S Lenkou Vagnerovou o premiéře a novinky z baletního světa v Týdnu s tancem

Týden s tancem (44) – od 30. října do 5. listopadu 2017. V dnešním vydání najdete: premiéra souboru Lenka Vagnerová & Company a nové baletní inscenace v Ostravě, Ústí nad Labem i Olomouci. A v Praze vyrazíme ještě do Ponce.

Lenka Vagnerová o nové inscenaci:
„Nahlížíme na vyhraněnou a nemocnou komunitu, která žije v násilí a násilím, a ani možná neví proč.“
Dnes má v La Fabrice premiéru nová inscenace souboru Lenka Vagnerová & Company. Amazonky jsou inspirované pověstmi o tomto národu žen válečnic a my jsme se chtěli o projektu dozvědět trochu víc. Choreografka a tanečnice Lenka Vagnerová nás nechala nahlédnout do tvůrčího procesu.

 

Amazonky jsou mytický národ, o kterém jsme slyšeli všichni, ale málokdo si uvědomuje podstatu této báje – které prameny pojednávající o Amazonkách tě nejvíc oslovily, antická mytologie?

Určitě to byl hlavně samotný mýtus o bájných Amazonkách. Mýtus v sobě nese silné informace o komunitě žen, které se cvičily v boji, byly kruté a nemilosrdné válečnice, vzdávaly se vlastních chlapečků, které dokonce zabíjely, rozhodly se opovrhovat muži a naprosto je vyřadit ze svých životů, uřezávaly si prsa, vzdávaly se ženských rolí ve společnosti, měly sklony k mužskému chování, bavily se opiáty… Těch věcí, které popisují jakousi extrémní skupinu, je zde mnoho.

A kde se dá vysledovat pravdivé jádro této pověsti? Existují zkazky o ženských bojovných kmenech i v jiných částech světa?

O ženských bojových kmenech existuje nejen mnoho pověstí již od dob starého Řecka, ale také o nich mluví mnohá historická fakta. Amazonky historikové spojují zejména s kočovným kmenem Skýthů, který se vyskytoval na území dnešní Ukrajiny a Ruska. Našlo se zde několik hrobů žen pohřbených se zbraněmi a jinými válečnými artefakty.

Světové dějiny jsou podobnými kmeny protkané. Například africké „Amazonky“ z Dahomey byly obrovskou vojenskou jednotkou, čítající téměř čtyři tisíce žen. Tyto válečnice byly extrémně brutální a naprosto nemilosrdné. Bály se jich nejen africké státy, ale francouzští legionáři si přáli raději umřít než být Dahomeykami zajati. Původně to byla pouze skupina žen lovící slony. Absurdní jsou také životní osudy těchto žen, ty, které zůstaly po rozpadnutí královské armády, skončily v show Buffalo Billa v Americe. Je pravdou, že čistě ženské válečné kmeny vždy existovaly, ale nikdy neměly dlouhého trvání.

Jak dlouho už v sobě toto téma máš? Jak dlouho vůbec trvá, než se z myšlenky začne stávat inscenace, choreografie?

Téma zraje většinou delší dobu. Amazonky konkrétně asi dva roky. Když mě téma něčím zaujme a cítím, že má inscenační potenciál, odložím si ho do svého „zajímavého“ šuplíku a průběžně se k němu vracím, než na něm začnu intenzivně pracovat. Pak nastává plánování a konkrétní termíny a to už je rozjetý vlak. Schůzky tvůrčího týmu, dramaturgická příprava a následně intenzivní zkoušení kolem osmi až deseti týdnů. Každý projekt je ale individuální, někdy se téma vyloupne velmi rychle, je aktuální a v tu chvíli na něm pracuji během krátké doby.

Myslíš, že žena-bojovnice je archetyp, který v sobě máme přirozeně zakořeněný všechny?

Myslím, že v jisté míře ano. Žena „bojovnice“, jak tento pojem vnímám já, má ale svou sílu v něčem jiném než v ozbrojeném konfliktu. Je to v síle mateřství, síle pracovní i mentální, síle chránit slabší. Nejsme svojí fyziognomií stavěné přímo k bitvě s muži a nemyslím si, že je to něco, co by většinu žen jakkoliv lákalo nebo zajímalo. Situace je ale rozhodně jiná v různých částech světa, kde ženy válčí a bojují naprosto běžně, ať již z vlastního přesvědčení, taktických nebo politických důvodů. Mytické Amazonky si pravděpodobně vymysleli samotní Řekové, kteří se setkali ve válce s ženami vedoucími tažení z Malé Asie, tyto ženy byly pro ně zjevením. Jezdily na koních, používaly zbraně… Byly to zcela jiné ženy, než Řekové znali z domova. Také je archetyp ženy válečnice vděčnou předlohou počítačových her, filmů a komiksů.

