Jedním slovem – bravo! Hindemithova Harmonie světa v Linci

Zemské divadlo v Linci dává mimořádnou šanci zhlédnout v nové, moderní budově Musiktheateru vrcholné dílo Paula Hindemitha Harmonie života. V hudebním nastudování hostujícího dirigenta Gerrita Priessnitze, v režii Hermanna Schneidera (v režijní koncepci Dietricha Hilsdorfa), na scéně Dietera Richtera, s vynikajícím výkonem předního barytonisty Zemského divadla – Seho Changa v hlavní roli matematika Keplera.

Premiéra se uskutečnila v sobotu 8. dubna, první repríza v úterý 11. dubna. Účastnil jsem se až této reprízy, neboť se mi letos podruhé střetly operní premiéry v Plzni a Linci. Nicméně jsem byl na tiskové konferenci tvůrců inscenace v Linci a na ní navazující generální zkoušce, neboť vidět vrcholného operního Hindemitha se podaří jednou za generaci v německy mluvících zemích, v Čechách ale snad jednou za život či vůbec ne. U nás lze poznávat solidně spíš koncertní Hindemithovu tvorbu, operní dílo jen vzácně. Navíc Paul Hindemith je technicky a interpretačně nesmírně náročný.

Pro hudební nastudování představuje tvrdý oříšek, úkol je to hodný dirigenta velkých muzikálních dispozic. Totéž platí pro pěvce klíčových rolí, pro velký orchestr a sbor. Provedení je také zajisté nákladné, s mnoha složkami. Linec je zajímavý faktem, že jeho dramaturgii tvoří z poloviny díla moderní, často i soudobé, novinkové tvorby. Obdivuhodný není pouze samotný fakt, že dané tituly se nastudují a uvedou, nýbrž také skutečnost, že se pro ně nachází divácké zázemí, jak vypovídá celoroční průměr návštěvnosti 95 procent při kapacitě moderní budovy Musiktheateru přes tisíc míst.

Ale na počátek souřadnice. Paul Hindemith je bezesporu jeden z klíčových tvůrců moderní hudby po druhé vídeňské škole. Dirigent Gerrit Priessnitz ve svém expozé na tiskové besedě 6. dubna v Linci zařadil Hindemitha do silné pětky dvacátého století, podle něho tvořené ještě Prokofjevem, Bartókem, Stravinským a Šostakovičem. Vrcholné dílo Harmonie života navíc zahrnuje ve svém půdorysu scénáře přímo města Linec a nejvíce Prahu! Linec uvedl Harmonii života již v roce 1967 jako rakouskou premiéru (deset let po premiéře v Mnichově pod taktovkou autora), poté roku 1980. Německá hudba ráda zdůrazňuje čtyři velká B – Bach, Beethoven, Brahms a Bruckner. Anton Bruckner, rodák z Lince, má pochopitelně v tomto městě mimořádné pozice.

Paul Hindemith je ovšem pokládán za následovatele linie těchto velkých jmen německé tvorby. Mistr uměleckého směru Nová věcnost, Bach dvacátého století.

Vrcholné operní dílo – Harmonie světa – je označováno jako nejbližší v návaznosti na Brucknera svými rezonancemi na postromantický sloh, které v předešlých dílech nenalézáme. Byť jisté podobné rysy s operou Malíř Mathis se dají vystopovat. Opera Harmonie světa je zajímavé dílo, jeho závěrečné polyfonní zpracování fugy snad ani nemá obdoby. Opera je koncipována o pěti dějstvích a čtrnácti obrazech, libreto ve starobylé němčině si autor napsal sám. Tématem libreta je Keplerovo a Valdštejnovo hledání kosmické harmonie na pozadí scénáře třicetileté války (1618–1648). Šlechtic Valdštejn (v díle Wallenstein) je hvězdám věřící generál, démon, jenž se stává přímým Keplerovým protihráčem.

