Lausanne, San Francisco, Vídeň, ale i Praha v týdeníku o tanci

Týden s tancem (7) - od 13. do 19. února 2017. Jak pracuje s publikem Balet Národního divadla. Několik otázek pro Shelly Power, uměleckou ředitelku Prix de Lausanne. Střípky ze zahraničí: Úspěch Jiřího Bubeníčka v San Franciscu. K sousedům na Neumeiera.

Jak pracuje s publikem Balet Národního divadla

Pokud si chceme udělat představu o tom, jak budují naše baletní soubory vztah se svými diváky, nemůžeme opomenout především baletní soubor Národního divadla, kde se doprovodné programy pro milovníky baletu pořádají od roku 2012 a stále se rozrůstají. Nejde jen o programy pro děti, ačkoli právě bezprostřednost dětského diváka a návštěvníka je tím, co mnoho akcí a dílen dělá skutečně živými.

O organizaci doprovodných programů se v týmu Baletu Národního divadla stará Kateřina Hanáčková, která nám odkrývá pozadí jejich vzniku a úspěšnost.

Práce s mladým divákem, ale nejen s ním, je nikdy nekončícím procesem. Je to win-win hra pro obě strany: diváci se setkávají s tanečníky, mohou se dostat do prostoru divadelních zkušeben, které jsou pro ně jinak uzavřeny jako výsostné území múz, a dozví se o inscenacích mnohem víc, než když si jen přečtou program k představení, protože práce s publikem je nejen zábavou, ale má i vzdělávací charakter. Divadlu tak vznikají skalní fanoušci, kteří se mu cítí být o hodně blíž než divák, jenž zná tanečníky a balety jen z pohodlí hlediště, a kteří si mnohdy představení i více užijí, protože vědí, co všechno se skrývá za jeho vznikem. Protože je mnoho akcí vytvořeno pro děti, je to vlastně nová generace diváků, jež tak vyrůstá, a to diváků poučených, kteří už budou vědět mnoho o dramaturgii, hudbě, baletní pantomimě, o tvorbě kostýmů a nebudou si plést piškoty a špičky… Zájem o baletní doprovodné programy je velký, větší, než Balet dokáže organizačně uspokojit.

Celému projektu, který nese zastřešující název Balet nás baví, vévodí baletní dílny pro rodiny s dětmi a pro školy. Dílny, které vedou samotní tanečníci, baletní sólisté, jsou co nejvíce interaktivní. „Účastníci poznají, jak baletní inscenace vzniká, zjistí, co obnáší práce tanečníka, ale poznají i další divadelní profese. Seznamují se s klasickou baletní technikou, ale není to tak, že bychom je učili jako na tanečních kurzech, jde o přiblížení baletního světa se vším, co obnáší,“ vysvětluje Kateřina Hanáčková, která baletní dílny zavedla už před pěti lety. Účastníci si zkoušejí nejen ladnost základních póz a pohybů, ale také se učí, co znamenají a jakou mají výpovědní hodnotu. Zapisují si do baletních notesů, řeší úkoly, kvízy a další. Součástí dílen bývají i tvůrčí výtvarné aktivity. Ačkoli se obvykle nejvíce zapojují děti, často strhnou i své rodiče – nebo prarodiče. Tak se zážitek stává mezigeneračním.

Kateřina Hanáčková dílny vede jako lektorka, v tandemu s Adélou Pollertovou, která působila dlouho jako baletní sólistka, vede také vlastní baletní školu a s prací s dětmi má zkušenosti. Dílny jsou někdy připravené na obecné téma, jindy se točí kolem konkrétní inscenace, kdy se účastníkům přibližuje námět i zpracování, mohou si vyzkoušet i některé kostýmy nebo rekvizity a tanečníci předvádějí a vysvětlují klíčové momenty baletu. Aktuálně jsou v nabídce tyto dílny, všechny probíhající v baletních sálech v Anenském areálu, kde balet sídlí: Vivat Čajkovskij, Když se řekne balet, Sněhová královna, Tutu – je balerína.

Vivat Čajkovskij je věnována době vzniku Labutího jezera, nejslavnějšího baletu všech dob. Když se řekne balet je dílna, kde se, jak název napovídá, projdou účastníci malými dějinami baletu a seznámí se s profesí tanečníka a s tím, co vše dnes jeho každodenní práce obnáší. Sněhová královna je věnovaná pohádkovému námětu Hanse Christiana Andersena, který inspiroval vznik několika různých baletních děl, z nichž má Národní divadlo na repertoáru britskou verzi Michaela Cordera. V roztančené dílně se účastníci například učí pracovat s taneční notací. Tutu – je balerína je věnována baletnímu kostýmu, jeho historii, vývoji, vlivu na paralelní vývoj klasické taneční techniky i jeho současným možnostem a podobám.

Jak vlastně koncept baletních dílen vznikl? „S nápadem baletních dílen jsem přišla před čtyřmi lety, inspirací pro mě byla obdobná práce hlavně v muzeích a galeriích,“ vysvětluje Kateřina Hanáčková. „Když to fungovalo tam, proč by to nemohlo fungovat u nás? Navíc balet je opravdu specifický, je potřeba zvyšovat diváckou kompetenci a malinko oprášit onu baletní patinu, kterou s sebou nese. Dnes jsou doprovodné programy v kulturních institucích běžnou normou, proto je potřeba držet krok a neustrnout.“

Balet Národního divadla realizuje také další unikátní projekt – BaletBus aneb Jedeme na balet!, který mimopražské dětské diváky zaveze do světa baletu a Národního divadla. Poprvé se BaletBus vydal na cestu 19. října 2013 a zaplnili jej učitelé, žáci a přátelé Základní umělecké školy z brněnských Židlochovic. V Praze je po přivítání čekal oběd v Divadelní restauraci kavárny Slávie, prohlídka historické budovy Národního divadla, dílna k představení a večer představení Čarodějův učeň. Po jeho skončení je BaletBus bezpečně odvezl domů. BaletBus navazuje na historickou tradici svozů mimopražských diváků do Národního divadla, organizovaných již v roce 1892.

Dalším velmi oblíbeným formátem v rámci doprovodných akcí jsou Hovory s…, které již několik let připravuje PR Baletu Národního divadla Helena Bartlová. Předcházejí každé premiéře a mají podobu moderovaných setkání s choreografy a dalšími osobnostmi spojenými s novou inscenací. Pořádají se na Nové scéně Národního divadla a vstup na ně je zdarma. Tímto diskusním odpolednem vždy provázel šéf baletu Petr Zuska, pokud ovšem sám nebyl zpovídaným hostem. Dalším, ještě otevřenějším formátem, je ND Café, tvar, o nějž se dělí Balet s ostatními soubory. Jde o neformální setkání, které se koná zpravidla v prostorách Café NONA na Nové scéně, a jeho téma je také vázáno k některé z premiér.

Balet začal rovněž pořádat lektorské úvody k vybraným inscenacím, vždy půl hodiny před vybraným představením ve foyer jednotlivých divadel. Konají se i mimořádné besedy a autogramiády. Balet ND se také pravidelně účastní Noci divadel, kdy se na několik hodin otevřou dveře Anenského areálu a pro účastníky jsou připravené nejen půlhodinové dílny, ale také bývá postupně odkrýván genius loci Anenského kláštera, unikátní architektonické památky, ve které soubor sídlí. Každoročně se Balet také účastní Dětského dne, kde si mohou malí návštěvníci například zkoušet kostýmy a rekvizity a setkat se s představiteli svých baletních hrdinů.

Letos se Národní divadlo poprvé přidá k Noci s Andersenem. V pátek 31. března se připojí k více než dvanácti stům institucím po celém světě k pravidelným oslavám Andersenova výročí narození a Mezinárodního dne dětské knihy, který připomíná, jak důležité je vést děti k četbě a vůbec k umění. Pohádka a příběh bývají častou motivací pro vznik divadelního představení. Proto bude baletní andersenovská noc ve znamení inscenací Malá mořská víla a Sněhová královna. Program vzniká ve spolupráci s Činohrou Národního divadla.

Významnou součástí práce s publikem je také vydávání pravidelného newsletteru. „Snažíme se ho naplňovat aktualitami, ale také poskytovat adresátům nadstandardní služby – s předstihem se dozvídají zahájení prodeje dlouhodobě vyprodaných titulů, prozrazujeme obsazení, záměry, budujeme přátelský vztah, založený na důvěře a respektu k našim divákům, fanouškům,” doplňuje nadšeně Kateřina Hanáčková a na závěr dodává:

„Práce s publikem mi přináší velkou radost, získávám okamžitou zpětnou vazbu, což pro mne jako pracovníka PR je velice cenná zkušenost. Snažím se diváky baletem nepolíbené nadchnout a ty, kteří jsou již „ztraceni“, kteří již zahořeli, udržet. Musím zároveň poděkovat i našim sólistům a Adéle Pollertové za čas, který doprovodným akcím věnují nad rámec svého profesního vytížení, ve svém volnu. Pro účastníky totiž bývá opravdu velkým zážitkem, když se mohou takto setkat s našimi sólisty. Uvidí, že jsou to normální lidé z masa a kostí, že jejich výjimečnost netkví v jakési nadpřirozenosti, ale v řemesle, které ovládají, a v tvrdé práci, kterou do svého umění musejí vložit. Jsou to setkání, která mohou být doslova iniciační.“

