Nos teď hledají i v Covent Garden. Také o tom v Operním kukátku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Opera má tedy tři verze, původní italskou, vídeňskou a konečnou berlínskou. Aby toho nebylo dosti, Willi Hanke a Max Loy dílo kompletně přepracovali a podložili novým textem a v této podobě byla opera uvedena pod novým názvem ve válečném Berlíně v Staatsoper Unter den Linden roku 1943. S titulem Mariana je dílo přeneseno na nejmenovaný knížecí dvůr sedmnáctého století, kde probíhá střet dvou stran, Rudých a Bílých sokolů, což bylo logické z hlediska tehdejších cenzurních zásahů. Opera s námětem z anglických (byť středověkých) dějin byla v nacistické éře pro první německou operní scénu naprosto nepřijatelná. Dílo objevila dramaturgie operního souboru v Chemnitzu, která již úspěšně vzkřísila Nicolaiovu operu Il templario (Templář; 1840) v roce 2008, titul měl velký ohlas i díky koncertnímu provedení na letošním letním salcburském festivalu v hlavní roli s Juanem Diegem Flórezem (naši recenzi najdete zde).

I z chemnitzské jevištní produkce Templáře z roku 2011 existuje sestřih několika představení na záznamu labelu CPO.

Návrat vyhnance (nahrávka vychází z vídeňské verze) je belcantový opus, který ale přebírá prvky německého hudebního romantismu. Zápletka z období války růží (1455-1487) v Anglii staví do centra dění Leonoru, jejíž šlechtický manžel musel z politických důvodů opustit zemi. Po několika letech Leonora uvěřila zprávám o smrti manžela a zasnoubila se s jiným mužem. Nyní se ale manžel Lord Artur nečekaně vrátil a Leonora se musí rozhodnout mezi dvěma šlechetnými muži, které miluje. V příběhu hraje roli i velkodušnost a sebevražda. Hlavní ženskou roli v sestřihu živých představení zpívá německá koloraturní sopranistka Julia Bauer, známá představitelka Královny noci a Zerbinetty, excelující v dramatickém partu s četnými ozdobami. Její bravurní podání je ozdobou nahrávky. Partnery jí jsou lyrický tenorista Bernhard Berchtold jako Lord Artur a barytonista Hans Christoph Begemann, který vystupuje v roli Edmonda. Trojici německých zpěváků doplňuje finská mezzosopranistka Tiina Penttinen (která zaujala již v Templáři na nahrávce téže firmy).

Velmi zajímavý operní titul, objevující melodické bohatství Otty Nicolaie (které tak krásně zaznívá například v předehře k Veselým paničkám windsorským), nastudoval a dirigoval Frank Beermann, který stál i za úspěchem chemnitzského Templáře na jevišti i na nahrávce. Zřejmě nám hudební odkaz skladatele Otty Nicolaie, který obsahuje i symfonická, písňová, vokální a četná církevní díla, může připravit další příjemná setkání.


Operní úsměv

Do inscenace Wagnerovy opery Valkýra byli angažováni dva přední wagnerovští interpreti z Německa. Sopranistka Hilde Konetzni (1905-1980) a hrdinný tenor Günther Treptow (1907-1981) byli vynikající zpěváci, ale zároveň vedle velkých hlasů disponovali i značně objemnými tělesnými schránkami, dnešním jazykem hodnocenými jako supernadváha.

Hilde Konetzni, Günther Treptow (foto Hans Dietrich & Co. Wien, cantabile-subito.de)
Hilde Konetzni, Günther Treptow (foto Hans Dietrich & Co. Wien, cantabile-subito.de)

Německá diva nejdříve zakopla na ztemnělém jevišti a galantní partner se ji pokoušel postavit na nohy. Jak už tomu zlomyslná náhoda přeje, vzápětí se smekl i on, a to tak nešťastně, že upadl přímo na ni. Dvojice se chvíli válela na zemi v marné snaze vzájemně si pomoci. Oba představitelé ale měli v podstatě velké štěstí, protože jinak náročné milánské publikum v Teatro alla Scalla (s cca 2.000 místy) v roce 1950 jen zkoprněle pozorovalo neočekávané dění v prvním aktu Valkýry při setkáni Sieglindy se Siegmundem. Být to italští pěvci, sklidili by jen posměch, pískání a „dobře míněné“ rady. Naštěstí Italové považují Wagnerovo dílo i jeho interprety za příliš hlubokomyslné, než aby se jim mohli smát…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments