Několik střípků z festivalu Za dveřmi

Festival pouličního divadla Za dveřmi už patří k letnímu koloritu Prahy. Letos ve druhém červencovém týdnu proběhl devátý ročník tohoto festivalu, který oslavuje divadlo a umění, zábavu i fyzické dovednosti. Jádro programu pro dospělé i pro děti probíhalo každý den na Výstavišti v Holešovicích, většina vystoupení a performancí se odehrávala pod širým nebem, což v posledních dnech znamenalo také značnou nejistotu – z proměnlivého počasí a přeháněk mají jistě větší radost zahrádkáři než kumštýři. Přinášíme alespoň pár malých ohlédnutí, ačkoli program byl mnohem bohatší a mezi 10. a 13. červencem zabavil Pražany na každé odpoledne i večer.

Satirický výlet do zákulisí opery a světa tanečníků, kteří to „nedotáhli“ na sólisty, předvedlo herecké duo Hombres. Jejich inscenace Uhni hraju je de facto činohra, ale tanečníci ji jistě ocení, protože kromě prosté zápletky s nevěrou a pomstou na scéně, která slouží spíš jako záminka, nabízejí pohled do zákulisí vcelku věrný, byť hnaný do absurdních vyhrocení. Dva tanečníci, kteří dělají „křoví“ v opeře Rusalka (Jakub Albrecht a Petr Štěpánek v režii Jakuba Folvarčného) musí zvládnout i role uvaděček, rychlé domlouvání záskoku a další eskalující katastrofy na scéně i v zákulisí, vrcholící dvojím záskokem za Prince, který spadl do „díry“ (to by samozřejmě nikdo nikomu nepřál, ale dovedeme si to představit v živých barvách) a zhroucenou Rusalku. Pozdě zveřejněný ferman, zuřivý hlas inspicienta, pozdní nástup, ztracené rekvizity, zapomenutá kukla, pokuty, neohrabaná taneční a pantomimická čísla, to všechno musí v člověku, který se s divadelním provozem někdy setkal, zarezonovat.

Ona to vlastně není jen a jen satira. Choreografie v operách skutečně nebývají velkou výzvou profesionálním tanečníkům (čest výjimkám mezi choreografy, samozřejmě takové máme), performeři se musí měnit v neviditelné i viditelné čerňáky, přestavovat scénu a nosit rekvizity – někteří jsou schopni si tyto výstupy oživovat vlastními komickými vložkami, kdy ze svého postavení de facto vytvoří výhodu a dobrovolně se zesměšní ještě více, než jak žádala originální režie. Ani ten zelený celotrikot nebo maska kobyly představující laň nemusí být až tak velká nadsázka. A tak smích, který provází toto představení, je sice srdečný, neboť mladí herci dovádějí komické situace k vyvrcholení s velkou dávkou uvěřitelnosti a také nepostrádají pohybové nadání, ale zároveň na rtech tuhne. Je vidět, že tristní situace mnoha tanečníků, kteří skutečně tráví více času jako křoví než umělci, si všímají i herci. Publikum mimo divadelní okruh si však z vystoupení samozřejmě odnese jen dobrou náladu, což je také hlavním účelem.

Mnoho vystoupení v rámci festivalu zahrnovalo práci s publikem a jeho dobrovolné, ale i trochu nedobrovolné zapojování do různých improvizací i předem připravených situací. K těm improvizovaným vystoupením patřila série performancí, kterou přivezla španělsko-litevská dvojice Adrian Schvarzstein a Jūratė Širvytė-Rukštelė. Arrived – Přišli. A hned se pustili do interakcí s přihlížejícími diváky. Pár jako vystřižený z jiného času, někdy z přelomu třicátých a čtyřicátých let, protože jsou zjevně na útěku. Z jejich kufrů se line hudba (z textů písní, které jsou zpívané patrně v jidiš, pak divák odvodí i původ návštěvníků), z oděvu čiší nostalgie – elegantní krajka na šatech u krku, klobouček, oblek. A opatrné kroky, nesmělé úsměvy. S diváky komunikují beze slov, ale dokáží je vtáhnout a přinutit udělat vlastně cokoli, ať už se podělit o svačinu, společně vyfotografovat nebo vylézt na velkou konstrukci podobnou naddimenzované lavici, kam si musí nedobrovolní dobrovolníci z publika pomoci navzájem, a situace jsou stále intenzivnější. Ze stanu s občerstvením zpět na volné prostranství, následuje tancovačka. Opět se usmívajícím performerům podaří spárovat cizí dvojice z publika, najde se i náruživý tanečník, který s elegantní paní Jūratė vystřihne skočnou polku. Jen k závěrečnému koupání ve studené vodě po vodotrysku se už publikum nemusí připojit, stačí, když se ujme odloženého šatstva. Pointa a odjíždějící tramvaj korunuje představení a diváci aplaudují.