***

Několik otázek pro Shelly Power, uměleckou ředitelku Prix de Lausanne

Mezinárodní taneční soutěž Prix de Lausanne zná od 4. února své vítěze. Možná o těchto mladých tanečnících, kteří získali letos stipendia či ceny, v budoucnu uslyšíme: Michale Esposito (Itálie), Marina Fernandes da Costa Duarte (Brazílie), Taisuke Nakao, Koyo Yamamoto (Japonsko), Lauren Hunter (USA), Stanislaw Wegrzyn (Polsko), Diana Georgia Ionescu (Rumunsko), Sunu Lim (Jižní Korea), Denilson Almeida (Brazílie). Strávili týden ve Švýcarsku a znovu se rozletěli do světa, jako každý rok. Soutěž Prix de Lausanne letos slavila půlkulaté jubileum – čtyřicet pět let. I když jsme u toho nemohli být, nechali jsme si průběh přiblížit přímo od pramene.

Shelly Power, umělecká ředitelka soutěže Prix de Lausanne, odpovídá na několik otázek Opery Plus.

Jaký je váš nejlepší zážitek z tohoto ročníku?

Jsou dva světlé body, které si budu pamatovat napořád. Jednak je to práce, kterou uchazeči za celý týden odvedli. Bylo naplňující a skutečně inspirující být svědkem osobního a profesionálního růstu, který každý student prožívá svým vlastním způsobem. Musíme v nové generaci hledat stejnou inspiraci jako v minulosti. Obojí udrží taneční svět živým, důležitým a plným úcty. A tím druhým bodem bylo ocenění Johna Neumeiera. Připomíná nám, že všichni jsme v tomto světě jedním, bez ohledu na naše individuální potřeby, a že tanec je výrazem, jehož hlavní složkou je komunikace prostřednictvím pohybu a pocitů. Ne každý vládne slovem a ne každý se může hýbat, ale všichni si dokážeme vážit životních podmínek a dokážeme být lepšími, když si všímáme ostatních. Tanec se nás dotýká takovým způsobem, jak to jiné druhy komunikace nedovedou. John Neumeier to měl vždy na paměti a důkazem je, kolika životů se jemu podařilo dotknout.

Jak si mladí tanečníci poradili s jeho choreografiemi, které byly součástí povinného repertoáru? Vybírali si některé více?

Myslím, že každý student k jeho dílu přistoupil s mírou zralosti, kterou má k dispozici. Během týdne se setkali s mnoha způsoby interpretace jiných studentů a samozřejmě i s radami pedagogů, ale jejich hlavní výzvou bylo, aby zůstali sami sebou a sami v sobě našli ten hlas. Nevíme, co našli za poselství, protože to je velmi osobní záležitost, ale víme, že díky tomu vyrostli. Myslím, že studenti, kterým není úplně příjemný zemitý způsob pohybu, mohli třeba tíhnout k výběru variací na špičkách nebo k něčemu ne tak těžkému, jako je ukázka z Nižinského, ale stejně každý z nich zjistil, že jeho variace je velká výzva po stránce emocionální i technické, a pokud jde o výběr choreografií, tak využili každou.

Jak soutěž Prix de Lausanne ovlivňuje samotné město a jeho každodenní život?

Lausanne se na jeden týden stává světovým hlavním městem tance, ale také zůstává v srdci každého, kdo sem přijde, takže ten vliv je trvalý. Město je plné plakátů, reklam na autobusech a kouzla. Tanečníci jsou v každém autobusu, procházejí se u divadla, jsou v kavárnách a hotelech po celém městě. Je tu zřetelný ekonomický vliv a stejně tak i vliv umělecký, pro město je to win-win vztah. Ale především… je to klenot v koruně našeho města a Lausanne na něj musí být hrdé.

Vidíte rozdíly mezi studenty, kteří k vám přijíždějí z celého světa, že na první pohled pocházejí z líhně různých „škol“, nebo se už rozdíly stírají?

