S Jirkou Jelínkem o zdraví, veganství a trošku i o tancování

Prosadil se na zahraničních jevištích, byl nejlepším Oněginem, tančil v Německu, v Kanadě, v Austrálii i v Rusku. Vždycky si našel čas i na koníčky, ať to bylo bojové umění, DJing nebo fotografování. V neděli 4. června oslavil tanečník Jiří Jelínek čtyřicetiny. S jakou se dívá do budoucnosti a čím žije? Spíš než abychom se ohlíželi za jeho přebohatou kariérou, což se dá snadno shrnout do jednoho odstavce, jsme se podívali na jeho pedagogické snahy, prevenci zranění nebo odpovědný životní styl.

 

Naposledy jsme představovali váš letní kurz Prague Ballet Intensive. Jak se během těch dvou měsíců zaplnil?

Rád bych řekl, že máme plno, ale musím přiznat, že zatím máme zaplněnou zhruba polovinu kapacity. Podstatné ale je, že se pilotní ročník uskuteční, a doufáme, že ještě na poslední chvíli se nám někdo přihlásí. Je to první rok, člověk naráží na různé věci, ze kterých se musí poučit. Příští rok už některé problémy řešit nebudeme. O projektu se bude mezi tanečníky také víc vědět, nesmíme zapomínat, že jsme informace vypustili až koncem března, a i když je svět tance malý, je to krátká doba. Ale s tím rizikem jsem do toho šel.

Víte už teď, co potřebujete do příštího roku změnit?

Třeba to dát v trochu jiném termínu. Chtěl jsem se vyhnout kolizi s masterclasses v Anenském areálu, ale tím jsme se připravili třeba o účastníky z Německa, protože tam ještě nebudou mít prázdniny, třeba ze Stuttgartu, Mnichova, Drážďan by studenti přišli, ale nemůžou. Budeme informovat s větším předstihem a věřím, že potenciál máme. Vybral jsem si pedagogy nejen podle toho, že mají všichni za sebou skvělou profesionální kariéru, ale jsou to především lidé, se kterými člověk rád tráví čas. A někteří tanečníci, co se přihlásili, jsou tak natěšení, že nám to dodává do toho projektu velkou energii pokračovat.

Jsou přihlášení spíš cizinci než Češi?

Zatím máme jen jednu českou studentku, možná budou dvě. Myslím, že v zahraničí jsou studenti trošku víc zvyklí na letní školy a masterclassy jezdit, a je to asi i otázka peněz. Když se na to někdo podívá jako na celkovou částku, může mu připadat velká, ale i hodně Čechů mi řeklo, že to drahé není. Když si to člověk rozpočítá, vychází cena kolem čtyř stovek za hodinu. Asi to vypadá snesitelněji v eurech než v korunách. Menší počet účastníků ale nevadí, chceme s nimi opravdu pracovat individuálně, bude nás tam i víc na sále.

Hodiny povede víc pedagogů?

Ano, budeme mít na sále víc pedagogů. Samozřejmě to musí být lidé, kteří se sebou vyjdou, mají stejný záměr a chápou, že nejde o soutěžení o to, kdo je lepší pedagog a kdo řekne důležitější připomínku. Jde o to, aby mladí to co nejlíp všechno pochopili, aby se to každému vysvětlilo a ukázalo. Abychom je my viděli taky ze všech stran.

Jak myšlenka na takhle velkou letní akci vznikla?

Už přes rok jsem se „zasekl“ ze zdravotních důvodů v Čechách. Ten projekt jsem měl v hlavě už hodně dlouho, takže konečně nastala ta správná doba ho rozjet. Do Prahy jsem přijel kvůli zdravotním problémům, které nakonec vyústily v operaci kyčle, to bylo loni na konci srpna…

Vím, naposledy jste si skočil rokokového Prométhea od Heleny Kazárové ve Valticích. To bylo asi hodně zvláštní rozloučení s jevištěm (i když je snad jen dočasné!)…

