Opera a operní zpěváci na festivalu Zlatá Praha

Operní kukátko (112). Týden od 25. září do 1. října 2017. V dnešním vydání najdete: Opery a operní zpěváci na festivalu Zlatá Praha 2017. Trubadúr ve Frankfurtu nad Mohanem – obsazení v neustálých změnách. Nové technologie v opeře – tentokrát 3D. Nová opera o Lucrezii Borgii. Operní humor: Galliano Masini a účinky léčivého pramene.

Opery a operní zpěváci na festivalu Zlatá Praha 2017
Letošní mezinárodní festival televizních pořadů o hudbě probíhá ve dnech 27. až 30. září 2017. Vedle řady pořadů o symfonické a komorní hudbě nabízí také snímky o baletu (včetně záznamů několika baletních inscenací) a opeře i dokumenty o operních interpretech. Zpravodajství z průběhu festivalu najdete průběžně na našem portále.

Festivalová nabídka v soutěžní přehlídce soustředila sedm kompletních operních záznamů. V některých případech jde o produkce, které měl český divák možnost již zhlédnout ve formě přenosů z Metropolitní opery nebo jsou již dostupné na komerčních nosičích (DVD). Mezi záznamy z Metropolitní opery tak najdeme oceňované inscenace Roberta Carsena, který vytvořil elegantní scénickou verzi Straussovy opery Růžový kavalír pro odchod Renée Fleming, nebo poetickou inscenaci opery finské skladatelky Kaiji Saariaho Láska zdaleka kanadského režiséra Roberta Lepageho. Hned tři záznamy nabízí Opéra national de Paris. Choreografka Anna Teresa De Keersmaeker překvapila hravou pohybovou režií Mozartovy opery Così fan tutte, François Roussillon zaznamenal pařížskou inscenaci Verdiho Rigoletta a velmi zajímavý bude jistě záznam opery Eliogabalo (1668) Francesca Cavalliho, vrcholného díla benátské opery. Tato inscenace opery Eliogabalo otevírala pařížskou sezonu 2016/2017 v Palais Garnier v hlavní roli s kontratenoristou Francem Fagiolim. Dále soutěží záznam Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila z Mariinského divadla a záznam inscenace režiséra Davida Špinara Janáčkovy opery Z mrtvého domu z Národního divadla v Praze. Přípravu na inscenaci Rossiniho opery Ital(ka) v Alžíru v multikulturním prostředí stockholmské čtvrti Rinkeby můžeme sledovat ve skandinávském dokumentu Bollywodská opera v Botkyrce.

Několik zastoupených dokumentárních pořadů se věnuje umění a životním osudům slavných operních zpěvaček. Současné sopranistce Marině Rebece je věnován portrét litevské televize Marina Rebeka. Požehnání odhodlání a talentu, který umělkyni zachycuje na jevišti i v civilním životě ve vlasti. Další slavná interpretka, americká mezzosopranistka Joyce DiDonato, ztělesňuje v koprodukčním polohraném dokumentu Příběh Florence Foster Jenkins „nejhorší zpěvačku všech dob“. Španělskou sopranistku Ainhou Artetu a její další hudební aktivity představí dokument Ainhoa Arteta. Bílí motýli. Za Českou republiku jsou vyslány dokumentární film Červená o životních osudech mezzosopranistky Soni Červené od režisérky Olgy Sommerové, který je zároveň uváděn v síti domácích kin, a záznam koncertu Janková zpívá Janáčka v režii Petry Všelichové.

Sopranistku Barbaru Hannigan diváci ale poznají pouze jako dirigentku ve francouzském dokumentu První opakování, který režíroval známý francouzský herec Mathieu Amalric. Bulharská sopranistka a pedagožka Darina Takova bude jednou ze tří umělkyň, které sledoval dokument Lidský hlas z bulharské produkce.

Muži z operního světa jsou v dokumentech zastoupení mnohem méně. Žádaný dirigent řecké národnosti Teodor Currentzis je v centru zájmu dokumentu Currentzis. Klasický rebel. Úspěch operního domu Bayerische Staatsoper a pohled do zákulisí vzniku tří operních inscenací jsou tématem jedenapůlhodinového dokumentu Blázen do opery německého dokumentaristy Toniho Schmida. Zemřelý dirigent Pierre Boulez bude představen v eponymním hodinovém dokumentu z produkce Velké Británie. Významné výročí renesančního skladatele a jednoho ze zakladatelů žánru uctí dokument z Francie pod názvem Claudio Monteverdi. Ke kořenům opery.