Vystoupení je silné v mnoha momentech. Jednak dokládá možnosti neverbální komunikace, která je skutečně účinná, pokud se jednou rozhodneme porozumět a reagovat. Performeři dokáží zapojit do dění kohokoli, koho chtějí. Interakce se zcela cizími diváky je jistě náročnější, než tito tuší. Vždy je přítomen prvek napětí a nejistoty, jak dotyčný zareaguje, zda přistoupí na hru, nebo se zcela vzepře, čímž by ale zřejmě zcela rozrušil atmosféru celého představení. Každý pokus o interakci je risk, a i když se divák může cítit nepohodlně nebo v ohrožení, daleko více riskuje samotný performer. Zapojení i nezapojení diváci však při takovémto vystoupení prožívají celou situaci více propojení, s vědomím skupiny, která sdílí daný okamžik. Jsou si všichni pocitově rovni, protože jsou všichni ve stejném „nebezpečí“, které stmeluje. Je to víc, než jen usednout společně do divadla a sdílet zážitek ze hry, takto improvizované a nevypočitatelné představení stmeluje mnohem více.

Divák je někdy zapojen i v představení, které není improvizované a u nějž to tedy ani neočekává. Tak to činí performeři z Compagnie Une de Plus, jejíž vystoupení Trois naznačuje tuto záludnost svým názvem. Na první pohled má totiž jen dva účinkující, dvě oživlé loutky. Zrod jedné z nich můžeme sledovat, jde o proces doslovného odosobnění. Stačí tak málo, aby člověk přestal být člověkem – zakrýt tvář a ruce, volný oblek skryje končetiny a za okamžik vznikne dokonalá iluze, že se díváme na neživý předmět místo dýchající bytosti. Stupňovitá konstrukce zakončená objektem, který připomíná kostru deštníku, a několik hromádek nakupených kartonů dotvářejí naivní scénu, která je ale více než dekorací.

Trois už můžeme označit za inscenaci, není v ní kromě jedné interakce s divákem nic improvizovaného, naopak záleží na každém kroku a centimetru – druhý performer coby loutka-vodič první živé loutky se totiž pohybuje na vysokých chůdách. Princip vedení pohybu a samotného vystavění pohybu loutky je perfektním výkonem. Načasování určuje hudba, neboť „malá“ loutka vodiče nad sebou nemůže vidět, přesto je dynamika přesná. Za zvuků perkusí, které připomínají hrací strojek odtikávající dětskou melodii, se podivná dvojice pohybuje v prostoru. Herec představující vedenou loutku pracuje s napětím a uvolněním v jednotlivých částech těla, s izolovaným pohybem končetiny, zatímco zbytek postavy je zcela věrohodně přitahován zemskou gravitací.

Interakce s divákem, který má být na chvíli přítelem loutky, je přes dlouhé váhání úspěšná. Jeví se však až příliš nuceně a možná, že by ani v představení nebyla nutná. Jeho až melancholická nálada vtahuje sama. Zajímavý je moment odpoutání od pomyslného lanka, stejně jako reálná práce se skutečným lanem. V rovnováze mezi člověkem stojícím na chůdách a ležícím na zemi záleží na centimetrech. Je jisté, že až od určité chvíle je ten druhý schopen ovládat směr, kterým na tíhu svého protějšku působí. Toto vyvažování je vskutku akrobatickým kouskem. Pádem herce na chůdách do krabicové hory ještě vystoupení nekončí, neobvyklou poetičnost dokresluje jemně se sypající písek a nakonec i objevení poslední, skutečné malé loutky. Je překvapivé, kolik rovin může být vloženo do tak na pohled prostého příběhu. Tvůrci chtějí znázornit ochranitelský vztah rodiče a dítěte, které se vzpírá a osvobozuje, ale inscenace může být i jen prostou metaforou manipulace. Záleží na divákově vidění.

Na humor vsadily mladé české akrobatky z uskupení Holektiv. Jejich skeč Sylfidy je postavený především na rozdílné fyziognomii dívek, z nichž křehčí Karolína Křížková na sebe vzala podobu provokatérky a její statnější spoluhráčka Eva Stará roli jemné baletky. Scénka je vtipná, v části s klasickým stojem na ramenou, kde se performerka, která je oporou, dokáže dostat ještě na elevé, je i díky hranému nepřátelství o zábavu postaráno. Jenže by v divákovi mohl vzniknout mylný dojem, že akrobatky jsou skutečně baletkami, a to při vší úctě k tomu, v čem jsou dobré, což je fyzické divadlo, není správné. Toto opravdu není práce na špičkách, i když na nich performerka stojí pevně, je to nebezpečná mystifikace, pokud by to někdo chtěl zkoušet…

Jedním z vrcholů festivalu bylo vystoupení souboru V.O.S.A. Theatre, který se představil jako klasické novocirkusové uskupení předvádějící show pro podívanou. Podivné stroje, křiklavé oblečky s puncem steampunku, harmonika a řízný zpěv, to vše nás zavádí do světa čisté zábavy, kde není čas na přemýšlení, ale jedině na údiv, a ten byl mnohdy na místě. Vysoké snění je plné hrátek a škádlení mezi dvojicemi, hraných nezdarů vykoupených skvělým výkonem, je to oslava klaunství i kumštu. Zatímco se pomalu stmívá, osm akrobatů vystřídá mnoho tradičních disciplín, ať už je to párová akrobacie, která má mnoho společného s taneční partneřinou (a proto možná relativně statické zvedačky hned tak každého nezvednou ze sedadla), nebo třeba i efektní sestavování konstrukcí z dřevěných klád. Diváci se dočkají klasického žonglování s míčky nebo kužely a pochodněmi, plivačky ohně, klasické akrobacie na šále nebo na obruči, která je zavěšena na konstrukci ve tvaru lampy, takže fešná akrobatka působí dojmem elektrické jiskry, jež rozehřívá hrušku žárovky.

Na performery číhá v městských ulicích kdeco – třeba i angažovaný divák posilněný alkoholem, který by se rád stal součástí dění, i když jako na potvoru právě v tomto vystoupení není interakce a improvizace naplánovaná… A tak se každé vystoupení mění v dobrodružství nejen pro diváky, ale i pro vystupující. Barvitá podívaná snad nedosahuje takové závratné úrovně jako vystoupení největších zahraničních novocirkusových company, které jezdí na Letní Letnou, ale dýchá z něj opravdovost a nadšení, a několik okamžiků, kdy obecenstvo vydechne úlevou nebo překvapením, nechybí. A to je ostatně cíl, pouliční divadlo má člověka vytrhnout z reality a na pár okamžiků přenést do jiného světa, zaujmout jeho mysl tak, že zapomene na večerku, první komáry přilákané světlem i na starosti, kterých měl před chvílí plnou hlavu. Díky za něj!

Za dveřmi 2017

Uhni hraju
Námět: Hombres
Režie: Jakub Folvarčný
Scéna: Jan Jarošek
Produkce: Dan Kubík
11. července 2017 Výstaviště Holešovice Praha

Hrají – Hombre1: Jakub Albrecht, Hombre2: Petr Štěpánek, Principál: Daniel Čámský

www.hombres.cz
***

Trois
Námět: Compagnie Une de Plus
12. července 2017 16:00 hod., Výstaviště Holešovice Praha

www.cie-unedeplus.com
***

Arrived
Autoři a performeři: Adrian Schvarzstein, Jūratė Širvytė-Rukštelė
12. července 2017 19:30 hod., Výstaviště Holešovice Praha
***

Sylfidy
Holektiv
13. července 2017 20:30 hod., Výstaviště Holešovice Praha

Performerky – Eva Stará, Karolína Křížková

www.holektiv.cz
***

Vysoké snění
V.O.S.A. Theatre
13. července 2017 21:00 hod., Výstaviště Holešovice Praha

www.vosatheatre.cz

www.zadvermi.cz