Mafiánské taneční hody s DekkaDancers

  1. 1
  2. 2
V nové premiéře taneční soubor DekkaDancers sází na jistotu – komiku a vděčné téma, ze kterého vytěžili více než hodinové představení v početném obsazení třinácti vystupujících. S ohledem na to, že DekkaDancers jsou souborem, který de facto tvoří jen ve volném čase, protože jeho členové jsou převážně vytížení tanečníci Baletu Národního divadla, jde o heroický výkon. Místo jejich krátkých choreografií, které byly obvykle nabité humorem, ale většinou zůstaly v rozsahu tančeného skeče, předkládají nyní publiku rovnou celou inscenaci.
Štěpán Pechar, Marek Svobodník, Ondřej Vinklát: Poslední večeře – DekkaDancers 2017 (zdroj DekkaDancers / foto Michal Hančovský)

Poslední večeře čerpá ze škály stereotypů filmové popkultury: nevydařený pokus o mstu na mafiánském bossovi a učiněná drobnokresba zločineckých typů představuje zatím to nejucelenější, co DekkaDancers vytvořili. Inscenace ubíhá divákům před očima v duchu filmového střihu, což je jistě viditelný zásah režiséra (Štěpán Benyovszký) řídícího zvnějšku práci trojici choreografů (Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník). Všichni tři sdílejí podobný taneční jazyk, obvyklou „řeč“ spletenou z kořenů moderního tance a estetiky, kterou jim do těla vetklo divadlo. A tak, i když víme, že každý tvoří více méně sám, na výsledku není patrná žádná stylová roztříštěnost.

Příběh se točí kolem dvou mafiánských klanů a jejich rodinných příslušníků, nepřátel a samozřejmě i policistů, dvojitých agentů a zrádců. Každá figurka má prostor pro taneční i herecké vyžití, což je možná právě ten rozhodující náboj, který představení naplňuje a vytváří v něm přirozené napětí a v divákovi zvědavost na další scénky. Morgane Lanoue a Mathias Deneux jako dvojčata-kuchaři, připravující se škodolibou pomstychtivostí otrávené menu, Alex Sadirov jako hlava ruského a Štěpán Pechar italského gangu, jejich partneři a potomci zalidňují jeviště, ale kromě hlavních postav jsou tu i interpreti fluktuující mezi několika tábory, jejichž příslušnost je daná konkrétní scénou.

Některé narážky ocení především diváci z oboru a co bychom si namlouvali, především oni, přátelé a kolegové, jsou vlastně cílovou skupinou a hlavní diváckou obcí DekkaDancers. Například Alina Nanu není vyloženě komický typ, ale manželku hlavy ruské mafie hraje a tančí coby bývalá baletka, takže nemusí slevovat z elegance a krásy klasického baletu, naopak na své skutečné profesi staví novou postavu. Na scéně si střihne i umírající labuť – a v rámci ikonické choreografie stihne zlikvidovat řadu svých konkurentek, aby se nakonec vrhla do milostného duetu ve vaně. Podobně si každý najde prostor pro své talenty, zájmy, vášně taneční i netaneční. Matěj Šust stepuje, část ansámblu zpívá a hraje na hudební nástroje.

Nechybí ani mluvené slovo, i když ne každému je každý z jazyků srozumitelný – cizinci jsou přítomni na scéně i v hledišti, snad by pro pohodlí všech bylo nejlepší uchýlit se k univerzální angličtině. Jako tlumočnice na jevišti vystupuje Ivanka Mikešová, Štěpán Pechar se zas coby šéf italského klanu vyzná z lásky k dobrodružnému životu. Hlas má silný a na jevišti si ho už vyzkoušel se 420PEOPLE. Stačí zparodovat i choreografii Michaela Jacksona a Vince Patersona z krátkého filmu k písni Smooth Criminal (citace jakékoli jacksonovské taneční rutiny na diváky vždy stoprocentně zabere). Trochu jsem očekávala, že ve scéně, kde pomocí pružných lan ovládá a řídí čtyři mladé gangstery jako koňské spřežení, přijde i trik, který moonwalkeři znají jako „45 degree lean“ – ve videoklipu se natáčel podobným způsobem. Prakticky každý ze třinácti účinkujících má v inscenaci svou minutu – či více – slávy. S důvěrou v to, že inscenaci čekají ještě další reprízy, neprozradíme vše, aby i noví diváci zůstali překvapeni.