V programu najdeme i záznamy velkých oratorních děl jako jsou Bachovy Matoušovy pašije, Verdiho Requiem ve formě baletu nebo Prokofjevův Ivan Hrozný (Oslava Prokofjeva. Ivan Hrozný). Festival v rakouském Melku, na kterém vystupují přední soubory i vokální sólisté, představuje pořad Láska nezná konce. Mezinárodní barokní festival Melk. V pořadu slavnostního festivalového rámce bude také oceněn světově uznávaný režisér Brian Large, specialista na záznamy operních představení.

Trubadúr ve Frankurtu nad Mohanem – obsazení v neustálých změnách
Novou inscenaci Verdiho Trubadúra ve Frankfurtu nad Mohanem provází zpěvácká smůla v obsazení. Nová inscenace, která vznikla v koprodukci s londýnskou Covent Garden (s londýnskou premiérou v létě 2016), přenáší zápletku opery považovanou všeobecně za málo uvěřitelnou a tím obtížně inscenovatelnou, do současného cikánského tábora a prostředí osob sociálně vyloučených. Jednoduché scéně (scénografa Patricka Bannwarta) pak dominuje vrak auta s přívěsem, ve kterém bydlí Azucena, nebo ostnatý drát a zbytky suchého porostu ve vyhraženém prostoru tábora.

Velmi působivý je na scéně živý oheň jako symbol zániku a zároveň naděje. Úspěšný německý režisér David Bösch vsadil na aktualizaci a estetiku všednosti. To podporují i civilní kostýmy Meentje Nielsen. Inscenace předvádí velmi působivé obrazy světa, který moderní civilizace vlastně nechce vidět.

Pro inscenaci byl získán velmi silný zpěvácký soubor, ale vlna onemocnění donutila vyměnit postupně tři z hlavních protagonistů opery. Z původně plánovaného obsazení zůstala jen kritiky oceňovaná dramatická koloraturní sopranistka Elza van der Heever (původem z Jižní Afriky), kterou jsme poznali jako fulminantní představitelku Alžběty I. v Donizettiho Marie Stuardě nebo Elektru v Mozartově Idomeneovi v inscenacích Metropolitní opery. Její Leonora je silná žena toužící po změně života. V inscenaci je výrazně akcentována mateřská postava Azuceny jako traumatizované ženy, která je trvale poznamenána vzpomínkou na upálení své matky.

Původně tuto postavu měla vytvořit německá altistka Tanja Ariane Baumgartner, zpěvačka disponující nádherným sytým témbrem a zvučnou spodní polohou. Bohužel pro náhlé onemocnění ji musela krátce před premiérou vystřídat americká sopranistka s italskými rodinnými kořeny Marianne Cornetti. Ta má tento part dlouhodobě v repertoáru a zpívala ho již na mnoha světových scénách, v posledních letech například v Timișoaře, Sao Paulu, Pekingu, Izraeli nebo Barceloně. Její záskok na poslední chvíli sklidil dobré ohlasy kritiky především pro vokální výkon. Protože ale umělkyně má další závazky, ve středeční a sobotní repríze 20., respektive 23. září zaskakovala další známá pěvkyně, mezzosopranistka Enkelejda Shkoza (původem z Albánie). I tato pěvkyně má tragický part matky, která se musí rozhodnout k oběti, dokonale zažitý. Zpívala ho například na festivalu v Maceratě, Neapoli, Parmě i na dalších italských jevištích, a také ve stejné inscenaci jako Marianne Cornetti v Tel Avivu. Zda se do inscenace vrátí Tanja Ariana Baumgartner (vypsaná na reprízu 30. září) není jisté a roli pak převezme polská mezzosopranistka Ewa Plonka, nová členka souboru frankfurtské opery.