Hudební styl ukazuje koncertantně-polyfonní úseky, sbory jsou naplněné duchem kontrapunktu. Vrcholem opery je závěrečná obrovská apoteóza, kdy se prostřednictvím barokní alegorie scéna mění v klenbu nebes a hrdinové příběhu v nebeská tělesa – Kepler v Zemi, Valdštejn v Jupitera, císař Rudolf II. ve Slunce, voják Ulrich v Mars, Keplerova žena ve Venuši, matka Keplera v Měsíc. To je využito pro mohutnou fugu a passacaglii ve smyslu kréda opery – „nad naším životem vládne zákon harmonie”.

V Linci jsem zvyklý na výbornou úroveň hudebního nastudování. Jak pravil trefně bývalý ředitel Wiener Staatsoper, úroveň operního divadla se vždy rychle rozpozná podle kvality orchestru. Bruckner Orchester Linz je výborné koncertní symfonické těleso s povinnostmi v opeře i operetě, má sto třicet interních členů. Jeho vytížení je pro mne až neuvěřitelné. Ale takový typ orchestru potřebuje nutně výborné dirigenty. Hindemitha dirigoval mladý dirigent Gerrit Priessnitz (žák šéfa opery Daviese), jenž má na kontě již mnoho úspěchů, mimo jiné stál již vícekráte za pultem Wiener Staatsoper, ve Volksoper dirigoval mimo mnohá jiná díla též Dvořákovu Rusalku. Když jsem ho viděl poprvé na generálce opery, žasnul jsem nad perfekcí gesta, kde není jediný pohyb zbytečný, ale i nad lehkostí, se kterým tak mimořádně obtížné dílo, plné rytmických rébusů, s přehledem zvládá.

Na první repríze jsem měl výhodné místo, ze kterého jsem mohl pana dirigenta krásně sledovat. Tak báječný a zainteresovaný dirigentský výkon jsem v opeře dlouho nezažil. Naprosto exaktní avíza svědčila o dokonalé znalosti složité partitury. Na dirigentovi zde stojí podle mého pozorování podstata úspěchu inscenace. Za dlouhé, tři a půl hodinové představení nedošlo k jediné nepřesnosti v obtížných rytmech, orchestr zahrál partituru zvukově zcela vyrovnaně v sekcích, bezvadně v intonaci a v obdivuhodně široké paletě dynamiky! Nikde nekryje sólisty. Žesťová skupina byla ozdobou všech podmanivých vrcholů a zejména impozantního finále opery, zachovává si měkkost a kultivaci v tónech, které tvoří základnu i pro nejbřesknější fortissima. Ta nikde nemají hrubost. Jedním slovem – bravo!

V přímé návaznosti na orchestr musím vyzdvihnout posílený veliký sbor v nastudování zkušeného Georga Leopolda. Musel zpívat z různých pozic, daných režií, často přímo z hlediště (první řada je zadána pro potřeby sboru). Se samozřejmou přesností, byť se na dirigenta dívá zezadu a z různých úhlů, jak režie určuje. Orchestr a sbor vytvořily páteř vysoké hudební úrovně večera.

Opera sama působí v zásadě jako obrovské koncertní oratorium, není to typické drama psané s divadelním instinktem. Co naplat, všichni panem dirigentem jmenovaní klíčoví skladatelé dvacátého století mne dramatickým nervem svých kompozic oslovují intenzivněji. Ze sólistů využil netradiční příležitosti přední barytonista lineckého souboru Seho Chang, který po pěveckých rolích typu Germonta, Giovanniho, Straussova Jochanaana, si mohl zkusit síly ve zcela jiném typu ústřední role moderního hudebního divadla. Obstál výborně. Jeho postava Keplera je v první řadě skvěle zazpívána, Seho Chang dokáže deklamační typ role báječně interpretovat svým voluminózním, zvukově nosným barytonem, s dobrou srozumitelností němčiny. Vytvořil pod vedením režiséra Hermanna Schneidera postavu jevištně pozoruhodně přesvědčivou, imponoval zejména neselhávající muzikálností, hudební svrchovaností.

