Mefistofele, ambiciózní opera šestadvacetiletého skladatele v dobových recenzích (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

K chystané pražské premiéře opery Arriga Boita 

Vídeňská premiéra 18. března 1882 (Dvorní opera) 
Tak jsme tedy konečně viděli a slyšeli toho vlašského ďábla, který už nějakou dobu drží hudební svět u vytržení. Nejdřív propadl, pak byl vyzdvihován do nebes; „vyřízen“ v Miláně, „zachráněn“ v Bologni, a tak učinil Mefistofele konečně jméno svého autora Arriga Boita slavným. Je to určitě první případ, kdy se italský skladatel hned prvotinou prosadí nejen ve své vlasti, nýbrž najde cestu i za Alpy. Rossini, Bellini, Donizetti a Verdi sice dosáhli podobného postavení v mladším věku než dnešní čtyřicátník Boito, ale žádný z nich první, ani druhou či třetí operou. Mefistofele se ale mezitím už hraje v Londýně a Sankt Petěrburgu, v Hamburku, Kolíně, Praze, a teď konečně ve Vídni a v Itálii se těší cti uměleckého díla první třídy.U nás jistě nikdo příliš nedá na „triumf“ nějaké operní premiéry v Itálii; dvanáct nebo třináct opon pro maestra může znamenat málo a opera sama se možná ani tolika měsíců nedožije. Pro nás je u nové opery v Itálii důležitější než furore její fiasko. Lazebník sevillský, Norma a La traviata při prvním uvedení propadly a to znamenalo skoro totéž jako předzvěst příznivého přijetí – také pro Mefistofela, kterého v Miláně odsoudili jako „musica tedescha“. A ještě k tomu vyšel článek vynikajícího historika umění Wilhelma Lübkeho v časopise Současnost; o nové opeře psal velmi nadšeně z Benátek a nazval ji „hlubokomyslným, velkolepým dílem“. Ačkoli Lübke není hudebník, je přece znám jako vřelý přítel hudby a muž s dobrým vkusem; jeho chvála Mefistofela musela, a to i když ji z opatrnosti transponujeme o tercii níž, znít pro Boita stále ještě velmi příznivě. Nestalo se tedy z předpojatosti, že jsem si prostudoval klavírní výtah Mefistofela. Shledal jsem tuto novou interpretaci Goethova Fausta „směšnou“ a úsudek, že jsem svůj názor získal „narychlo“ jen z klavírního výtahu odmítám tím rozhodněji, jako mí odpůrci větří v každém pohanění Boita zároveň útok na Wagnera.

K oběma výtkám bych se chtěl několika slovy vyjádřit. Italská mládež ať si v bezstarostné radosti dál oslavuje italského Wagnera; vážná kritika však nemůže jmenovat muže, který stvořil Mefistofela, jedním dechem s autorem Tannhäusera. Ačkoliv pokud jde o mne, miluji Wagnerovy rané opery jen s výhradami a trilogii Nibelungů vůbec, je pro mě přesto Wagner jedinečný a skvělý zjev vyžadující úctu, takže shledávám jako nesmyslnou křivdu, jmenuje-li se Boito spolu s ním, nebo se mu dokonce staví na roveň. Lübke koření svou chválu Boita také několika srovnáními s Mistry pěvci a například si myslí, že Mefistofele i tam, kde rozpoutává pekelný kravál, „nikdy nespáchal něco tak divokého, jako je proslulá scéna s rvačkou v Mistrech pěvcích“. Podle mě je Mefistofeles ve srovnání s Mistry pěvci jen jarmareční muzika, operní spektákl, v němž je sice leccos uděláno podle Wagnera, ale nic tak dobře, aby se to mohlo postavit vedle Mistrů pěvců. Titíž dobráci a špatní hudebníci, kteří svého Boita považují za druhého Wagnera, tvrdí, že se opera nedá posuzovat podle klavírního výtahu. Úplný divadelní činek, jakému konkurují mnohé nehudební prvky, jistě ne – ale hudební obsah zcela jistě. Musel by to být špatný hudebník a velmi nezkušený znalec opery, jenž by se z takzvaného „klavírního výtahu s textem“ neseznámil s operou, pokud jde o její základní vlastnosti. Tím základním jsou pro mě pěvecké party (sóla a sbory), to, jaký obraz poskytují, pokud jde o melodickou vynalézavost, deklamaci a dramatický výraz. Klavírní doprovod totéž vypovídá o harmonii a rytmu v korektní skice, i když ne ve všech barvách. Jestli je držen nějaký akord v dechových nástrojích nebo ve smyčcích, jestli sólovou pasáž hraje hoboj nebo flétna určitě není lhostejné pro účinek, ale zcela bezvýznamné pro posouzení hudební a dramatické hodnoty opery. Jinak je tomu se symfonickými díly, jejichž těžiště je v orchestrálních efektech, jako u Berlizoe a Liszta – a přesto dokázal Schumann posoudit Berliozovu Fantastickou symfonii dostatečně v jedné ze svých nejslavnějších kritik podle klavírního výtahu. Také Wagnerova nibelungovská dramata, která jsou více symfonickými díly s doprovodem zpěvních hlasů než naopak, se jeví v klavírním výtahu temná a rozostřená; zde se hlavně poučíme, co opeře, při myslitelně nejefektnější instrumentaci, přesto schází a musí scházet. Boitův Mefistofele taková umělecká tkáň není a snadno do něj pronikneme. Poté co jsem ho teď slyšel z jeviště, a to ve výtečném provedení, mohu pouze opakovat svůj „urychlený“ výrok, že mi Boitova hudba připadá dílem průměrná, dílem je mi protivná, ale jako přetvoření Goetheho Fausta přímo směšná.„Znáš Fausta?“ píše Boito jako motto na první stránku partity. „Ubohý Fauste, už tě nepoznávám!“ chtěli bychom odpovědět jiným citátem. Goetheho Faust už si od hudebníků nechal hodně líbit, dobrého i špatného – miska vah s tím špatným klesá pod Lisztovou Faustovskou symfonií a Mefistovským valčíkem – ale tak znetvořen a vyklouben jako působením tohoto maestra, jenž nechce být Ital a nemůže být Němec, Faust ještě nebyl. Boito si libreto upravil sám, ke třem čtvrtinám nezměněného Goethova textu připojil čtvrtinu vlastních chatrných veršů. To nejoriginálnější a zároveň nejzvrácenější na jeho libretu je, že spojuje oba díly Fausta, dva děje, které nemají organickou souvislost. Dva díly Fausta jsou dvě básně, ne dva díly básně jedné. Z praktického hlediska z toho vyplývá kardinální chyba Boitova textu: Pro každého, kdo nezná oba Goethovy díly – a kolik lidí opravdu zná druhý díl? – je zcela nesrozumitelný. Ale i pro ty, kteří si ze znalosti Goetha dokáží chybějící spojnice doplnit, zůstane děj Mefistofela nesouvislý a protismyslný.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat