Nebezpečně účinný operní psychothriller z Opavy

Operní scény ostravské a opavské se pomyslným kulturním mostem propojily v uvedení oper Christopha Willibalda Glucka. Od loňského roku běží na repertoáru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě opera Ifigénie v Aulidě a premiérou ve Slezském divadle Opava 18. února odstartovalo pokračování příběhu Ifigénie na Tauridě.

Jeden námět rozvedený do dvou oper, dvě různá nastudování a vlastně i dva autoři, neboť v případě Ifigénie v Aulidě jde o Wagnerovu úpravu. V případě „opavské“ Ifigénie jde o provedení dle původní partitury prvního vydání se všemi nároky historicky poučené interpretace jak na zpěváky, tak hudebníky v orchestru.

Nelehkého úkolu hudebního nastudování se ujal hostující dirigent Vojtěch Spurný (v Opavě poprvé), odborník nejen na starou hudbu, cembalista, dirigent, rovněž šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů, čímž jemně naznačuji, že Vojtěch Spurný je doma ve všech stylových obdobích.

Hudební a muzikologické nadšení, vědomosti a praxe v interpretaci nejen Gluckovy hudby jsou nejlepší atributy Spurného. Osobně se raduji ze skutečnosti, že Opava má právo pyšnit se skvěle odvedenou prací v hudebním nastudování, výkony umělců a především vytříbenou režií Lubora Cukra. Ten nechal společně s autorem scény (Ondřej Bartoš) i kostymérem (Josef Jelínek) vyniknout až puristicky dobovou verzi původního obrazu Gluckovy opery. Bez jakýchkoliv přesahů a náznaků současné doby. Stačí, že osobní dramata a psychologii postav najdeme nepoučitelně v každé době i sami v sobě.

Na scéně jsou ponechány antické reálie, a ačkoliv barevně jednoduché v šedém až chladném tónu Dianina chrámu, jeho sklepení a pokoje Ifigénie, nijak nezatěžují výpravu. Tato jednoduchost, podobně jako účinnost samotné hudby, dává prostor pro hrdiny. Tedy pro vyjádření jejich afektů, psychických pochodů, neboť jsme svědky psychologického dramatu (nebo – jak je v programu napsáno – psychothrilleru). Tu a tam se objeví nádoby s reálným ohněm, na scéně dominuje jeden objekt – lože Ifigénie nebo obětní stůl, je využito velkého schodiště, na stěnách chrámů jsou umístěny reliéfy obličejů (snad oběti) doplněny jemným měnícím se osvětlením ve žlutavém, fialovém a červeném nádechu dle odehrávající se situace. V prvním a posledním jednání scénu proteplí červený oděv Orestův a Pyladův, Řeků a obětního hávu Ifigénie. K dokonalosti chyběla už jen ta červená krev v závěru děje. Jeden z reliéfů (Diana) dokonce ožil videoprojekcí reálného obličeje jako zásah deus ex machina samotné bohyně Diany k finálnímu řešení. Režisér tento moment využil k nečekanému překvapení a nechal zpěvačku přednést svůj projev z druhého balkonu hlediště. Během představení též jednou nápaditě odstínil komentující sbor ukrytý v orchestřišti. V úvodu zazněla dokonalá vizuální bouře s využitím plechů k hromobití a simulace vichřice. Musím podotknout, že kostymérská a vlásenkářská (zvláště u Ifigénie a dalších kněžek) práce byla velmi zdařilá a občas se vyplatí vzít si s sebou divadelní kukátko.

Posluchač během představení dostává strhující a až dechberoucí podívanou s nádhernou muzikou. A vůbec netuší o nuancích reformované hudby a operních principů, ale jako pozorný čtenář se mnohé dozví ve zdařile propracovaném programu k opeře. Gluckova hudba vychází sice z dědictví barokních principů s důrazem na afekt, rétorické figury, se zvláštnostmi frázování a artikulací textu především v prokomponovaných recitativech coby těžištěm celého operního díla, avšak je to hudba nová.

Vojtěch Spurný vynaložil nemalé úsilí k perfektnímu výkonu zpěváků a hudebníků, pro které to byla nová zkušenost. Pro historicky poučený výsledek tohoto díla musel orchestr, zde klasicistního typu, vstřebat a zažít dirigentovy požadavky poučené interpretace. A obrovský interpretační rozdíl ve srovnání s tím, co jsme běžně zvyklí slýchávat v tomto divadle, to věru byl. Orchestr hrál báječně, velmi zaujatě jako komentátor postav na jevišti, jeho podání mě prostě bavilo. Spurný využil potenciál barokně nepolíbeného orchestru až do krajnosti, zbavil smyčce vibrata (krom vibrata jako výrazového prostředku), fagot i příčné flétny dosáhly jiného zabarvení.