Ten projekt se mi líbil. Nejzajímavější na tom byla nutnost úplně minimalizovat pohyb a „hodit se“ do úplně jiného způsobu hraní, jiné práce s energií. Pro mě to byl i souboj sama se sebou, protože takový styl pro mě absolutně není přirozený, já naopak do všeho jdu s velkou silou a naplno. Vždycky mě museli krotit, abych šel do věcí míň a míň. Takže najednou dělat představení, kde z pohledu tanečníka, jako jsem já, neděláte vůbec nic naplno, nebylo jednoduché. Nejdřív to byl boj, respektive jsem se musel naučit přestat bojovat s něčím, co jsem měl pocit, že mě svazuje. Byla to fajn zkušenost. Vůbec jsem neměl dojem, že je to něco, co by třeba mělo být pod úroveň klasicky školeného tanečníka, protože je to starší styl. Naopak mě mrzelo, že jsem už v září nemohl dělat reprízu, ale operaci jsem odložit nemohl.

Už jste se zotavil? Navenek vypadáte, že je všechno v normálu.

To tak jenom vypadá, všechno šlo pomaleji, než jsem čekal. Myslel jsem si, že touhle dobou v červnu už budu chodit na tréninky, ale ono nejde jen o tu samotnou operaci. Doktoři můžou vyčistit a dát dohromady kloub, ale už člověku neopraví veškeré ty spazmy, křeče, které si vybudoval v těle. Já jsem začal mít problémy už před dvěma lety a dělal jsem s tím, což asi nebylo nejlepší… Začalo to tři týdny na to, co jsem nastoupil k Eifmanovi, takže jsem s potížemi odtancoval celou sezonu, a to si člověk začne bolest kompenzovat v jiných částech těla, začne se kroutit, tuhnout. Třeba jsem si rok a půl doslova nemohl zavázat tkaničku, protože jsem se nemohl předklonit (názorně předvádí chvat připomínající cosi mezi spartakiádními prostocviky a číslem hadí ženy). Až teď osm měsíců po operaci se mi to začíná kolem kyčle uvolňovat. Ale vytočit pozici mi zatím vadí. Chodím na fyzioterapii a k Báře Kohoutkové na Gyrotonic cvičení. Od června bych chtěl zkusit pomalu klasické tréninky, abych se dostal trochu do formy před kurzem.

Co tak tanečníka živí, když je půl roku znehybněný po operaci?

Úspory. Mě živí už přes rok, což samozřejmě není ideální, ale někdy se to prostě stane. Teď jsem si založil firmu na pořádání letních seminářů a máme s tím další obchodní plány do budoucna, které ještě nebudu prozrazovat.

Máte v plánu se ještě vrátit na jeviště?

Na to se mě ptá hodně lidí, jestli se ještě vrátím, nebo jsem to už zabalil úplně. Chtěl bych se ještě na jeviště vrátit, ale myslím, že nic velkého to už nebude, Labutí jezero už fakt tancovat nebudu. Ale je spousta jiných věcí, neoklasických a contemporary choreografií, zajímavých projektů, do kterých se klidně pustím, protože jeviště se zatím vzdát nechci. Před pár měsíci jsem ve Vinohradském divadle viděl Mystérium času od Pražského komorního baletu a potkal se s Hankou Turečkovou. Bavili jsme se, že by se mnou třeba udělala nějaký takový projekt ve stylu, který teď zkoumá. Jsem takovým věcem otevřený. Ale určitě se nezhroutím, pokud to dopadne i tak, že se k tancování nevrátím. V mém případě se ani nedá říct, že je to smutné, protože je mi čtyřicet, tancoval jsem v šesti souborech a všechno, co šlo. Znám desítky tanečníků, kteří skončili o deset let dřív než já a zdaleka netancovali tolik.

Jste také známý jako propagátor veganství a zdravého, odpovědného životního stylu. Co vás k tomu přivedlo?