Rovněž přední tenorista lineckého ansámblu – Jacques le Roux – ve své roli protihráče Walensteina (Valdštejna) přesvědčil imponující plností a kovovým leskem svého průrazného spinto tenoru, technicky suverénně zvládaného ve všech polohách. Překvapil výrazově v roli charakterního střihu, herecky byl velmi tvárný. Obdobně přesvědčivý výkon pěvecký i herecký podal mladý islandský lyrický tenorista Sven Hjörleifsson, o němž jsem referoval v lednu jako o technicky velmi dobrém Ottaviovi v Donu Giovannim (recenzi jsme přinesli zde). Je výborným představitelem rolí Ulricha, Vojáka a Marsu, velmi mne překvapil hereckým projevem.

Nikolaj Galkin zaujal svým výrazným basem v roli církevního pastora Hirzera v Linci a Regensburgu stejně jako Merkura. Nosným, barevným tónem a sugestivním výrazem se prezentoval Ulf Bunde, zejména coby soudce v čarodějnickém procesu ze sedmé řady přízemí v auditoriu, odkud promlouvá vůči jevišti (místa v sedmé řadě jsou pro daný účel vyhrazena, ovšem musí si se svým pobočníkem „proklestit” cestu přes sedící posluchače sedmé řady do jejího středu). Na jevišti ještě představoval Barona Starhemberga. Pěvecky výtečný Matthias Helm se etabloval jako mefistofelský Tansur a Saturn. Císař Rudolf II. byl představen herecky tvárným výkonem basisty Dominika Nekela, po roli Leporella to byla úloha ze zcela jiného výrazového rejstříku.

Stálým hostem lineckého divadla je sopranistka Sandra Trattnigg, které byla svěřena podstatná role Susanny, později Venuše. Disponuje průbojným, neobyčejně prostorově nosným a kulatě znějícím sopránem, umí zaujmout výrazově. Zvládá dobře celou škálu dynamiky od působivých pian po plnozvučná, lesklá forte. V ději je zásadní ženskou rolí ještě Matka Keplerova, kterou znamenitě v duchu výrazu moderní hudby interpretovala mezzosopranistka Vaida Raginskytė, přesvědčivá herecky.

Režii vytváří režisér Hermann Schneider, nový intendant divadla od sezony 2016/2017, na základě koncepce Dietricha Hilsdorfa, vypracované pro Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu. V dokončení koncepce mu zabránila nemoc, což je důvodem, proč Hermann Schneider danou koncepci dotváří (dramaturgem je Christoph Blitt). Projekce se opírají o atraktivní barokní prostory Prahy a Lince. Boje o moc třicetileté války nechce režie přímo aktualizovat, neb postavy jsou příliš pevně historicky fixovány. Ozrcadluje nicméně také paralely z historie druhé světové války, což bylo bolestné Hindemithovo období nucené emigrace z rodného Německa do USA. Nemohlo se nepromítnout, ale režie tak činí v míře aktualizace velmi citlivě.

Kostýmy převládají spíše současné, vytvořila je s citem a v duchu režijní koncepce výtvarnice Renate Schmitzer. Ostatně vojevůdce Valdštýn se snaží onu harmonii světa uskutečnit „v jednom impériu” Evropy, čili nelze se politickým reminiscencím zcela vyhnout. Život luterána Keplera dal Hindemithovi možnost osvětlit poměr vědy a politiky z různých stran, tento leitmotiv proniká celým režijním zpracováním jako jistá spoluzodpovědnost vědce za osudy světa. V jeho finále, na konci života, je Kepler pronásledovaný kacíř a vyznává cílovou ideu: „Velká harmonie, to je smrt.” V apotheóze vystoupí postavy díla jako planety na hvězdném barokním nebi. Toto finále je neobyčejně silným momentem opery, skvěle hudebně vypracované dirigentem, jeho prostřednictvím orchestrem, sólisty, výborným sborem. I toto, dle mého soudu, výtečné provedení nemůže zakrýt jistou neplnokrevnost díla ve vývoji děje, který přes velkou snahu režie občas působí zdlouhavě, méně emocionálně, spíše konstruktivisticky.