Jakou má v nové inscenaci místo bojové umění? Spolupracuješ se specialistou na bojová umění Radkem Mačákem – jaké pohybové kvality to přineslo?

Radek je úžasný člověk a famózní bojovník. Oslovila jsem ho, protože jsem od začátku chtěla, aby se v představení objevil reálný bojový pohybový slovník. Nezajímala mě pouze jakási stylizace boje, jak se často užívá v divadle. Pracovali jsme denně na principech bojových technik, na pohybových vzorcích, učili se se zbraněmi. Holky musely vstřebat mnoho nových informací, změnit postavení těla, naučit se reagovat, naučit se nové koordinaci, kompaktnosti. Bylo krásné vidět, jak se pod Radkovým vedením mění před očima, jak vzniká pohybový slovník bojových scén. Jedna věc je pro mne ale pravdou, pokud tanečník pochopí různé pohybové kvality v těle a umí je používat, tak je bojové umění další z nich.

Myslíš, že je schopnost bojovat přirozená a univerzální, nebo se v ženách vyvinula z nutnosti? Mám pocit, že určitá touha za něco bojovat je člověku daná bez ohledu na pohlaví nebo gender. Ale ve tvé inscenaci jde, pokud vím, o jinou rovinu – ne o nutkání bojovat „za něco“, ale o bezdůvodnou krutost, že?

Pokud myslíš bojovat fyzicky, tak v extrémní situaci je každý schopen bojovat, ve smyslu bránit se, a to nezávisle na genderu. Tedy ano, i ženám je přirozená schopnost bojovat. Dále také záleží na sociálním a kulturním prostředí nebo době, ve které žijete. To je zásadní. Další věcí je touha za něco bojovat. Bojovat se systémem, za lidská práva, nebo čistě s lidským egem či hloupostí je, musím říct, někdy náročnější a delší boj.

Každopádně je bohužel válčení lidem blízké již od nepaměti. Také si myslím, že bude lidstvu osudným. Ženy byly nasazovány ve válkách dost běžně, ať už v bojové linii nebo jako spojařky, ošetřovatelky a tak dále. Jediný tvor na naší planetě, který se vedle člověka umí mstít a cíleně „válčit“, je šimpanz. Tak uvidíme, kdo to na této planetě doválčí dál a dýl. (úsměv)

Co se týče našeho představení, tak nejde o boj za něco. V Amazonkách nahlížíme na vyhraněnou a nemocnou komunitu, která žije v násilí a násilím, a ani možná neví proč.

Hodně často teď říkáme, že choreograf/ka ve své inscenaci něco zkoumá – může vlastně něco „vyzkoumat“? Jen na základě tvůrčí činnosti dospět k závěrům, kterými si odpoví na nějakou otázku? (Je totiž velmi zvláštní, jak slova výzkum nebo experiment infiltrovala z vědeckého diskursu do umění…)

Dobrá otázka. Divadlo pokládá otázky, předkládá témata k úvaze, sděluje názor nebo úhel pohledu na danou věc, reflektuje sociální a jiná témata, baví, vzdělává a tak dále. Tvůrci si v průběhu zkoušení kladou otázky nebo se snaží dospět k závěru, jak zpracovat daný příběh či téma, co chtějí divákovi sdělit a co má inscenace za snahu do kulturního prostředí přinést. O výzkum se ale nejedná, jasná hypotéza a závěr, proces zkoumání, a hlavně metody výzkumu se sice v uměleckém oboru používají, ale jejich finálním výsledkem nebývá forma představení, ale spíš práce. Pokud se o „zkoumání“ ve spojitosti s tvůrčím procesem mluví, tak je to většinou spíš „slovíčkaření“ a nejde o výzkum jako takový, ale spíš pokládání si otázek a hledání odpovědi na ně.

Amazonky jsou v čistě ženském obsazení, před časem jsi zase v Británii pracovala s čistě mužským souborem. Jsou nějaké rozdíly v práci s umělci, které bys cítila?

Nevidím žádný rozdíl, co se týče komunikace, způsobu práce nebo přístupu k interpretům v genderově odlišných skupinách. Pracuji s lidmi, pracuji na tématu, postavách a nijak zásadně nevnímám, jestli je to ženská nebo mužská skupina. Také v takto krátkém procesu ani není čas na nějakou extrémní vyhraněnost. To je, co se týče profesního pohledu. Co se ale týče tvůrčí umělecké stránky, je samozřejmě ženská a mužská skupina velmi rozdílná, každá z nich má jiné fyzické limity a podle toho má limity i samotná choreografie. U Amazonek je to tématem dané, i když zrovna tyto ženy měly k mužům velmi blízko.

