Mezidobí

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (16) – vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech: O zahraničních (a našich) dirigentech v čele českých orchestrů.
Dirigent Alexander Liebreich si po podpisu šéfdirigentské smlouvy u SOČRu pořizuje selfie (zdroj FB SOČR)

České orchestry vedou z větší části cizinci. Zatím posledním oznámeným jménem je Alexander Liebreich, který bude od podzimu šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. První zahraniční umělec v této funkci. U jiných těles už dirigenti nepocházející z českých zemí působí dlouho; u některých si tento fakt ani neuvědomujeme, u některých si všimneme. Záleží hodně na tom, jak je orchestr vnímán – speciálně Česká filharmonie.

Alexander Liebreich pochází z Bavorska, má však rodinné kořeny v Československu, v kdysi početné německy hovořící menšině. V jeho osobě se tedy do současnosti propojují různé tuzemské tradice a osudy a historické peripetie, méně dnes už snad resentimenty.

Alexander Liebreich (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

Když na počátku devadesátých let přišel k České filharmonii Gerd Albrecht, bylo téma bezprecedentně vůbec prvního cizince – a ještě navíc Němce – v čele tak národního orchestru tématem mnohem výbušnějším! Na tuto strunu hrál tehdy ostatně i sám Albrecht, který vztahoval odpor určité části kulturní obce ke své osobě pouze ke svému němectví, ačkoli některým lidem vadily i ryze umělecké a osobní důvody a některým především to, jak moc on sám vytahoval národnostní kartu… U Alexandera Liebreicha tohle už nikdo dnes snad řešit nebude. A navíc je podle všeho umělecky opravdu dobrou volbou.

Tou, zdá se, je i Semjon Byčkov, který shodně od počátku příští sezony bude stát v čele České filharmonie. V jeho případě by mohly resentimenty zapracovat také – narodil se v Leningradu a do třiadvaceti žil v Sovětském svazu. Dnes je světoobčanem rozkročeným mezi Francií a Amerikou, jemuž se na českém prvním orchestru líbí, že stojí na pomezí kultur, mezi Západem a Východem. Natáčí s filharmonií Čajkovského, má i další pěkné plány. Ruskou kartu snad v jeho případě nikdo hlasitě vytahovat nebude a ani nevytáhl, ale co kdyby to někoho extrémněji uvažujícího přece jen někdy ještě napadlo…

Semjon Byčkov (zdroj ČF / foto © Petra Hajská)

Česká filharmonie je podle Byčkova jedním z mála orchestrů, které v současném globálním světě mají ještě svou rozpoznatelnou a unikátní identitu. Designovaný šéfdirigent deklaroval, že ji chce udržet. Pozici má samozřejmě těžší než Liebreich u rozhlasových symfoniků, kde se o takto chápané identitě nehovoří, kde jsou důležitější spíše specifika rozhlasové práce a udržení smysluplnosti a oprávněnosti existence orchestru při veřejnoprávním rozhlase. A tohle Alexander Liebreich promyšlené má, vždyť několik posledních let stojí v čele rozhlasového orchestru v Katovicích… Byčkov bude bezděky posuzován i podle toho, jak obrazně řečeno nahradí Jiřího Bělohlávka. Ani v tom to nebude mít lehké – český šéfdirigent po předchozím období několika cizinců přinesl filharmonii nejen své umění nezávislé na národnosti, ale samozřejmě i nenahraditelný cit pro národně zabarvenou hudbu, který byl výhodou. Management České filharmonie je přesvědčen, že Byčkovovu národnost nebude nikdo ve světě posuzovat, ale sčítání energií v případě pocitově autentické interpretace české hudby českým dirigentem úplně popřít nelze. Je to spíše tak, že se od Byčkova a jeho orchestru nutně nebude čekat výjimečně a neopakovatelně zahraná česká hudba – což je pro filharmonii vlastně dobře. Může na světovém kolbišti soutěžit o místo a přízeň svobodněji, s větším repertoárovým záběrem… Ani takovým věcem nebude muset Alexander Liebreich v rozhlase čelit.

A ještě jedna maličkost je zajímavá u rozhlasových symfoniků. Hovořit o tom, že Liebreich je první cizinec v jejich čele, není vlastně úplně přesné. Vždyť dosavadní šéfdirigent Ondrej Lenárd je Slovák! Svědčí to o tom, jak v nás, přinejmenším v ostatních než nejmladších generacích, bezděky přetrvává pocit, že Slovensko není přece žádné zahraničí. V Česku naštěstí takový resentiment nikomu nevadí. Ondrej Lenárd prostě patří do společné historie a kultury Československa.

Jak jsou na tom další cizinci u českých orchestrů?

Mladý Fin Pietari Inkinen s Pražskými symfoniky diriguje český, světový a finský repertoár. V čerstvé paměti je jím řízená zajímavá podzimní opožděná česká premiéra Sibeliovy vokální symfonie Kullervo. Jedním z jeho nejdůležitějších úkolů je prosazování nových repertoárových dominant, které by navázaly na uměleckou tradici orchestru. Ambiciózní, pragmatické…!

Pietari Inkinen (zdroj FOK)

V čele Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK stojí od podzimu 2015. Stejně jako Byčkov a Liebreich, i on tehdy hovořil o Praze jako o jedné z kulturně bohatých a nesmírně podnětných metropolí. Pochopíme, že to je víc než jen klišé a zdvořilá slova?

Také orchestr PKF-Prague Philharmonia má v čele zahraničního umělce. Emmanuel Villaume je typem mezinárodně působícího univerzálního dirigenta, v jehož životopise figurují jména věhlasných těles a síní. Aktuální informace jeho cenu zvyšují – poté, co se Metropolitní opera v New Yorku rozešla kvůli obviněním z dávných údajných deliktů s Jamesem Levinem, převezme Villaume některá jeho plánovaná představení. Včetně jednoho přenosu do kin. V Met už dirigoval, ale tohle je samozřejmě zvýrazněné… PKF má své vlastní mezinárodní renomé. Pomůže jí nicméně nějak v budoucnu nová položka v životopise jejího šéfdirigenta?

Emmanuel Villaume (zdroj Dvořákova Praha / foto © Petra Hajská)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář