Hvězda Opery Národního divadla, jejíž možnosti prý byly neomezené

K pětašedesátému výročí úmrtí sopranistky Míly Kočové

V polovině dvacátých let minulého století angažoval šéf Opery Národního divadla Otakar Ostrčil tři mladé, velmi perspektivní sopranistky, které brzy prokázaly správnost jeho rozhodnutí. Nejmladší z nich, Jarmilu Novotnou, čekala rychlá hvězdná kariéra, ale i dvě další, Naďa (Anna) Kejřová a Míla Kočová se zařadily mezi osobnosti, které spoluvytvářely vynikající profil naší první operní scény v Ostrčilově a Talichově období. Nadě Kejřové jsme věnovali před nedávnem pozornost v článku, který se zabýval její uměleckou dráhou a úspěšnou kariérou jejího manžela, vynikajícího tenoristy Jana Otakara Masáka (najdete jej zde).

V následujících řádcích chceme připomenout pěvkyni, jejíž život se uzavřel před pětašedesáti lety, 9. února 1951. Míla Kočová ve své době patřila k nejvýznamnějším představitelkám české operní scény.

Míla (křestním jménem Emilie) Kočová se narodila 10. června 1898 ve Vídni. Její rodiče patřili k oporám bohatého kulturního života tehdy rozsáhlé české menšiny v hlavním městě monarchie. Pilně se věnovali ochotnickému divadlu, otec Kočí byl režisérem známého krajanského amatérského spolku Komenský. Múzičnost byla rodině Kočích vlastní, zpěvu se aktivně věnoval i o devatenáct let mladší bratranec Míly Kočové žijící na Ostravsku, Přemysl, jehož rozhodnutí věnovat se zpěvu a divadlu profesionálně ovlivnily mimo jiné i rady jeho úspěšné sestřenice.

Po rozpadu Rakouska-Uherska se rodina Kočích přestěhovala z Vídně do Černošic u Prahy a tam se její příslušníci opět věnovali intenzivně ochotnické divadelní činnosti. Mladá Míla kromě toho také zpívala a měla štěstí, že našla velmi dobrou učitelku. Byla jí bývalá operní pěvkyně Tereza Dadla Škardová, která žila v Černošcích. Ta upozornila na nový talent šéfa Opery Národního divadla Otakara Ostrčila. Ostrčil si mladou adeptku zpěvu, obdařenou jasným, příjemně znějícím sopránem schopným přirozených výšek stejně jako vroucí lyričnosti, poslechl a nabídl jí příležitost. A ne ledajakou. Míle Kočové bylo umožněno hostování v představení Offenbachových Hoffmannových povídek.

Tehdy nebývalo přece jen poměrně častým jevem, jako je tomu dnes, aby všechny tři role Hoffmannových lásek zpívala jediná zpěvačka. Nestalo se tak ani při hostování Míly Kočové, ale začínající sólistka dostala neobvyklou možnost zpívat v jednom večeru Olympii s jejími brilantními koloraturami a současně i technicky a výrazově mimořádně obtížnou roli z trojice hrdinek, Antonii. Míla Kočová vystoupila v obou postavách v představení dne 13. února 1924 a od té doby je zpívala pravidelně. Specifické v jejím případě bylo, že až do léta 1927, kdy se stala členkou souboru Opery, účinkovala v těchto rolích v jedenadvaceti představeních jako host a poté v řadě dalších už jako členka souboru. Později už se soustředila pouze na roli Olympie.

A nezůstalo zdaleka u této opery. Krátce na to se s ní návštěvníci Národního divadla mohli setkávat v řadě dalších rolí. Před Vánocemi roku 1924 poprvé zvládla velmi efektní, ale mimořádně obtížnou Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně, která se později stala jednou z jejích klíčových rolí a vystoupila v ní na jevišti Národního divadla v mnoha představeních v průběhu dalších šestnácti let. Další velký úkol ji čekal v postavě Filiny v Thomasově Mignon a v titulní roli Pucciniho Madam Butterfly. V roli nešťastné Čo-Čo-San se s Mílou Kočovou v jejím jedinečném podání mohli návštěvníci Národního divadla setkávat dalších osmnáct let.

Otakar Ostrčil si ji obsadil do titulní role Janáčkových Příhod lišky Bystroušky při jejich pražské premiéře 18. května 1925. Zcela jiný typ uchopení role, jaký vyžadovala interpretace janáčkovké postavy, Míla Kočová zvládla zdárně jak pěvecky, tak herecky a v roli Bystroušky vystoupila ve všech dvanácti představeních, kterých tato inscenace dosáhla.

V sezoně 1926/1927 zpívala a hrála stále ještě jako host roli Mercedes v premiéře nového nastudování Bizetovy Carmen, kde její partnerkou v postavě Frasquity byla Jarmila Novotná. Ostrčil jí svěřil také roli Kněžny v pražské premiéře Novákovy opery Dědův odkaz (její první uvedení proběhlo v Brně), v níž s ní Jarmila Novotná alternovala. Novotnou, která pak na jaře 1927 Národní divadlo opustila, Kočová naopak vystřídala v roli Nanetty ve Verdiho Falstaffovi. V premiéře opery Dítě a kouzla Maurice Ravela se představila jako Oheň.

V uvedené sezoně se také poprvé setkala s další rolí, která ji posléze provázela po celý život, s titulní hrdinkou Verdiho Traviaty. Po odchodu Jarmily Novotné ji po třech letech účinkování Otakar Ostrčil angažoval, takže postavu Liu v prvním uvedení Pucciniho Turandot na Národním divadle zkoušela ještě jako host, ale při premiéře v červnu 1927 už byla uvedena jako členka souboru.