Režie zpestřuje vývoj tím, že je sbor několikrát stavěn do první řady nebo zaujímá vícekráte různé postavení po obou stranách auditoria. Silně jevištně působí scéna procesu ve třetím dějství, rovněž čtvrtý obraz scény Wallensteina, situovaný do jeho paláce v Praze 1628 (Valdštejnský palác /!/). Scéna Wallensteina a Keplera v pátém obrazu je výrazově velmi přesvědčivá v podání obou klíčových sólistů Zemského divadla (Jacques le Roux a Seho Chang), neobyčejně sugestivní ve výrazu.

V Linci bude Hindemithova opera provedena 15. a 24. dubna, 10. a 23. května, 2., 7., 11. a 17. června. Kdo má zájem o vynikající provedení díla, důležitého pro vývoj moderní hudby dvacátého století, neměl by váhat. Je to nejsnazší cesta k poznání. Samozřejmě, nic pro ty, kteří vyznávají operu po Pucciniho, jichž je dle mého pocitu velké procento. Ale z pohledu rozšíření si hudebních obzorů je tato šance lákavá, byť zdůrazňuji, že dílo není posluchačsky snadné pro první dojmy při jeho vnímání. Na první repríze zřejmě deklamační linie zaskočila několik posluchačů kolem mne natolik, že se po pauze potichu vytratili a jejich místa osiřela. Nicméně ve vnímání moderní hudby jsme každý trochu jiný, takže pocit síly hudebního výrazu, polyfonních vazeb a linií neobyčejné rytmické originality, si každý jistě vytvoří sám.

V resumé jen pro úplnost připomenu, že opera se dočkala nahrávky na CD neuvěřitelně pozdě, až roku 2002 v rámci Edition Paul Hindemith, operu vydala společnost Wergo a Division Schott Music et Media prostřednictvím kompletu trojice CD pod taktovkou Marka Janowského. To pro ty, kteří by toužili auditivně dílo poznat blíže. A v závěru – vřele doporučuji! Linec je velmi dobře dostupný, provedení díla příkladné. Je to natolik silný zážitek, že se nemůže nezobrazit i výjimečným číselným vyjádřením!

Hodnocení autora recenze: 100%

Paul Hindemith:
Die Harmonie der Welt
Hudební nastudování a dirigent: Gerrit Priessnitz
Režie: Dietrich Hilsdorf
Režijní nastudování: Hermann Schneider
Scéna: Dieter Richter
Kostýmy: Renate Schmitzer
Sbormistr: Georg Leopold
Dramaturgie: Christoph Blitt
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Extrachor des Landestheaters Linz
Premiéra 8. dubna 2017 Grosser Saal Musiktheater Linz
(psáno z reprízy 11. 4. 2017)

Kaiser Rudolf II. / Sol – Dominik Nekel
Johannes Kepler / Erde – Seho Chang
Wallenstein / Jupiter – Jacques le Roux
Ulrich Grüsser / Soldat / Mars – Sven Hjörleifsson
Daniel Hirzer / Merkur – Nikolai Galkin
Tansur / Saturn – Matthias Helm
Baron Starhemberg / Vogt – Ulf Bunde
Christoph – Csaba Grünfelder
Susanna / Venus – Sandra Trattnigg
Katharina / Luna – Vaida Raginskytė
Die kleine Susanna – Theresa Grabner
Anwalt – Tomaz Kovacic
Vier Weiber – Danuta Moskalik, Margaret Jung Kim, Sarolta Kovacs-Führlinger, Naomi Miyoshi, Gabriele Salzbacher, Karin Behne, Olena Pruscha, Mitsuyo Okamoto, Kathleen Luisa Brandhofer
Drei Mörder – Bonifacio Galván, Jang-Ik Byun, Tomaz Kovacic, Siegfried Dietrich, Marius Mocan, Ville Lignell

www.landestheater-linz.at