Stalo se to, když jsem přišel do Kanady. Lidé jsou tam víc informovaní, nejen co se týká zdravotního dopadu stravy, ale třeba i toho, jaký má celý tenhle průmysl, na kterém jede západní civilizace, dopad na planetu, na životní prostředí, ať se to týká produkce metanu, spotřeby vody, obrovského množství rostlinné stravy, která se musí vyprodukovat pro zvířata, ze kterých se zase sní jen trochu masa a je obrovský odpad… Pokud odhlédneme od toho, jak trpí, je to i hrozně neekonomické plýtvání zdroji. Dost dokumentů a lidí mi otevřelo oči a ta změna nebyla zase tak těžká.

Ten prvotní impulz byl otázka zdraví, nebo etiky? Nemáte pocit, že něco takového musí být v člověku odjakživa, aby se tak snadno změnil?

Byl to určitě etický impuls. Možná ve mně něco takového je, ale určitě byly doby, kdy jsem o takových věcech vůbec nepřemýšlel. Jakmile jsem se dozvěděl informace a viděl pár dokumentů o tom, čím si procházejí zvířata ve velkochovech, fakt nebylo o čem přemýšlet. Prostě jsem se rozhodl, že se toho nebudu a nemůžu už dál účastnit, podporovat svými vlastními penězi tuhle hrůzu a drancování planety… Také jsem neskončil se vším ze dne na den. Tedy skoro ze dne na den jsem přestal jíst mléčné výrobky, protože těch jsme se v životě tak přejedl a přepil, že mi to tělo už nebere, začne mi alergická reakce. Jsem za to paradoxně rád, jinak by to pro mě byl větší problém, než odbourat maso. To jsem přestal jíst postupně, nejdřív jsem si ho dával jen jednou týdně, za nějakou dobu dvakrát za měsíc, za další čas jednou za měsíc. Pak jsem viděl, že už je to jenom ze zvyku a že to není fyziologická potřeba.

Co na to vaše okolí?

Snažím se inspirovat ostatní, využívám k tomu také svoje profily na sociálních sítích, ale dnes a denně se potýkám s lidmi, kteří mi vnucují svoje názory o tom, jak to strašně potřebujeme a nedá se bez toho žít. Vzhledem k tomu, že já tak žiju čtyři roky a nic mi nechybí, tohle na mě neplatí. Lidé to říkají proto, aby se sami cítili líp, a každou chvíli se tady do mě někdo strefuje. Což ale v zahraničí nezažívám.

Vypadá to, že bílkoviny vám fakt nechybí. (závistivý pohled na svaly) Předpokládám, že v zahraničí nebyl problém najít dost potravin, abyste si živiny nahradil.

Je to jednodušší, hlavně právě v Kanadě, kde to bylo opravdu jednoduché. Je tam úplně normální, že v každé restauraci mají veganské jídlo, že je v obchodech spousta potravin. Pak jsem se přemístil do Austrálie, kde to bylo o něco těžší, ale byl jsem hodně překvapený, jak jednoduché to bylo v Rusku. Tam se veganství dostává do módy a také jsou tam levné potraviny, až mě to překvapilo. Dělal jsem si starosti, co tam budeme jíst, ale nebyl problém. A tady se to naštěstí taky mění. Možná je to díky vlivu celebrit a módě, ale ať už je to kvůli čemukoli, hlavně že se ta změna děje. A možná to zní neskromně, ale i já vidím, na kolik lidí jsem měl za ty čtyři roky už vliv.

Věříte ve vliv jednotlivce na společnost?

Určitě, stoprocentně, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude, změna musí vždycky přijít od jednotlivce. Člověk má někdy vliv, o kterém ani neví, neuvědomuje si ho. Díky sociálním sítím se pak zvětšuje dosah. Občas mi píší lidé, které ani neznám, že sledují pravidelně moje příspěvky a že díky mně úplně změnili stravování, že jsem jim otevřel oči, to mě samozřejmě těší. Kolikrát jsou to lidi, kteří mi v životě na profilu na nic nezareagovali, jen sledují zpovzdálí. Je důležité myslet hlavně na mladé lidi, mladou generaci. Spousta lidí, kterým je třeba čtyřicet, padesát, se už nenechá ovlivnit, změna je pro ně moc náročná, a to nemusí jít jenom o jídlo. Mladí lidé, kteří jsou dneska na sociálních sítích, na ty člověk potřebuje mít dobrý vliv, protože tady za pár let budou rozhodovat.

