Operní kukátko s Jennifer Larmore, Ferrucciem Furlanettem i Pavlem Breslikem
Skvělí Jennifer Larmore a Mark Stone ve Vojckovi
Ženevská inscenace Bergova Vojcka, která je revivalem inscenace z Lyric Opera of Chicago z roku 2015 režiséra Sira Davida McVicara, přináší vedle silného hudebního nastudování Stefana Bluniera také dva velmi pozoruhodné pěvecko-herecké výkony.
Britský barytonista Mark Stone, který má vskutku rozsáhlý repertoár od hlavních rolí v mozartovských nejznámějších operách (Don Giovanni, Figaro i Hrabě Almaviva z Figarovy svatby, Guglielmo a další) až k současným dílům, vkládá do titulní role vedle vokální přesvědčivosti i velkou dávku psychologického herectví a posedlosti (kterou dva kritici dokonce srovnávají s výkonem slavného filmového představitele téže role, Klausem Kinskim). Barytonista má ve svém repertoáru také řadu rolí v operních dílech Benjamina Brittena. Strhující je však i kreace americké mezzosopranistky Jennifer Larmore, kterou známe spíše z belcantových rolí a také několika pražských koncertů, a která v současnosti přešla na role dramatického mezzosopránu.
Jennifer Larmore a její věkově nerovná Marie v podobě osudem usmýkané Marie-Magdaleny přináší do známého tragického příběhu zcela nové výklady. Silná jevištní prezentace byla vždy pozitivem všech kreací Jennifer Larmore, a tak divákům po nově zařazených rolích Lady Macbeth a Kostelničky nabízí další silný ženský charakter. Bergovy party Larmore ostatně vyhovují, jako Baronka Geschwitz z druhé Bergovy opery Lulu přesvědčila v nedávné inscenaci v Amsterdamu (2015) a v květnu tutéž roli ztělesní na scéně římské opery.
V inscenaci vystupuje i další pěvec, kterého známe spíše z krásně znějících partů, americký tenorista Charles Workman totiž zpívá Plukovního tambora. V úctyhodném tempu a stále v náhradních prostorách, kde ženevský operní soubor pracuje z důvodů rekonstrukce stálé scény, následuje obden (!) od 2. do 14. března 2017 sedm repríz.
Ferruccio Furlanetto září jako Don Quichotte
Jednou z parádních rolí poslední dekády italského basisty Ferruccia Furlanetta je vedle verdiovských partů, jako je Filip II. z Dona Carlose nebo Jacopo Fiesco ze Simona Boccanegry, také francouzská role „důmyslného rytíře smutné postavy“ Dona Quijota de la Mancha, snílka na sklonku života, v opeře Julese Masseneta Don Quichotte. Pěvec s ní vystoupil v letech 2009 a 2014 v USA (s toutéž produkcí v roce 2014 v Torontu), na pomezí let 2012 a 2013 i v St. Petěrburgu a na konci roku 2016 také v Chicagu. Vídeňský Musikverein připravil alespoň koncertní provedení dne 1. března 2017 za řízení Tugana Sokhieva, u velmi povolaného orchestru Orchestre National du Capitole de Toulouse.
Osmiminutový potlesk ocenil především výkon orchestru a hlavního představitele, ale i ostatní zpěváci se těšili přízni kritiků – basista se světlejším témbrem Andrii Goniukov v roli Sancho Panzy a mezzosopranistka Anna Kiknadze, přední sólistka Mariinského divadla. Té ale podle některých kritiků poněkud chyběl francouzský šarm, daný delikátností Massenetova zhudebnění, a naopak přebývala hlasová robustnost.
Scénický Händelův Saul okouzluje na festivalu v Adelaide
Australan Barrie Kosky, berlínská intendantská a režisérská hvězda současnosti, připravil pro hudebně-divadelní festival v Adelaide revival svojí režie Händelova oratoria Saul. Opulentní inscenace využívá estetiky barokního divadla, aby přiblížila starozákonní příběh podle Knihy Samuelovy o prvním izraelském králi Saulovi, který se ale protivil vůli Boží. Velmi imaginativní výtvarná složka inscenace divákům nepředstavuje příběh jako náboženské drama, ale jako soubor barokních obrazů Händelovy doby na dané téma. Kritika velmi pozitivně hodnotí nejen sílu režisérovy obrazovosti, ale také představitelské a pěvecké výkony barytonisty Christophera Purvese jako Saula, kontratenoristy Christophera Lowreye jako Davida i Mary Bevan jako Merab a Taryn Fiebig jako další Saulovy dcery Michal. Představení diriguje Erin Helyard s Adelaide Symphony Orchestra.