Byl to až nepochopitelný slyšitelný zázrak, že  „normální“ divadelní soubor Spurný dokázal přetavit v solidně hrající a znějící orchestr ve jménu barokních a klasicistních vyjadřovacích prostředků. Hudebníci byli v rychlých pasážích neuvěřitelně virtuózní a jednotní, skvěle zvládali změny dynamiky na malých plochách, jejich frázování a artikulace měly smysl a plnily účel. V mnoha částech opery na sebe v orchestru nápaditě upozornil svým komentářem některý z nástrojů, zvláště pak hoboj (mnohataktové držené tóny), fagot či flétna. Nejčastějším doplněním doprovázeného recitativu bylo skvělé smyčcové kvarteto. Důvtipně se též jevil nápad zasadit trubky a pozouny společně s bicími nástroji pod úroveň vyvýšeného orchestřiště.

Zpěváci se museli „porvat“ s deklamací francouzského textu, tu a tam francouzština zněla poněkud „česky“. Nejlépe si v tomto ohledu vedl nadějný talent a barytonista Lukáš Zeman (Orestes) díky svým jazykovým dovednostem. Jeho deklamace vyzněla naprosto přirozeně a též pěveckým výkonem zaujal nejvíce. Není divu, vždyť má více zkušeností s interpretací staré hudby v různých barokních ansámblech. Snad i proto jeho projev ve všech polohách, v mnoha psychických rozpoloženích, vypjatých situacích (na scéně snad ani jiných nebylo), ale i v neobvyklých pěveckých pózách (vleže, v křeči, schoulen, a tak podobně) vyzněl zcela nejpřirozeněji.

Roli Pylada vystihl Václav Čížek strhujícím projevem, i on má k oblasti staré hudby blízko a uplatnil své mnohačetné zkušenosti. Oba zpěváci svým pěveckým a hereckým výkonem naprosto přirozeně ovládli celé představení, zvláště ve druhém a třetím jednání (mimochodem vynikající Čížek v árii I smrt je laskavá, když nás spojí hrob).

Ifigénii ztvárnila sopranistka Petra Nôtová. Vedla si výtečně v recitativech, vynikající pěvecký výkon s jemným vibratem se nesl všemi výstupy a árie na začátku čtvrtého jednání podtrhla její kvality. Dramatičnost postavy Ifigénie vystihla velmi osobitě. Trio hlavních hrdinů perfektně zvládalo tak typické appoggiatury, pozůstatky barokního zdobení (port de voix).

Menší sólové role připadly kněžkám Anně Začalové a Andree Plachké. Zvláště pak závěrečný vstup bohyně Diany byl personifikován sopranistkou Začalovou. Ačkoliv musela svůj hlas nést přes celý divadelní prostor z nejvyšších pater, vyzněl nosně a s orchestrem sehraně. Barytonista Zdeněk Kapl ztvárnil Thaose a svými dvěma vstupy předvedl hrůznou postavu krále Skytů, ale kvalitou přednesu pěveckého i hereckého zůstává ve stínu kolegů. Další menší roli Ministra/Skyta předvedl Roman Cimbál.

Úloha sboru je v této opeře velmi podstatná, rovněž tak důležitá jako hlavní postavy. Zde se potvrdilo pečlivé nastudování sbormistryně Kremeny Pešakové. Výtečně si vedl ženský sbor kněžek, předvedl jemný a vznešený zpěv, dle situací komentoval s patřičným afektem. I muži strhli pozornost zvláště na konci prvního jednání, zněli odhodlaně a bojovně, zpěvem suverénně jednotní, snad jen gesta později vypilují k účinné síle jednoty. Zde se poprvé objevil balet v choreografii Martina Tomsy, muži v roli Skytů a jinde ženy v podobě Eumenid a démonů doplňovali a umocňovali Orestovy šílené představy.

Operu Ifigénii na Tauridě si rozhodně nenechte ujít, osobně tak oceníte všechny kvality tohoto zcela výjimečného představení.

Hodnocení autorky recenze: 100%

Christoph Willibald Gluck:
Ifigénie na Tauridě
Dirigent: Vojtěch Spurný
Režie: Lubor Cukr
Scéna: Lubor Cukr, Ondřej Bartoš
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistryně: Kremena Pešaková
Choreografie: Martin Tomsa
Dramaturgie: Jana Andělová Pletichová
Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava
Premiéra 18. února 2018 Slezské divadlo Opava

Iphigénie – Petra Nôtová (alt. Katarína Jorda-Kramolišová)
Orestes – Lukáš Zeman
Pylades – Václav Čížek (alt. Václav Vallon)
Thaos – Zdeněk Kapl (alt. Alexander Vovk)
Ministr/Skyt – Roman Cimbál (alt. Dalibor Hrda)
První kněžka/Diana – Anna Začalová
Druhá kněžka/Řecká žena – Andrea Plachká

www.divadlo-opava.cz