Ve skupinových scénách jsou tanečníci přiměřeně sehraní, sbory tvoří přechody mezi jednotlivými scénami. Největší ohlas má samozřejmě to, co je publiku známé a co může lehce identifikovat – proto má také zaručený úspěch ruská veselice s vypíchnutím notorických kroků, které si s ruským (a ukrajinským) lidovým tancem divák spojuje. A předvádění dovedností a vytrvalosti každé publikum zbožňuje. Pohybové divadlo a ryze taneční sekvence se dynamicky střídají, zaujmou duety sourozenců i scény vysloveně pantomimické. Časté jsou přestavby scény, jejíž hlavní část se dá ze šikmy rozebrat na segmenty, z nichž vznikne cokoli od stolů po automobil pro zlatou mládež. Pestrá zvuková složka střídá rychle živou akci a předtočené záznamy, zvuky, úryvky z filmových dialogů, smyčky z právě odehraných hudebních sekvencí… O hudebním nadání členů DekkaDancers víme už dávno, ať je to Ondřej Vinklát za klávesami, Marek Svobodník a Tomáš Kopecký s kytarami, Matěj Šust u perkusí nebo Kristina Kornová, která zdědila univerzální talent svého rodu a určitě se jednou uplatní i mimo „zlatou kapličku“.

DekkaDancers šli v inscenování do detailů včetně jmen postav, která odvodili od svých vlastních – jistě není těžké uhodnout, kdo je Alexej Sadistov, Stefano Peccari nebo Andrea Vincoli. (Ale i to je samozřejmé hlavně in-joke pro přátele.) Tvorbu představení pojali se stoprocentní zodpovědností za výsledek a je to na něm znát. Je dobré, že toto uskupení funguje, protože by bylo jistě škoda, kdyby podobné projekty zůstaly jen při jednom uvedení třeba v rámci Miniatur. Může se zdát, že „pouze“ bavit publikum je snad poslání plytké, ale inscenace tohoto typu by se mohla stát vstupenkou do světa tance a baletu pro diváka, který ještě zkušenost nemá. Nemusí se bát nepochopitelnosti současného tance s jeho důsledným potíráním estetiky krásy, ani opačného nebezpečí přehlcení technikou klasického baletu.

Odlehčené taneční divadlo, které nepředstírá filosofické rozměry, mu může ukázat tanec jako zábavu a probudit zájem i o jeho serióznější odnože, ať už bude směřovat na jakoukoli stranu spektra. Tak kromě toho, že zábavní funkce je legitimním důvodem, proč mnoho divadelních inscenací vzniká, je tu i potenciál osvěty a získání nových diváků pro taneční umění. Nejvíc je potřeba ocenit to nejzákladnější: DekkaDancers umí dělat humor na jevišti, a to chce hodně talentu i štěstí.

Hodnocení autorky recenze: 95%

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Pechar/Svobodník/Vinklát: Poslední večeře (DekkaDancers 2017)

[Celkem: 13    Průměr: 4.5/5]

Související články


Komentáře “Mafiánské taneční hody s DekkaDancers

  1. Souhlasím s recenzentkou. Je to skvělé představení, které je komplexně dokonalé. Vynikající scéna i hudba a na rozdíl od jiných „současně-tanečních soborů“, zde tanečníci mají skvělou techniku a to je obrovské plus.
    Měl jsem strach z mluveného slova – ze začátku to vypadalo, jen jako berlička k posouvání děje, ale nakonec i mluvené slovo obstálo a mnozí tanečníci by nejen slovem, ale i hraním obstáli v činoherním divadle. A vůbec nevadily repliky v několika jazycích. Kdo nerozuměl slovům, pochopil z kontextu. A právě ta zazyková barevnost ještě více dokreslila skvělou atmosféru.
    Ano, jedná se o obyčejnou zábavu bez přesahu, ale právě ten přímočarý a nadčasový humor, který si na nic nehraje, vytváří inscenaci, která je srozumitelná pro všechny.
    Je to ten typ představení, které můžeme vidět na Letní Letné od zahraničních souborů, avšak bez artistických čísel.
    Vlastně pořád nechápu Národní divadlo, proč si tak skvělé projekty svých zaměstnanců pouští mimo „barák“ – tohle by obstálo nejen na Nové scéně, ale klidně i ve Zlaté kapličce a to i v předplatitelské skupině „Odpolední senioři“.

Napsat komentář

Reklama