Děkuji za rozhovor a večer zlomte vaz!

VIZITKA
Zakladatelka souboru Lenka Vagnerová & Company, pro který vytvořila řadu představení. Jako choreografka, tanečnice a pedagožka Lenka aktivně působí na domácí i zahraniční současné taneční scéně, její inscenace získaly řadu cen a nominací.

Lenka Vagnerová vystudovala pedagogiku moderního tance na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Ivanky Kubicové. Jako interpret spolupracovala s mnoha choreografy a skupinami: Claude Brumachon-Benjamin Lamarche Centre Choréographique National v Nantes, Akram Khan Company – London Olympic Games Opening Ceremony 2012, Cirk La Putyka, DOT504, Liz King, Veronika Riz, Barbora Kryslová-Greiner, Jan Kodet, Bratislavské divadlo tanca, Torzo Ballet a tak dále. Jako tanečnice byla třikrát nominována na Cenu Thálie (2003, 2005 a 2010), v roce 2003 byla vyhlášena Taneční osobností roku (Nokia Dance Award), v roce 2005 byla oceněna jako Tanečnice roku na České taneční platformě.

Jako choreografka vytvořila Lenka řadu autorských představení pro soubor Lenka Vagnerová & Company: Lešanské jesličky, Gossip, Sorcerer, La Loba, Jezdci, Mah Hunt. Za inscenaci Gossip byli tanečníci Andrea Opavská a Ivo Sedláček nominováni na Cenu Thálie, La Loba získala ocenění na festivalu Fringe v Ediburghu a Andrea Opavská byla za hlavní roli oceněna jako Tanečnice roku, Jezdci pak byli Taneční inscenací roku 2013.

Jako hostující choreografka a režisérka vytvořila Lenka Vagnerová představení pro soubory jako Norrdans, 2Faced Dance Company, Viirus Theatre, DOT504, divadlo Minor, Accademia Nazional Di Danza Rome, Elledanse a další. Lenka se aktivně věnuje pedagogické činnosti a pravidelně vyučuje a vede workshopy v divadlech, tanečních školách a souborech u nás i v zahraničí. Podílela se na vzniku české taneční skupiny DOT504, v jejíž produkci vytvořila tři inscenace, a v roce 2009 stála u zrodu přední české novocirkusové company Cirk La Putyka. Jako choreografka působí i v činoherních, operních či novocirkusových projektech. V letech 2011 a 2014-2015 a 2016 působila několik měsíců jako Rehearsal Director ve Švédském souboru Norrdans.
(Zdroj: lenka-vagnerova.cz)

www.lenka-vagnerova.cz

Ostrava: All That Jazz, Rock, Blues
V těsném sledu nás čeká několik premiér v regionálních divadlech. Baletní soubor Národního divadla moravskoslezského uvede poprvé 2. listopadu novou taneční inscenaci All That Jazz, Rock, Blues, která dá vyniknout různým hudebním stylům a odlišným přístupům k tanečnímu umění. Slibuje různorodý večer co do taneční techniky, hudby i prožitků. Jednotlivé části inscenace zavedou diváky do různých dob a míst.

Choreografii Reginy Hofmanové Après rasage bude výrazně podporovat hudba Ástora Piazzolly, který se v padesátých letech minulého století velmi zasloužil o „záchranu“ a rozvoj tanga a stal se pravým králem tanga nuevo. V té době se totiž mnohým zdálo, že tango bude zatlačeno do pozadí swingem a rock’n’rollem. Z omylu je o několik let později vyvedl právě Ástor Piazzolla. K choreografii Regina Hofmanová uvádí: „Tango je tanec, o kterém se šíří řada stereotypů a falešných představ. To jsem rozvedla do dalších obrazů. Například v jedné části tanečníci tančí spolu, což není nic záhadného, protože tango začínalo jako tanec mužů, neboť v dělnických čtvrtích byl nedostatek žen – ty se začaly přidávat až po několika desítkách let, když se změnila demografická situace. I dnes, když jdete na milongu, což je taková ‚tango tancovačka‘, tak je běžné, že ženy tančí s ženami, muži s muži, ale nejsou v tom žádné vedlejší konotace. Já nechávám na divákovi, ať si udělá sám představu, na co jak reaguje, co to v něm vyvolá…“

V choreografii Rain Dogs Johana Ingera zazní charakteristický hlas Toma Waitse, jehož šansony a blues mají někdy až industriální zvuk. Vzpomínáte na komponované představení Baletu Národního divadla Rodinné album? Tam zněl v choreografii Through Nana’s Eyes od Itzika Galiliho. Americký hudebník a herec Tom Waits patří mezi nejvýraznější a nejosobitější hudebníky dvacátého a jednadvacátého století s nezaměnitelným rukopisem. V roce 2011 byl uveden do Rokenrolové síně slávy a mnohokrát nominován na cenu Grammy. Rain Dogs je jeho deváté studiové album z roku 1985 i stejnojmenná skladba z tohoto alba.

Švédský choreograf Johan Inger využívá metafory „zmoklých psů“ představujících svět lidí, jedinců tápajících v pralesu města, ve vztazích i životech. V inscenaci nechybí také Waitsova proslulá balada The Piano Has Been Drinking, v níž se autor převtělil do pobudy vykřikujícího pijanská hesla za doprovodu barového, záměrně rozladěného klavíru. „Na Tomu Waitsovi je něco velmi exotického. Hlas Toma Waitse má určitou vůni a zcela zvláštní zabarvení, kterým nás zaujme a vzbudí v nás – jako posluchačích – spoustu asociací. Jeho písně vypravují hmatatelné příběhy. Konkrétní situace jsem tedy mohl vytvořit i na základě příběhů z těchto písní, víc mě ale přitahovala myšlenka udělat obsah trochu abstraktnější, a tím – myslím si – se tématu písně v jeho podstatě ještě více přiblížit. Jaký příběh z toho lze vyčíst? Nespatřuji v tom skutečně konkrétní příběh – vidím svět… Svět ze ztracených a zlomených lidí, kteří se snaží vyznat se ve svých životech, jak mohou. Podle nejlepšího vědomí a svědomí – jak se o to snažíme my všichni,“ říká Johan Inger. Národní divadlo moravskoslezské je prvním baletním souborem v Česku, který bude mít na repertoáru jeho choreografii.

Večer uzavře choreografie O Balcão de Amor od Itzika Galiliho. Ten k tvorbě zvolil kubánského skladatele Péreze Prada, který jako první ve svých kompozicích zpopularizoval mambo jako specifický hudební žánr. Mambo (později zahrnuté pod širší označení salsa) je spojeno s největším karibským ostrovem Kubou. „Několikrát jsem navštívil Kubu a viděl, jak vášnivý vztah mají Kubánci k životu. Jak dokážou být kreativní a hlavně jakou obrovskou radost jim přináší salsa,“ uvádí choreograf ke své inspiraci, pro choreografii, která slibuje odlehčení a vtip. V choreografii zazní například Pradovy skladby z alba Mambo No. 5, Quizas, Quizas, Quizas a Cherry Pink and Apple Blossom White nebo slavné songy jako jsou Patricia, Besame Mucho a další.

 

Peer Gynt a Carmen v Ústí nad Labem
Severočeské divadlo Ústí nad Labem uvádí 3. listopadu premiéru tanečního večera složeného ze dvou baletů. Jsou jimi Peer Gynt a Carmen, dva odlišné příběhy ze dvou rozdílných částí světa i prostředí. Choreografie se ujala Marika Hanušová, pro kterou oba příběhy spojuje jedna nit, a to láska.

„Složení tohoto večera jsem sama nevybírala, bylo to v podstatě zadání a nabídka od Rity Pleškové, umělecké šéfové baletu Severočeského divadla v Ústí nad Labem,“ svěřila se choreografka portálu Opera Plus. „Hudba mě naprosto nadchla a těšila jsem se, že ji budu moci choreograficky zpracovat. Večer jsem chtěla uchopit jako dvě naprosto odlišné choreografie, první je romantičtější, snovější, druhá syrovější a dramatičtější. I ve výtvarné scéně, kostýmech a pohybovém slovníku jsou velmi odlišné. V tom mi vyšel vstříc i kostýmní návrhář a scénograf Josef Jelínek, který vymyslel velmi působivé scény. Řídila jsem se zejména literární předlohou, ale nejvíce jsem se samozřejmě nechala nést hudbou. Bylo nádherné vidět, jak hudba na baletním sále rozkvétá do tančícího obrazu.“

