Figarově svatbě (poté role Hraběnky, kterou si vyzkoušela již v Operním studiu HAMU), Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě, Dvořákova Rusalka či Mozartova Fiordiligi v Così fan tutte. Čili žádné dlouhé „rozkoukávání”, ba ani obvyklé oborové hledání, ale hned od počátku byla v plné prvooborové zátěži pěvecky vysoce obtížných rolí.

Již tyto první kroky na profesionální scéně svědčí o velkém oborovém rozpětí. Od lyrického sopránového oboru sahal její nosný, průbojný hlas přirozeně k oboru mladodramatickému, který se stával postupně dominantním. V opeře nacházíme talentované umělce vyhraněně oborového typu, ovšem na straně druhé také typy univerzální, s možnostmi obsáhnout širší spektrum pěveckých oborů. Štěpánka Hraničková patřila jednoznačně do druhé skupiny, která byla logicky šéfy operních scén ansámblového typu divadel vyhledávána. Na jedné straně koloraturně pohyblivá a mimořádně rozsahově obtížná Královna noci Mozartovy Kouzelné flétny nebo zmíněná Fiordiligi v Così fan tutte, na straně druhé Smetanova Mařenka a Vendulka, Dvořákova Rusalka, Čajkovského Taťána z Eugena Oněgina, Verdiho Alžběta v Donu Carlosovi, Desdemona v Otellovi.

A proti tomu zase stojí naopak virtuózně laděná Gilda v Rigolettovi, suverénní a působivá Leonora z Trubadúra s dramaticky uplatněnou koloraturou. Tento Verdiho kouzelný svět pěvecké opery pomyslně završila rolí Violetty, v duchu slavných heroin světové operní interpretace. Violettu alternovala se sopranistkou takových kvalit, jako byla Stanislava Součková! Ano, takové obsazení měl k dispozici tehdejší operní šéf Jihočeského divadla Karel Nosek (o jeho jubileu jsem psal zde), ani se tomu nechce zpětným pohledem věřit. Smetanovskou interpretaci reprezentovala vedle tvárné Mařenky znamenitá Karolina ve Dvou vdovách, mladodramatická Vendulka z Hubičky a jevištní bezprostředností sympatická Katuška z Čertovy stěny.

Působení významné sopranistky na jihu Čech spadá především do šéfovské éry zmíněného Karla Noska. Vedle široce pojatého repertoáru české i světové operní tvorby uvedl Karel Nosek řadu premiér soudobé hudby. Byla to zejména Hlobilova Anna Karenina v roce 1972, kde Štěpánka Hraničková vytvořila obtížnou titulní roli.

Obdobně byl v československé premiéře proveden Boháčův Goya (Cayetana), Pauerův Zdravý nemocný následoval po premiéře v Praze ve Stavovském, tehdejším Tylově divadle, další premiérou byla Vojnarka Jiřího Františka Nováka.

Štěpánka Hraničková byla jednou z těch výrazných zpěvaček, na kterých mohl tehdejší typ ansámblových divadel stavět. Byl to náročný svět, s nutností obsáhnout co nejširší hlasový obor a k tomu udržovat ve stálé paměti obsáhlý kmenový repertoár, který se pokládal u ansámblového divadla za samozřejmost. Jihočeské divadlo bylo navíc vázáno mnoha zájezdy v regionu, stálou „štací” bylo ale například i město Klatovy, ležící již daleko mimo jihočeskou oblast. To kladlo nesmírné nároky na kondici pěvců, jejich techniku, odolnost a vytrvalost. K tomu letní povinnosti, plynoucí z vzniknuvší tradice představení na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, jakož i pravidelná účinkování v letním amfiteátru Žižkova Trocnova. Pamatuji dobře na krásná představení Smetanova Dalibora, kde dnešní jubilantka imponovala v mladodramatické sopránové roli Jitky.

Zalistoval jsem v novinách z osmdesátých a devadesátých let minulého století, abych si připomněl mnohé z recenzí v tehdejším krajském tisku. Objevuji třeba charakteristiku výkonu v roli Filiny v Thomasově Mignon (Jihočeská pravda, červen 1983): „V roli Filiny zaujala Štěpánka Hraničková suverénním jevištním projevem. Svou soudobou hlasovou průbojností již určitě inklinuje k závažnějšímu sopránovému oboru, ale je moc dobré, že v koloraturních pasážích nic neztrácí na technické pohyblivosti hlasu.”

Klasická opereta, v Jihočeském divadle obstarávaná vždy operním souborem, byla velmi dobrou jevištní parketou Štěpánky Hraničkové. V březnu 1984 velmi zaujala publikum rolí Heleny v Nedbalově Polské krvi: „V popředí inscenace stála báječná dvojice Heleny a Bola v podání pěvecky suverénní Štěpánky Hraničkové a Miloslava Veselého. Helena Štěpánky Hraničkové se prezentovala perfektně technicky i stylově, se sobě vlastním okouzlujícím šarmem, což je pro tuto Nedbalovu sopránovou roli podstatné.”

