Mefistofele, ambiciózní opera šestadvacetiletého skladatele v dobových recenzích (3)

K chystané pražské premiéře opery Arriga Boita 

První provedení v češtině. Národní divadlo Praha, 9. prosince 1885
Komponista, jenž se bojí obecenstva. Z Vídně oznamuje se následující šprýmovná historka: V úterý dávána ve dvorní opeře Boitova opereta (!) Mefistofele u přítomnosti skladatele. Představení šlo znamenitě a po scéně žalářní počalo obecenstvo hlučně volat skladatele, ten však se neobjevoval. Na chvíli potlesk poněkud ochaboval, hned ale zase vzrostl plnou silou. Pojednou počalo se v pravém koutě za oponou něco třepat, jako by tam byl nějaký zápas; jako by tam byl Boito a nechtěl ven, jako by se zuby nehty vzpíral. Tak tomu také bylo. Obecenstvo dívalo se na oponu a neustávalo v potlesku: takřka se střádalo. Byl-li unaven parter, pomáhala první galerie, a když poslední galerie nemohla dál, počal opět parter s novými silami. Ochabla-li na chvíli síla potlesku, zmohutněla hned nato v hotový orkán, jako by se strop měl zbořit. Konečně objevila se hubená postava Boitova, jehož Mefisto – Franz Reichenberg takřka vystrčil z otvoru v oponě před obecenstvo. Jedva že byl Boito uprostřed před rampou, již zachvěl se pod bouří potlesku jako Mefisto pod ohnivými růžemi andělů a okamžitě zmizel, podoben dlouhonohému pavouku, druhou stranou otvoru v oponě. Z toho velká veselost mezi obecenstvem, jež bez toho bylo v dobré míře, rozjařeno jsouc vlastním svým potleskem a tím, že konečně přece provedlo svou vůli. Útěk mistrův měl v zápětí novou bouři potlesku. Nejvážnější mužové, mezi nimi i ministr zahraničí hrabě Kalnoky, jenž právě nyní nemá příčinu býti v laškovném rozmaru, byli nakaženi humorem situace a spustili také potlesk na celé kolo. Konečně podařilo se vytáhnout Boita podruhé. Tentokrát přišel se strany levé, veda s sebou kapelníka Jahna, či vlastně tiskna se k žulové jeho postavě. Jedva však octnul se před obecenstvem, jež vypuklo v novou bouři potlesku, jakoby jej obešel mráz – jakoby náhle polit ledovou vodou – chce nazpět a vrazí do Jahna, jenž právě se snažil vyseknout obecenstvu hluboce cítěnou poklonu a pod nenadálým tím nárazem skorem zavrávoral, Boito odrazí se od něho jako koule u kulečníku, vrazí ještě jednou do Jahna a oba zmizí za oponou. Obecenstvo je teď dvojnásob v dobré míře, Kalnoky mžourá radostí tak potutelně jedním okem, že mu z druhého vypadl monokl. Konečně se obecenstvo upokojilo, provedlo přece svou.
(Národní listy – 19. 11. 1885 /před premiérou)

První provedení Boitova Mefistofela, jenž ve středu na jeviště byl uveden, mělo úspěch rozhodný, třebas i přijetí novinky nebylo nikterak bouřlivé nebo snad nadšené, jako vídáme obyčejně u premiér oper proslulých. Opera Boitova jest v nejednom směru dílem velice zajímavým a poutavým. Skladatel zvolil si pro svého Mefistofela právě tak jakou Gounod pro svého Fausta reka Goethova arcidíla; co do zevnějšího uspořádání děje odchýlil se však podstatně od Gounoda; neboť kdežto tento obmezil se vůbec jen na takzvaný první díl Fausta, pojal Boito do opery své oba díly a přibral k nim mimo to ještě prolog a epilog, k celku organicky se pojící. Tím ovšem dílo jeho má rozměry mnohem širší a ráz jaksi všeobecnější, ač jinak díl první u porovnání s operou Gounodovou obmezen jest toliko na hlavní její scény. Díl druhý obsahuje „klasickou noc Valpurginu“ a epilog „Faustovu smrť“. Boito přidržel se v Mefistofelu směru Wagnerova, s kterým ovšem před sedmnácti lety, kdy poprvé vystoupil s operou svou před obecenstvo vlaské, těžko bylo proniknouti; to také bylo příčinou, že Mefistofele na poprvé ouplně propadl. Později však Boito operu svou přepracoval a tu se pojednou lístek obrátil; Mefistofele zvítězil a dobyl všude úspěchů velmi značných. Přísně wagnerovský sloh v Mefistofelu ovšem hledati nelze, také není hudba jeho právě vždy a všude zcela originální, nicméně prozrazuje pěknými myšlenkami hudebními, duchaplným jich zpracováním a vůbec namnoze případnou ilustrací hudebního skladatele a hudebníka velice vzdělaného a routinovaného.

V každém jednání nalézáme mnohé pěkné věci, zejména však vynikající scéna zahradní a žalářní v dílu prvním a „klasická noc Valpurgina“ v dílu druhém, které se také patrně nejvíce líbily a největšího úspěchu došly. Jsou to lyrické výjevy Markétky a Heleny s Faustem a scéna Markétčina v žaláři, kteréž po stránce hudební vynikají krásnou koncepcí a ušlechtilým zpracováním. V dotčených scénách také vrcholí celá opera. Provedení bylo velmi dobré, svědčilo o pečlivém naštudování. V prvním díle zaměstnáni jsou v hlavních úlohách sl. Sittová (Markétka), a pp. Raverta (Faust) a Hynek (Mefistofele); v druhém zpívá Helenu sl. Panznerová. Jak sl. Sittová, tak i pp. Raverta a Hynek jsou u nás v dotčených úlohách známi ovšem co nejlépe (z Gounodovy opery) a podali opětně výkony zdařilé; sl. Sittová zejména ve scéně žalářní měla znamenitý úspěch; obecenstvo ji několikráte vyvolalo a dvěma skvostnými kyticemi vyznamenalo. Také sl. Panznerová došla co Helena pochvaly, jíž se ovšem rovnou měrou dostávalo i oběma jmenovaným umělcům. Domnívali jsme se ale, že p. Raverta bude zpívati česky, přes to, že je to opera vlaská. Jsme ostatně velice dychtivi na druhé obsazení opery p. Vávrou v úloze Fausta a p. Čechem v úloze Mefistofela, kteří oba umělci rovněž ode dávna vynikají v partiích těch. Vypravení novinky jest velmi pěkné, některé dekorace jsou nové a celek působí dojem velice příznivý.  Podotknouti ještě sluší, že plynný překlad libreta pochází z obratného péra V. J. Novotného, jenž v prvním dílu použil též výtečného překladu Kolárova. Návštěva byla velmi hojná a obecenstvo co nejlépe naladěno.
(Pražský deník – 11. 12. 1885 – nepodepsáno)