Vždycky jsou rozdíly v tom, jak jsou tanečníci trénovaní, ale nakonec musí být především schopní zvládnout práci a adaptovat se na nové informace. Myslím, že různé přístupy se pomalu sbližují, protože soubory mají dnes všude velmi pestrý repertoár. Tanečníci, kteří si přejí pracovat v souborech ve světě, vědí, že musí být všestranní, bez ohledu na to, kde jsou jejich silná místa. Choreografové hledají nové způsoby komunikace a tanečníci musí být otevření vůči zkoumání jejich nápadů, takže je pro ně naprosto nutná schopnost být spontánní. Tudíž jejich trénink musí obsahovat určité strategie, jak studenty posílit v tom, aby se snadno adaptovali.

Je nějaký trend v tom, jaké národnosti soutěžících převažují?

Měli jsme velké množství uchazečů z Jižní Koreje, Japonska a Číny, ale stoupá i počet účastníků z dalších částí světa, Ameriky, Jižní Ameriky a samozřejmě i Evropy.

Soutěž zahrnuje klasická i moderní díla, obě tyto oblasti jsou pro tanečníky stále náročnější. Myslíte si, že je stále možné vychovávat interprety, kteří mohou být skvělými klasickými tanečníky a současně mít výbornou znalost současných technik?

Myslím, že jsou tanečníci, kteří jsou skvělí v obou oblastech, jako je Alessandra Ferri (držitelka Prix), která prošla jako aktivní tanečnice do věkové skupiny, kde už je to vzácnost, a pravděpodobně to není jen kvůli jejím přirozeným dispozicím, ale i proto, že našla cestu, jak přestoupit do jiných žánrů, protože se dokázala adaptovat v každé příležitosti, která se jí naskytla. To je to, co dělá velké tanečníky velkými. Problém je, jak definovat současné dílo, aby je lidé vnímali stejně. Klasická díla se definují mnohem snáz, ale je pravda, že obojí se doplňuje.

Co je tou nejdůležitější věcí, kterou by si měli účastníci soutěže odnést nebo zapamatovat z týdne stráveného v Lausanne?

Jsou součástí podstatně většího obrazu, který se nachází mimo ně. Svůj vlastní svět si během jednoho týdne rozšířili tím, že potkali nové přátele, otestovali si svoji odvahu, upevnili sebevědomí, vyzkoušeli si svoje limity. Jsou to životní zkušenosti, se kterými se musíme všichni dřív nebo později vypořádat. Měli by si zapamatovat svou osobní cestu a učit se z ní, spíš než aby se soustředili na to, jestli dostali cenu. Každý z nich si najde svou cestu do tanečního světa a my jsme hrdí na to, že naše zdejší propojující fórum je jednou z těch cest, které to umožňují. Během následujících několika měsíců s nimi budeme pracovat, abychom se ujistili, že udělají další krok. Budoucnost tance je v jejich rukou a Prix de Lausanne jim otevírá dveře, aby se do toho mohli pustit.

***

Střípky ze zahraničí
Úspěch Jiřího Bubeníčka v San Franciscu

Od 24. ledna má San Francisco Ballet na programu novou choreografii Jiřího Bubeníčka Fragile Vessels (Křehké nádoby) v rámci třídílného večera The Joy of Dance. Choreografie v neoklasickém stylu vznikla na 2. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova pro tři sólové páry a čtrnáctičlenný sbor. Výpravu vytvořil již tradičně Jiřího bratr Otto Bubeníček. Premiérové uvedení si vysloužilo ovace vestoje. Kritička Claudia Bauer vidí v práci Jiřího Bubeníčka vliv expresivního stylu Johna Neumeiera. Choreografie o lásce, odpuštění a mezilidských vztazích trvá čtyřicet minut.

***

K sousedům na Neumeiera
Ve Vídni bude mít v neděli 19. února premiéru večer složený ze dvou baletů Johna Neumeiera, Pavilon Armidy a Svěcení jara, uváděné v jeho podání se zkráceným názvem Svěcení – Le Sacre. Pavilon Armidy měl premiéru v roce 1907 v choreografii Michaila Fokina v Petrohradě, hlavní role tančily tehdejší hvězdy ruských baletů Anna Pavlova, Václav Nižinský a Pavel Gerdt, Neumeier svou verzi premiéroval o sto let později v roce 2007 jako poctu pro Václava Nižinského. Svěcení jara je v Neumeierově tvorbě staršího data – vytvořil je v roce 1972 pro Frankfurter Ballett a se svou verzí se vřadil mezi dvě jiná přelomová uvedení – v roce 1959 svou verzi pojatou jako oslavu mládí a plodnosti vytvořil Maurice Béjart a o pár let později, v roce 1975, měla premiéru verze Piny Bausch.

Ukázka z Pavilonu Armidy s Ottou Bubeníčkem.