I když bylo evidentní, že její nejvlastnější doménou budou vzhledem k hlasovým dispozicím a  celkovém stylu jevištního projevu role inklinující ke koloraturnímu oboru a partie lyrického typu, Otakar Ostrčil ji v další sezoně obsadil do velmi odlišných typů postav. V krátkém sledu za sebou to byla nejprve Elvíra v Auberově Němé z Portici, postava Pasáčka ve Wagnerově Tannhäuserovi, následovala Carevna Volchova v Sadkovi Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a především dvě velké postavy dvořákovské, jež nastudovala pod taktovkou Otakara Ostrčila a které ji potom rovněž provázely prakticky až do konce její aktivní pěvecké kariéry – Julie v Jakobínovi a Kněžna v opeře Šelma sedlák.

Otakar Ostrčil, jehož prioritou bylo programové uvádění českých oper, poskytl Míle Kočové řadu příležitostí v českém klasickém repertoáru. Jednou z jejích velmi zdařilých rolí byla Karolina ve Dvou vdovách, v níž mohla uplatnit svou brilantní pěveckou techniku i své herecké schopnosti. Esmeraldu v Prodané nevěstě rychle vyměnila v desítkách představení za půvabnou Mařenku.

V Hubičce se představila jako Barče, v Čertově stěně v roli Hedviky a pravidelně zpívala hlas Prvního žence za scénou v Libuši. Po léta byla představitelkou První žínky v Rusalce. Z dalších rolí jmenujme Mirandu ve Fibichově Bouři, Hančí v Kovařovicových Psohlavcích, titulní postavu ve Foersterově Jessice a Blaženu v jeho opeře Nepřemožení.

Nejvlastnější doménou Míly Kočové byla ale klasická opera italská a francouzská, k níž byla silně disponovaná jak svým hlasovým projevem, tak přirozeným jevištním půvabem a elegancí projevu. A tak postupně přicházely další významné role, v nichž sklízela úspěchy. Z verdiovských oper to byla především Gilda v Rigolettovi a Oskar v Maškarním plese, z pucciniovských Mimi v Bohémě. Jejímu naturelu přesně odpovídaly postavy Rosiny v Rossiniho Lazebníku sevillském, titulní role v Popelce (Angelina) a Isabelly v Italce v Alžíru. Ačkoli tehdejší doba příliš nepřála belcantové opeře, přesto se jí dostalo příležitosti zazpívat si Adalgízu v Belliniho Normě.

Skvělých šancí využila ve francouzských operách. Na prvním místě dlužno jmenovat titulní postavy v Délibesově Lakmé a v Massenetově Manon, dále Micaelu v Carmen, Markétku v Gounodově Faustovi a Markétce a Camillu v Charpentierově Louise.

Byla rovněž výtečnou interpretkou mozartovských rolí. V Donu Giovannim postupně ztvárnila všechny tři sopránové hrdinky, Zerlinu, Donnu Elvíru i Donnu Annu a v Únosu ze serailu Konstanci.

Do této kategorie můžeme zařadit také Erose v Gluckově Orfeovi. Z dalších jejích rolí připomeňme alespoň Mořskou pannu ve Weberově Oberonu, Aničku v Humperdinckově Perníkové chaloupce, Annu v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, v nichž později byla představitelkou paní Brodské (Fordové), Carevnu Labuť v Caru Saltanovi Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Marju v Čajkovského opeře Mazepa. Jednou z jejích nejlepších, obecenstvem i kritikou ceněných rolí, byla Žofie v Ostrčilově nastudování Straussova Růžového kavalíra.

Míla Kočová byla na vrcholu popularity. Budovatel pražského Barrandova Václav Maria Havel ve své knize Mé vzpomínky, v níž výborně vylíčil atmosféru tehdejší doby, popisuje, „jak žily barrandovské terasy, když tam Míla Kočová zpívala Rusalku a k tanci hrál orchestr Rudolfa Antonína Dvorského“.

Šťastným rokem byl pro Mílu Kočovou rok 1935. Byla pozvána na druhý ročník festivalu v Glyndebourne, kde zazářila v roli Královny noci v Kouzelné flétně a s velkým úspěchem absolvovala pěvecké turné po Spojených státech, na němž zpívala v New Yorku i v Chicagu. Představila se tam nepochybně výborně, protože později v době, kdy byla neprodyšně uzavřená železná opona od Štětína k Terstu, uveřejnil list Chicago Tribune 11. února 1951 zprávu o její smrti.

Ale nepředbíhejme. Cesta do světa se zdála být otevřena, jenomže nacistická okupace a druhá světová válka zmařily všechny plány. Zpěvačka se v té době postupně stále více orientovala na dramatičtější obor. Ztvárnila titulní roli ve Verdiho Aidě, Leonoru v Trubadúru i v Síle osudu, titulní roli v Pucciniho Manon Lescaut, Agátu ve Weberově Čarostřelci, Markétu v Boitově opeře Mefistofeles.

Lze se jen dohadovat, co bylo příčinou toho, že 11. července 1945 vystoupila v roli Kněžny ve Dvořákově opeře Šelma sedlák na jevišti Národního divadla naposledy. Svou roli tu patrně sehrála postupná proměna oboru a možná i vnitřní poměry v souboru.

Po odchodu z divadla se Míla Kočová věnovala pedagogické činnosti v Černošicích. Zde také náhle podlehla infarktu 9. února 1951. Je zajímavou náhodou, že v tentýž den přesně o šestačtyřicet let později zemřela její někdejší kolegyně Jarmila Novotná.

Míla Kočová je pochována na hřbitově v Černošicích, v nichž prožila většinu svého bohatého života.