Marek Kopelent o české hudební kritice

Zvláštní napětí mezi umělcem a kritikou existuje už od pradávna a je určitě potřebné pro pohyb myšlení a krystalizaci tvorby na umělecké scéně.

Stav hudební kritiky v Česku je na neblahé úrovni, kvalitou i kvantitou. Velmi nerado se konstatuje, že co do kvantity i aktuálnosti měla hudební kritika v čase komunistického režimu respektované postavení a opravdu vyšší četnost, a to zejména v denním tisku (Rudé právo, Mladá fronta, Svobodné slovo, Lidová demokracie). Dnes je tu téměř vyprahlo, hudební kritici nejsou zřejmě ani v tisku, ani v ostatních médiích vítáni, neboť vážná hudba, natož pak soudobá – koho to zajímá, že? Chybí nám?

Navzdory různé kvalitě, její očistná úloha – kdykoli se pokouší oddělit zrno od plev – je nenahraditelná. Měla by zahrnovat celou šíři aktivit v oblasti hudebního života a nedávat přednost převážně mediálně osvědčeným titulům (na nátlak vydavatelů?) nebo dramatickému hudebnímu umění (opera, muzikál). Neměla by opomíjet třeba aktivity menších uskupení na poli soudobé hudby (Konvergence, Arbos, Ateliér 90, Umělecká Beseda aj.), ale ani běžné abonentní koncerty velkých těles (Česká filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a další), které reflexi svého výkonu také potřebují. (Název nemusí být vždy zárukou nejvyšší kvality.) A to právě v denním tisku či v rozhlase, neboť tam je kontakt s obecnou společností nejužší.

Druhou stránku problému představuje kvalita kritiky. Je tu pár zkušených kritiků, kteří jsou schopni jít alespoň hlouběji pod povrch věci včetně analýzy uměleckého výkonu, zatímco ostatní se bohužel obvykle spokojí s občas až pobavení vzbuzujícím ptydepe svého oboru. Posuďte sami: přehrané CD umožňuje kritikovi vidět (!), jak „dirigent zůstává suverénní a sebejistý za dirigentským pultem, nesleví ani o vlas, ví, co chce, předvádí propracovanou hudební kulturu“ (?), nebo vidí, že „ukázněné gesto dirigenta dává orchestru jistotu a bravurní jednotu“. Ani Beethovenova Devátá neušla pozornosti kritika: interpretace „byla v elegantním, leč střízlivém hávu“ a hrály „čiperné dechové nástroje“, zatímco „žestě se roztahují na úkor dřevěných nástrojů“. Budiž naší útěchou, že takové a podobné „kritiky“ se běžně objevují i v zahraničním tisku.

Co dodat? Kritika hudebního uměleckého výkonu je ošidný úkol, na rozdíl od výtvarného nebo i literárního díla je při abstraktnosti hudby náročné zachytit chyby i osobitosti hrajícího umělce či tělesa. Proč je hudební kritiky i kritiků tak málo, zda je na vině nezájem médií nebo nezájem katedry hudební vědy na Filozofické fakultě UK či MU motivovat studenty k činnosti hudebního kritika, kdo to ví?