Baletní suita Peer Gynt diváky zavádí do snové norské krajiny, kde tento hlavní hrdina prožívá svůj rozervaný, neutěšený život, plný lásky, zrady, bolesti, ztrát a útěků. Marika Hanušová se v této první části večera nechala vést hudbou norského skladatele Edvarda Griega a z dramatické předlohy Henrika Ibsena sleduje zejména charakter a ústřední motivy života Peer Gynta. Jak se dozvídáme z materiálů divadla, choreografie sleduje děj dramatické básně, tak jako se jí nechal inspirovat skladatel Edvard Grieg k vytvoření hudby, a to na zadání samotného Henrika Ibsena. Existuje však rozkol mezi drsnou literární předlohou, popisující Gynta jako egoistu, prospěcháře, muže „kam vítr, tam plášť“, a romantickou Griegovou hudbou. Ibsen připouštěl, že tato hudba učinila těžké a náročné drama veřejnosti mnohem přístupnější. Dnes je Griegův Peer Gynt ve světě známější než literární předloha. A jelikož tanec je veden spíše hudbou než slovem, choreografka dává přednost jejím romantickým tónům. V představení je použita zkrácená suita o osmi větách, které na jevišti vytváří osm proměnlivých obrazů ze života Peer Gynta.

Carmen, baletní suita od Rodiona Sčedrina podle Bizetovy předlohy, je mezi choreografy oblíbena. Příběh Carmen podle novely Prospera Mériméeho přináší horkokrevnost jihu, kde láska, svůdnost a žárlivost dožene hlavní hrdiny k vraždě. Choreografie slibuje španělský temperament, odlišný styl od prvního příběhu z chladného severu. Bude vyprávět příběh, který José líčí spisovateli ve vězeňské cele před popravou. Taneční vyjádření vychází z hlubokých prožitků Josého a Carmen, hledá pohyb vycházející ze srdce, sleduje vývoj vztahu a souznění s dějem v hudbě. Jakýmsi mottem je, že každý muž má v sobě kousek Josého či Escamilia a každá žena má v sobě skrytou Carmen.

V Olomouci Zkrocení zlé ženy
V pátek 3. listopadu se koná premiéra také v Moravském divadle Olomouc. Autorem nové inscenace je již tradičně umělecký šéf souboru, tanečník a choreograf Robert Balogh. Tentokrát si vybral shakespearovské téma: Zkrocení zlé ženy.

Po Macbethovi, Romeovi a Julii, Snu noci svatojánské a Othellovi je to další v řadě autorských baletů, které přibližují dílo Williama Shakespeara. Spolu s dramaturgem Tomášem Lhotským vybral k inscenaci choreograf hudbu z díla britského skladatele Edwarda Elgara.

Premiéra souboru DOT504 v Ponci
Týž den, ale v Praze v divadle Ponec: premiéra společného díla souboru DOT504 a Antona Lachkého, slovenského choreografa, žijícího v Belgii. Inscenace nese název Family Journey a bude uvedena 3. listopadu. Choreograf v ní ztvárňuje obraz jedné svérázné rodiny, která stráví šílenou noc v historické Praze. Choreograf premiérovou inscenaci avizuje takto: „Představení je o jedné rodině, co nikdy nepoznala otce ani matku. Šťastnou shodou okolností ale potkají jednoho podivuhodného muže, který jim řekne: ‚Jste rodina. Držte při sobě a budete ta nejšťastnější rodina. Nejšťastnější na celém světě.‘“

Anton Lachký byl několik let členem slavné Akram Khan Dance Company. Je jedním ze zakládajících členů známého seskupení Les SlovaKs Dance Collective, pro něž vytvořil premiérovou choreografii Opening night. Jako nezávislý choreograf spolupracoval například se soubory Helsinki City Theatre, Iceland Dance Company, Scottish Dance Theatre a dalšími. Pro DOT504 se jedná o druhou spolupráci s ním. Prvním společným počinem byla choreografie Heaven is the place (2006), vybraná na prestižní festival Aerowaves v Londýně.

„Antona jsme znovu oslovili zejména proto, že nám imponuje jeho neotřelý a specifický pohybový slovník. Zároveň jsme také chtěli vytvořit dílo spjaté těsně s Prahou, a proto pro celkové výtvarné řešení padla volba na Jiřího Votrubu,“ vysvětluje Lenka Ottová, umělecká ředitelka souboru DOT504. Premiéra bude opět v mezinárodním složení, účinkují v ní čtyři tanečníci: Hyaejin Lee (Jižní Korea), Pavel Mašek, Robert Anderson (Velká Británie) a Ioulia Zacharaki (Řecko). Jsou to tanečníci, které choreograf zná a jsou na jeho styl zvyklí, dokáží s ním pracovat a dále ho rozvíjet.