Roli Hraběte Luny vytvořil americký barytonista Brian Mulligan, ale pro náhlé onemocnění v sobotu 23. září ho vystřídal slovenský barytonista Dalibor Jenis, který roli ztvárnil například v Deutsche Oper Berlin loňského roku. A aby nebyl smůle konec, onemocněl i představitel Manrica, tenorista Piero Pretti ze Sardinie. I ten zpíval part Manrica opakovaně a na scéně se znovu setkali ve stejné roli s Enkelejdou Shkozou, se kterou zpíval Manrica již na festivalu v Maceratě. Ale v osudnou sobotu musel za něho zaskočit turecký tenorista Murat Karahan, Manrico z Deutsche Oper Berlin a několika italských scén. Ten byl již v jiné inscenaci partnerem Daliboru Jenisovi i Enkelejdě Shkoze. Naštěstí je Trubadúr repertoárovou operou a party v ní má nastudovány řada dostupných pěvců.

Italský dirigent Jader Bignamini, soustředící se především na italskou operu devatenáctého století, musí zažívat perné chvilky s neustále se měnícím obsazením. Do inscenace pak v prosinci 2017 a dalších lednových reprízách roku 2018 vstoupí zcela nové obsazení Hraběte Luny (Tassis Christoyannis), Manrica (Alfred Kim) i Leonory (Leah Crocetto). Z původního (tedy plánovaného) obsazení by měla zůstat jen představitelka Azuceny – Tanja Ariane Baumgartner.

Nové technologie v opeře
Blank Out je název nové multimediální opery známého holandského skladatele Michela van der Aa (narozen 1970), která právě minulý týden zažila americkou premiéru v divadelním sále v Park Avenue Armory (New York). Tato nevýdělečná instituce často spolupracuje na projektech například s Lincoln Centrem. Blank Out (v překladu Zapomenout nebo spíše Vytěsnit z paměti) je příběhem matky a syna, který se v dětském věku utopil. Dílo má ale převážně spíše nedějový charakter, což je dáno i textovou složkou – zařazenými básněmi jihoafrické poetky Ingrid Jonker (původně v afrikánštině, v představení přeloženy do angličtiny). Sama básnířka zemřela dobrovolně v roce 1965 utopením v moři.

Unikátnost projektu spočívá v propojení prostředků klasické opery a 3D filmové technologie. Veškerá hudba je vytvořena elektronicky a sopránový part je amplifikován. Dílo obsahuje jen dva zpěvní party. Úlohy matky (soprán) se ovšem ujala známá švédská sopranistka Miah Persson, která vystupuje živě. Part syna a jeho představy, jak by vypadal v dospělosti, zpívá a hraje pouze na filmovém plátně anglický barytonista Roderick Williams. Výsledek poněkud připomíná českou Laternu magiku v technologii 3D.

Nová opera o Lucrezii Borgii
Námět hříšného života a travičské historie Lucrezie Borgie zpopularizovalo tragické melodrama Victora Huga z roku 1832 (původně známé pod názvem Večeře ve Ferraře, od roku 1833 jako Lucrezia Borgia). Ač je dnes tento činoherní text inscenován jen velmi zřídka, tak tento námět žije na světových jevištích v opeře Gaetana Donizettiho Lucrezia Borgia, která již byla uvedena na jeviště v prosinci 1833. Ale nejde zdaleka o jediné zhudebnění této historicko-romantické látky. Posmrtně nyní bude uvedena poslední opera amerického skladatele Harolda Blumenfelda (1923–2014).

Tento skladatel se věnoval především písňové tvorbě a také zkomponoval několik oper v klasickém hávu. Při výběru literárních předloh inklinoval k osvědčeným látkám autorů, jako byli Molière (Amphitryon 4, 1962), Nathaniel Hawthorne (The Gentle Boy, 1968), Ferenc Molnár (Breakfast Waltzes. Bagatelle opera, 1988), Johann Nepomuk Nestroy (Fourscore: an opera of opposites, 1989) nebo ho inspiroval život a dílo básníka Jeana-Nicolase Arthura Rimbauda (Seasons in hell: The lives of Arthur Rimbaud, 1996).

