Mefistofele, ambiciózní opera šestadvacetiletého skladatele v dobových recenzích (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

K chystané pražské premiéře opery Arriga Boita 

Jediná dokončená opera Arriga Boita (1842–1918) Mefistofele měla premiéru 5. března 1868 v milánské Scale a propadla. Dne 4. října 1875 byla uvedena v Teatro Comunale v Bologni přepracovaná verze. Dne 19. února 1881 zazněla v německém překladu Carla Nieseho poprvé na scéně Stavovského divadla v Praze (měsíc před uvedením díla ve Vídni) a 9. prosince 1885 pak v češtině v Národním divadle. Před chystanou premiérou ve Státní opeře Praha není bez zajímavosti seznámit se s anoncí prvního pražského uvedení a přečíst si tehdejší úvod k dílu a dobové kritiky.

Stavovské divadlo, 19. února 1881
Mefistofeles. Velká opera ve dvou odděleních a čtyřech dějstvích od Arriga Boita. Veškeré dekorace nově zhotoveny panem Heinrichem Reichertem, malířem dekorací německého královského Zemského divadla. Nové kostýmy zhotoveny panem Josefem Grossingem a paní Marií Kršovou, vrchními garderobiéry německého královského Zemského divadla.
Transparentní dekorativní zobrazení v Epilogu od akademického malíře pana Petera Meixnera
Efekty elektrického osvětlení aranžoval pan František Hájek, mechanik fyzikálního ústavu c. k. Univerzity

Prolog v nebi
Mefistofeles………………p. Grengg
Sbor nebeských zástupů, blažení chlapci a kajícnice
První díl ve třech dějstvích
Mefistofeles………………p. Grengg
Faust……………………….p. Stoll
Markétka………………….sl. Lehmannová
Marta………………………pí Plodková
Wagner…………………….p. Schrödter
Rytíři, panoši, občané, řemeslničtí učni, dívky, ženy, děti, čarodějnice
Druhý díl o jednom dějství
Helena……………………..pí von Moser
Faust………………………..p. Stoll
Mefistofeles……………….p. Grengg
Phantalis………………….sl. Steinbachová
Nereo……………………….p. Danjczek
Sirény
Epilog
Faust………………………..p. Stoll
Mefistofeles……………….p. Grengg
Vidiny
Balet aranžovala slečna Johanna Belke, provedli slečna Gütlichová, Rejwaldová, Růžková, pánové Berger a corps de ballet
Začátek o sedmé hodině
Konec po půl desáté

K prvnímu pražskému uvedení
Dosavadní osudy tohoto díla italské hudební literatury, hlavně jeho nejnovější senzační úspěchy i mimo autorovu vlast, k sobě obrátily všeobecnou pozornost a před jeho uvedením na pražskou scénu jsme jistě oprávněni k několika poznámkám pro orientaci. Zprávy z Bologne a z dalších italských měst, z Londýna, St. Petěrburgu a Varšavy, signalizovaly novinku jako výjimečný jev v oblasti dramatického umění, vzdor odvážné volbě námětu a vnucujícímu se nebezpečnému srovnání s velkými díly hudebních básníků nejvyššího řádu. Pokud jde o posledně jmenované, lze brát málo ohled na Berlioze, Liszta (který ovšem zvolil Lenaua) či Schumanna, neboť ti zvolili volnou interpretaci nevázanou na jeviště, jakož i na Radziwilla, Lindpaintnera, Eberweina a jiných, kteří se sice drželi slov německého knížete básníků, nesledovali však operní účel v užším slova smyslu. Také Spohrova opera, bohatá skvělými krásami, se už svým dějem vylučuje z oblasti vedení jakýchkoli paralel. Jedině Gounodův Faust se v hlavních rysech drží pokud možná věrně prvního dílu Goetheho tragédie a potud odpovídá i nynější novince.

Boito, který si jako Wagner upravil libreto sám, využívá oba Goetheho díly a děj přizpůsobuje vlastní potřebě. Neomezuje se jako francouzské libreto na scény reálného pozemského života, uvádí na scénu do vztahu s omládlým reprezentantem středověkého rytířstva a se „vždy spojujícím duchem“ i hrdinku helénsky dokonalé krásy. Není třeba dokazovat, že všechny ve smyslu moderní hudební tvorby nanejvýš vděčné momenty „klasické Valpuržiny noci“ a závěrečné apoteózy mohou být s ohledem na operní jevištní možnosti naznačeny jen zběžně a v jednotlivých rysech.

„První díl“ opery začíná Prologem v nebi, který celkem odpovídá slavnému originálu, ovšem s tím rozdílem, že se neobjevují archandělé Rafael, Gabriel a Michael. Místo nich zvěstují vznešenost světa, chválu a poctu Pánu neviditelné nebeské zástupy, sbory blažených chlapců a kajícnice. Podivuhodný rozhovor mezi Mefistem a Faustem tvoří oproti jakési pythagorejské hudbě sfér neviditelných sborů bezpochyby velmi účinný kontrast a jako úvod celku budí všeobecné očekávání. První dějství se drží přibližně scén originálu, Velikonočního pondělí a scény ve Faustově světnici (před monologem „Z polí, z luk se vracím“) – a uzavírá jej pakt s Mefistem. Ten přichází jako „šedý bratr“, vyklube se z něj potulný student a podnikne s Faustem cestu vzduchem. Snadno pochopíme, že mnohé důležité momenty, jako například scény v Auerbachově sklípku a v čarodějné kuchyni, jsou vypuštěny. Z poslední scény se objeví jen verše kocoura s poukazem na pomíjivost světa, zobrazeného jako křehká skleněná koule, zde je však recituje Mefisto a jsou na konci druhého dějství. V něm je také scéna v Martině zahradě s oběma páry a divoká Valpuržina noc v Harckém lese. Třetí dějství se téměř věrně drží žalářní scény originálu a uzavírá jej také Markétčina smrt. Tím končí první část opery. Je třeba poznamenat, že Boito se opatrně vyhnul scénám, které tvoří obsah Gounodovy opery, s výjimkou například první scény a nepominutelné poslední ve třetím dějství.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na