To mi připomíná, že na Facebooku i Instagramu zveřejňujete hodně svých fotek. Je to pořád jen koníček, nebo se chcete zprofesionalizovat?

Je to jen koníček a asi i zůstane, vzhledem k tomu, jak je těžké se focením uživit. Technologie je už dostupná každému. Ale baví mě to, fotil jsem i pár svateb a říkali mi, že jsem jim udělal lepší fotky, než za které si zaplatili. Ale těžko se na tom dá vybudovat nová kariéra. I když jsem si zrovna pořídil nový skvělý fotoaparát…

Když se ohlédnete za minulými léty svého působení v zahraničí – ve které z těch zemí se nejlépe chovali k tanečníkům, umělcům?

V divadle se nejlíp chovají k tanečníkům v Kanadě. Tam vás berou, že jste skutečně dospělí. Jinak ať to bylo kdekoli jinde, dřív nebo později se k vám začnou chovat jako ve škole, a je úplně jedno, jestli je vám dvacet nebo třicet. Nejhorší to bylo asi v Rusku. Je ale obdivuhodné, jak fungují tanečníci mezi sebou, jaká je tam atmosféra, žádné konflikty a rivalita, všichni makají od rána do večera, a to je ohromně stmelí. Ale člověk je jenom nástroj pro tvorbu choreografa, zdraví jde stranou. Ale mluvím samozřejmě o konkrétním souboru…

A pohled společnosti, médií, v porovnání třeba s hudebníky nebo operními umělci, kteří si vždycky nějak dokáží svůj společenský status proti tanečníkům obhájit?

Zase se budu opakovat, ale myslím, že v Severní Americe je to jiné, že tam tanečníci, a zvlášť baletní umělci, mají respekt a obdiv, protože lidé vědí, jak je to povolání náročné. Jinde se přece jen vždycky na tanečníky kouká jako na něco trochu podřadnějšího… Ono je to také způsobené tím, že aktivní tanečníci jsou většinou všichni hodně mladí, protože je to prostě povolání pro mladý lidi, co si budeme povídat. A většina tanečníků kromě tancování nemá úplně velký rozhled, protože ho nemají kde získat. Je to otázka nejen vzdělání, ale i životních zkušeností, zralosti osobnosti. Něco se prostě získává až věkem, ale když člověk dozraje jako osobnost, tak jako tanečník už končí. Jinak nerovnost je všude, i v Německu mají hudebníci nebo operní zpěváci lepší podmínky než tanečníci, lepší smlouvy, platy.

Jak se v zahraničí pomáhá tanečníkům s restartem kariéry?

V Kanadě i v Austrálii mě oslovili z pár organizací, které tanečníkům pomáhají, a nabízeli mi, abych vstoupil do jejich placených programů – asi proto, že viděli, kolik je mi let – je tam podpora pro rekvalifikaci. Jenže na tohle mladí tanečníci na začátku kariéry nemyslí, jinak by nedokázali pořádně ani začít, protože se musí soustředit na výkon tady a teď.

Uvažujete o další kariéře třeba v herectví?

Hodně lidí mě do toho hecuje, to je fakt. Minulý rok jsem byl na dvou konkurzech na natáčení, ale nakonec se neuskutečnily ty samotné projekty. Ale nevím, necítím se na to, abych se zkoušel někam protlačit a urputně se snažil udělat druhou kariéru v hereckém světě, který je ještě tvrdší než ten baletní. Mám trochu zábrany, ale asi to není náhoda, že mi lidé, kteří mě viděli na jevišti, říkají, abych do toho šel. Uvidím, co přijde…

Co by měl mladý tanečník vědět, aby se vyhnul velkým zdravotním problémům?