Jeho poslední dvojaktová opera Borgia Infami (v překladu Neslavní Borgiové nebo Borgiové neslavné pověsti), která byla započata roku 1998 a v partituře dokončena roku 2002, mísí v libretu jeho oblíbeného spolupracovníka Charlese Kondaka historická fakta a literární smyšlenky. Dějová osnova spojuje motivy především ze dvou předloh, z uvedeného dramatu Victora Huga a románu Borgia. Roman einer Familie od německého spisovatele Klabunda z roku 1927. Děj se otevírá v roce 1492, kdy je Rodrigo Borgia korunován za papeže. Ale operní děj se vrací v určitých flashbacích i k divadelně vděčným situacím z krvavé a smyslné historie rodiny Borgiů. V příběhu nechybí ani hlavní kritik a nepřítel rodiny Borgiů, fanatický kněz Savonarola. Harold Blumenfeld zkomponoval operu v tradiční formě jako sled árií, duetů a ansámblů (opera obsahuje také velmi efektní sextet) a skladatel ji osobně označil jako „zpěváckou operu“. Partitura si žádá devět sólistů, sbor a střední orchestr. V roce 2003 byly již provedeny scény z prvního dějství v New York City Opera v rámci přehlídky nových dramatických děl americké provenience.

Nyní, takřka po jednom a půl desetiletí, se dostává kompletní opera na americké jeviště ve světové premiéře 30. září 2017 v Edison Theatre v Saint Louis především zásluhou Washington University v St. Louis.

Sólisté jsou většinou američtí pěvci působící na menších amerických scénách: barytonista Jacob Lassetter jako Rodrigo (pozdější papež Alexander VI.), basista Andrew Potter jako Cesare a mezzosopranistka Lindsey Anderson jako Lucrezia. Řídit orchestr bude americký dirigent Scott Schoonover, zakladatel a umělecký ředitel souboru Union Avenue Opera v Saint Louis. Sopranistka Gina Galati se ujme režie. Návrhářkou kostýmů bude JC Krajicek, výtvarnice s rodinnými kořeny v Čechách. Je naplánováno pouze jediné další představení, a to 1. října 2017.

Opera na ČT art
Ve středu 27. září (20.20) zařazuje umělecký program České televize přímý přenos ze zahájení čtyřiapadesátého ročníku festivalu Zlatá Praha pod názvem Adam Plachetka a jeho hosté. Programová anotace slibuje neobvyklá spojení a společně s proslulým českým basbarytonistou vystoupí také Eva Pilarová, Štefan Margita, Jan Smigmator, Dasha a další za doprovodu Epoque Orchestra. Týž večer (27. září 2017, 23.00) bude zařazen oceněný pořad z minulého ročníku Zlaté Prahy – americký operně-taneční film Symetrie, natočený v prostorách CERNu, největšího experimentálního pracoviště světa zabývajícího se výzkumem fyziky pevných částic.

Ve čtvrtek bude ve 23.50 opakován portrét legendárního divadelního režiséra Jurije Ljubimova (28. září 2017, 23.50). A na pátek 29. září (20.20) je připraven další přímý přenos. Z historické budovy Národního divadla v Praze televizní diváci zhlédnou operu Bohuslava Martinů Juliette (Snář, naši předpremiérovou videoreportáž najdete zde, recenze zde a zde) v poslední inscenaci tohoto klíčového hudebně-dramatického díla.

Dalšímu významnému režisérovi, ale i skladateli a všestrannému experimentátorovi, Václavu Kašlíkovi se bude věnovat hodinový dokument Operní mág Václav Kašlík (neděle 1. října 2017, 22.25), tedy pořad velmi aktuální i vzhledem k nedávné premiéře Kašlíkovy opery Krakatit v pražském Národním divadle (recenzi jsme přinesli zde).

Operní humor
Slavný italský tenorista Galliano Masini (1896–1986), který se mnohokráte nerozpakoval komentovat svoje i cizí výkony přímo na jevišti při představeních, zpíval některý z italských partů v opeře v toskánském lázeňském městě Montecatini. Místní prameny jsou znamenité pro léčení jater i trávicího traktu, ale vynikají také známým laxativním (tedy projímavým) účinkem. Publikum při Masiniho vystoupení, když tenorista ne zrovna dokonale ovládl vysoké tóny, začalo jevit známky určitého neklidu a vzrůstající nespokojenosti, kterou dokážou italští diváci opravdu vyjádřit. A tak zpěvák vykřikl do publika: „Co byste čekali? Vždyť jsem pil tu vaši zatracenou vodu!“