Originální inscenace slavila velké úspěchy již při prvém uvedení na festivalu v anglickém Glyndebourne roku 2015 s částečně pozměněným obsazením, ze kterého do australského provedení přešli také Christopher Purves a Mary Bevan. Režisér Barrie Kosky se tak vrátil do vlasti na místo festivalu, kterému pomohl od roku 1996 vybudovat novodobý věhlas a úspěch.
Úspěch soudobé opery Orest
Operní příběh syna Agamemnona a Klytaimnestry, inspirovaný Euripidovou antickou tragédií Orest, uvádí nyní curyšská opera. Autorem zhudebnění této tragédie je renomovaný německý operní skladatel Manfred Trojahn (narozen 1949). Dílo zažilo světovou premiéru roku 2011 v Amsterdamu v hudebním nastudování Marca Albrechta a v titulní roli s Dietrichem Henschelem a v dalších rolích s Rosemary Joshua (Helena), Sarah Castle (Elektra), Johannes Chum (Menelaos) a další.
Curyšské nastudování je dílem Hanse Neufelse na působivé scéně s geometrickými optickými efekty (scénografie Katrin Connan), které kritici vysoce hodnotí, stejně jako výkony známých operních interpretů, především Georga Nigla (Orest), mezzosopranistky Ruxandry Donose jako Orestovy sestry Elektry a Claudie Boyle v extrémně krkolomné koloraturní roli Heleny. Curyšskou Philharmonii řídí velmi zdatně šéf basilejské opery Erik Nielsen.
Trojahnovy opery ostatně mají v současnosti dobrý ohlas i na jiných scénách. Soubor tří operních aktovek ze tří věků jednoho muže Limonen aus Sizilien (Sicilské citrony) z roku 2003 je právě uváděn ve vídeňské Volksoper na pobočné scéně ve vídeňském Kasinu.
Nový Cavaradossi v Metropolitní opeře
Jonas Kaufmann zrušil svou účast v nové inscenaci Pucciniho Tosky v Metropolitní opeře v příští operní sezoně. Jako důvody slavný tenorista uvedl závazky profesního i soukromého života, takže by nemohl absolvovat zkoušky v plném rozsahu ani plánovanou premiéru v silvestrovský večer. Generální ředitel Peter Gelb požádal o náhradu italského tenoristu Vittoria Grigòla.
Ostře sledovaná produkce bude hudebně připravena Andrisem Nelsonsem, šéfdirigentem Bostonského symfonického orchestru. Režie je svěřena Davidovi McVicarovi. Další role ztělesní Kristīne Opolais (Tosca) a Bryn Terfel (Scarpia). V inscenaci by pak v roli Tosky měla debutovat i Anna Netrebko. Překlad zprávy z deníku The New York Times o Kaufmannově odřeknutí nové Tosky v Met jsme přinesli zde.
Rozhovor týdne
Slovenský tenorista Pavol Breslik poskytl obsáhlý rozhovor přednímu odbornému časopisu Das Opernglas (3/2017, strana 22–26). Interview uvádí anglické heslo, kterým se pěvec řídí v životě i kariéře No risk, no fun! Velmi žádaný lyrický tenorista se v odpovědích vyjadřuje nejen ke svým současným rolím a celkovému výběru partů či možným vystoupením v operetním repertoáru, ale také glosuje vlastní působení v Bratislavě a život operního pěvce věčně na cestách. Rozhovor je doplněn třemi glamour fotografiemi a fotogenická tvář Pavola Breslika navíc zdobí i titulní stranu nového čísla časopisu.
Výstava týdne
Lawrence Alma-Tadema. Vídeň, Belvedere Museum, 24. února – 18. června 2017. Holandský malíř posledních dekád devatenáctého a přelomu dvacátého století po nepříliš úspěšném začátku kariéry v původní vlasti zažil obrovský úspěch jako malíř ve viktoriánské Anglii po přestěhování do Londýna roku 1870.
Jeho nesmírně detailní a teatrálně pojaté malířské dílo se tematicky obracelo hlavně k antickému životu a slavným historizujícím výjevům z dějin antického Řecka a především k dekadenci pozdějšího Říma. V dílech jsou mistrně zachyceny materiály do nejmenších podrobností, kompozice je sestavena jako divadelní výjev a často nechybí ani erotický tón, který dodával dílům pikantní nádech.