Naopak u její Taťány z Čajkovského Eugena Oněgina v listopadu 1984 bylo vyzdvihováno ztvárnění vývoje postavy ve dvou vrcholných obrazech. V sezoně 1985/1986 představil režisér Josef Průdek novou inscenaci Mozartovy Figarovy svatby, kde byl již tehdy umístěn orchestr na jevišti – výborně, ba až obdivuhodně ho sladil a vedl tehdy mladý Petr Chromčák. Na podobné zážitky „profesně deformovaný” posluchač v roli recenzenta nemůže nikdy zapomenout. Jubilantka se podle slov vyhledané recenze „zaskvěla v náročné roli Hraběnky pěveckým vypracováním k pozoruhodné stylové dokonalosti. Kultura frázování, vycházející z plně zvládnutého dechu byla výborná, imponovala rovnoměrná plynulost dlouhodechých legatových oblouků árií.”

Dvořákova Rusalka asi provázela kariéru Štepánky Hraničkové jako určitá idée fixe již od úspěchů v Karlových Varech. Mám uschováno hned několik glos, které hodnotí roli v různých časových etapách vždy vysoce kladně. Použiji tudíž onu poslední recenzi Rusalky z roku 1991, kdy již jubilantka působila paralelně pedagogicky na českobudějovické konzervatoři: „Štěpánka Hraničková, jejíž Rusalka je plně vyzrálou postavou, imponuje svrchovaností pěveckého a výrazového projevu, uměním jemných pianových nuancí, stejně jako lesklého, kovově průbojného forte. Je zároveň herecky neobyčejně tvárně vystavěna a v dikci plně přesvědčivá.”

Již od roku 1974 byla Štěpánka Hraničková zvána na pohostinská vystoupení na scéně Národního divadla, kde se mohla postupně představit jako Smetanova Mařenka, ale i Karolina nebo Verdiho Violetta v Traviatě. Na scéně Tylova divadla hostovala v interpretacích partií Mozartových oper – Zuzanka a Fiordiligi, opakovaně v Praze zpívala i Královnu noci.

To bylo zřetelné oborové spektrum, které pro angažmá v Praze přicházelo do úvahy v prvním sledu, takto obvykle vedení Národního divadla uvažovalo a dávalo příležitost sledovaným talentům regionálních divadel. Dnešní typ hostování v pozici permanentních hostů neexistoval, smlouvy o dílo se jevily divadlům coby příliš drahý luxus a praktikovaly se jen zcela výjimečně. Vše totiž závisí na těch, kteří divadla vedou, jak nikdy netajil dobově typický operní šéf doktor Karel Vašata, vše v životě je otázkou potřeb a sympatií. O tom zajisté také někdy bylo i nebylo přímé angažmá v Národním divadle v Praze.

V tomto resumé není možné opomenout výraznou Jenůfu Janáčkovy Její pastorkyně, ač jinak díla Janáčkova nebývala v dramaturgii Jihočeského divadla příliš preferována. Výraznou postavou ze světové operní tvorby byla v podání Štěpánky Hraničkové role Jaroslavny z Borodinova Knížete Igora, dále Pucciniho Mimi v Bohémě, zejména však náročná titulní role v Manon Lescaut.

Štěpánka Hraničková hostovala s úspěchem v roli Bizetovy Micaely v německé Geře roku 1982, účastnila se řady vystoupení v německém Meiningenu a Suhlu, mimo jiné s dílem Erat unum cantor bonus Františka Xavera Brixiho. Provedla koncertně řadu písňových cyklů, cenná byla její interpretace díla Otakara Jeremiáše (významný manžel profesorky HAMU), Jana Hanuše, Ivo Jiráska, Jaroslava Křičky, Vítězslava Nováka, ale rovněž interpretace méně známých opusů Richarda Strausse či Jurije Šaporina.

Pěvecká dráha Štěpánky Hraničkové symbolizuje dvě dekády historie Jihočeského divadla, v nichž vrcholil typ organizace ansámblového divadla, obvyklý tehdy všude kolem nás, tedy nikoliv snad česká specifika. Tento styl fungování byl myslitelný jedině za předpokladu existence řady výrazných a pro diváka zajímavých pěveckých osobností, které nejen obsáhly široký typ repertoáru, ale zároveň byly magnetem pro publikum, jež především kvůli nim naplňovalo hlediště divadel – chodilo tam právě proto, že je mělo rádo, chodilo na opery za těmi „svými” pěvci, kteří mu zároveň zprostředkovali poznání řady hudebních stylů. Mezi nimi má osobnost sopranistky Štěpánky Hraničkové své pevně fixované místo v české divadelní i koncertní historii dnes i per futurum.