Hodně lidí na fyzioterapiích mi říkalo, že silná vůle je nepřítel těla. A to je můj problém a myslím, že i problém mnoha tanečníků. I když ne všech, také znám takové, které někde píchne a už letí k doktorovi a ruší představení. To ale nebyl můj případ, já jsem do toho vždycky až do poslední chvíle tak pral, že už jsem si pomalu nemohl ani sednout, stoupnout. Takové přepínání se na vás podepisuje. Pokud člověk začíná mít problém a něco ho trvale bolí, měl by to řešit, a ne „práškovat“ a snažit se jen uspokojit svého šéfa a dát divákům show. Ono se lehko řekne, myslete na svoje zdraví. Ale pokud tanečník vyloženě neumírá, hrozně nerad něco odpískává, dokud si může říct – dám si prášek a ještě to jednou zvládnu. Ale pak už to není jeden prášek, ale dva, tři, čtyři, pět. Vím, že jsem vždycky žil a tancoval naplno, šel jsem přes míru, a díky tomu jsem si problémy vypěstoval tak, že už jsem musel jít na operaci, což bylo skoro ve všech případech. Měl jsem operace i mimo tancování, ale to jsem si způsobil jinak. Z tancování byly asi čtyři.

Takže nepodceňovat potíže, léčit se…

Myslím, že situace je celkově lepší, vyvíjí se fyzioterapie a péče o tělo všeobecně, tanečníci vědí daleko líp, jak se správně protahovat, zahřívat, co jíst, nemusí se vysloveně zhuntovat, když vědomě s tělem pracují. Ačkoli do určité míry si každá zátěž vybere daň.

Hlavně by to mladé tanečníky měl někdo hned na začátku naučit, ne?

Ještě máme co dohánět. Třeba v Kanadě, že se k ní pořád vracím, mají tanečníci daleko větší znalost svého těla a toho, jak pracuje. Když jsem šel na fyzioterapii nebo masáž, zažil jsem, že si tanečník dokázal víceméně identifikovat sám, co má za problém, co ho asi způsobilo a co s ním dělat. Znalost anatomie tam měli daleko lepší a fyzioterapie byla na vysoké úrovni.

Nároky na taneční techniku se ale stále zvyšují…

To je také pravda, zvyšují se nároky na techniku, dokonalost provedení, choreografie jsou daleko náročnější než třeba před dvaceti lety, ale péče o tělo postupuje zároveň s tím. Stejné je to i ve sportu, nároky jsou větší, ale péče, doplňky, jídelníčky jsou daleko lepší než dřív. V dnešní době i tanečníci u nás mají lepší znalosti, než jsme měli my před patnácti lety, a především lepší přístup k informacím. Když použijete i trochu kritické myšlení a dokážete si informace ověřovat, dozvíte se všechno, co potřebujete.

Díky za pozitivní závěr a všechno nejlepší k narozeninám!

 

 

VIZITKA
Jiří Jelínek se narodil v roce 1977 v Praze, ale většinu své úspěšné kariéry strávil ve světě. V roce 1996 absolvoval na Taneční konzervatoři v Praze (již jako laureát soutěže Prix de Genève) a po ročním zdokonalování u Alexeje Nisneviche v Baletním centru Johna Neumeiera v Hamburku nastoupil jako sólista do Národního divadla v Praze. Stal se představitelem velkých postav tradičního klasického baletu, ale pronikal i do současného repertoáru. Tančil Alberta v Giselle, Prince v Labutím jezeru, v Louskáčkovi a v Šípkové Růžence a další. V roce 1999 získal Cenu Philip Morris Ballet Flower Award, za rok 2000 byl nominován na Cenu Thálie. V roce 2001 odešel do zahraničí. Působil jako první sólista Stuttgartského baletu, Národního kanadského baletu v Torontu, West Australian Ballet i Eifman Ballet. Jeho ztvárnění titulní role v Oněginovi Johna Cranka je považováno za nejzdařilejší, hostoval s touto rolí na mnoha světových scénách. Dnes je umělcem na volné noze a věnuje se též fotografii.
(Zdroj: jiri-jelinek.com)

www.jiri-jelinek.com