Lawrence Alma-Tadema (1836–1912) se věnoval i scénografii, převážně činohře, a to dílům s pseudohistorickými náměty a také výpravám k Shakespearovým hrám s antickými náměty. Výpravné malby výrazně ovlivnily byť nepřímo světovou podobu operní scénografie především v oblasti oper s historickými náměty. Největší operní scény světa jako Covent Garden nebo Teatro alla Scala napodobovaly ve výpravách jeho styl a předháněly se v opulentnosti divadelní nádhery, často i za použití originálních materiálů pro kostýmy hvězd. Pozoruhodná výstava ve vídeňském Belvederu dává nahlédnout do malířského království Almy-Tademy, které ovlivnilo i podobu prvních němých filmových historických velkofilmů, stejně jako vliv jeho maleb připustil režisér Ridley Scott při práci na Gladiátorovi (2000). Malíř ale také navrhl vnější výzdobu hudebních nástrojů nebo je autorem působivého portrétu polského virtuóza a skladatele Ignace Jana Paderewského.
Pucciniho písně zpívá Krassimira Stoyanova
Giacomo Puccini – Complete Songs for Soprano and Piano. Naxos 8.573501,2017 (1 CD). Slavná bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova nazpívala pro label Naxos kompletní soubor písní Giacoma Pucciniho. Celkem devatenáct písní (z toho dva duety pro soprán a nižší hlas), často velmi krátkých útvarů, tak interpretuje s výrazovou bohatostí, velmi příjemným témbrem a vroucností jedna ze současných předních interpretek především italského, ale i slovanského a straussovského repertoáru.
Textovým základem písní je většinou dobová básnická produkce a mezi autory textů nechybí ani čtyři známí libretisté, mimo jiné Antonio Ghislanzoni (mimo jiné autor libreta Verdiho Aidy), Luigi Illica a Giuseppe Adami. Luigi Illica spolupracoval na nejznámějších Pucciniho operách s dramatikem Giacosou a s Giuseppe Adamim spolupracoval veristický skladatel na Vlaštovce a několika pozdějších dílech. Starší libretistickou generaci zastupuje Felice Romani (mimo jiné Belliniho Norma), na jehož text napsal Giacomo Puccini píseň Mentìa l’avviso ještě za studií na milánské konzervatoři jako součást závěrečných zkoušek.
Výběr písní zaujme i některými vztahy k operním dílům, například hned píseň číslo jedna Canto d’anime, sloužila jako melodický podklad pro tenorovou árii Rinuccia z Gianniho Schicchiho. Píseň z roku 1904 vznikla pro nové médium, pro nahrávací společnost, se kterou se Giacomo Puccini rozhodl spolupracovat, což je dalším důkazem jeho smyslu pro tep doby. Zhudebnění většiny textů nezapře operního skladatele pro vystupňovanou emotivnost, stejně tak ryze italský smysl pro kompozici efektní církevní vokální hudby (skvělé Salve Regina, Beata Viscera nebo Vexilla Regis prodeunt na starolatinský text). Nechybí ani další písňové formy, například jímavá ukolébavka nebo ukázky salónní písňové tvorby. Pěvkyni doprovází velmi nuancovaně, ale poněkud upozaděně Maria Prinz.
Krassimira Stoyanova díky moderní technice zpívá ve dvou duetech i druhé hlasy. Nahrávka velmi zajímavě odkrývá takřka neznámou tvorbu slavného veristického skladatele a navíc výkon Krassimiry Stoyanové povyšuje celou profilovou desku na emocionální přehlídku písní o lásce, smrti, přírodě, vlasti i víře.
Pucciniho písním byla zatím věnována mnohem menší pozornost než jiným výběrům písní slavných italských operních skladatelů. Výběr devíti písní (plus ukázky komorní hudby) nahrála v roce 1986 Roberta Alexander a patnáct písní (totožných s výběrem na současné posuzované nahrávce) nazpíval Plácido Domingo na desce The Unknown Puccini v roce 1988 pro label CBS za doprovodu dirigenta, a v tomto případě také klavíristy a hráče na varhany, Juliuse Rudela.
Opera na ČT art
V pondělí 6. března 2017 (20:45) byl uveden záznam inscenace poslední jevištní práce Leoše Janáčka, jeho opery Z mrtvého domu z Národního divadla v Praze (naši recenzi z premiéry najdete zde). Inscenace režiséra Daniela Špinara v hudebním nastudování Roberta Jindry na sebe poutala delší čas zájem diváků i odborné veřejnosti. Pro příští sezonu ji Národní divadlo z repertoáru již vyřadilo. Televizní režie záznamu se ujala Blažena Hončarivová. Záznam je možné zhlédnout na webových stránkách ČT.
Hudební úsměv
Jakýsi třetiřadý barytonista bojoval zcela neúspěšně na menší italské scéně s náročným partem Rigoletta. Když se dostal k obávanému monologu „Pari siamo!“, hlas mu již začal zcela selhávat. A v okamžiku, kdy vyslovil verš „Quel vecchio maledivami…“ („Ten stařec, který mě proklel…“), kdosi nahlas z kulis zvolal: „Tak to asi byl Verdi!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
