Operní rarita: Obstova Země snivců v Linci, podle románu Alfreda Kubina

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pěvecké party jsou intonačně a rytmicky obtížné, působí ale přes deklamační charakteristiku kompaktně. O melodickou invenci se autor nesnaží, mélos zůstává dosti stranou, vše cílí do výrazových rovin psychologického účinku. Tedy alespoň pro mne, kdo má s vážnou moderní hudbou osobní zkušenosti, nemusí to ale obdobně vnímat každý. Kdo má ale chuť a vůli objevovat nové zvukové světy, poznávat i zapojení elektronických kouzel coby výrazových dotváření situací, dialogů, tomu operu doporučit mohu, aniž bych snad byl kamenován… Působí přes zřetelný konstruktivismus upřímně, nikoliv jako kompoziční vypočítavost autorů, hledajících uměle své harmonie u klavíru. To jsem ostatně konstatoval již u reference o Obstově díle Solaris. Otázkou ale není, jak působí hudba na recenzenta či na profesory hudební vědy, nýbrž na publikum, neboť pro operní publikum je koncipována, publikum naplňuje auditoria divadel. V tomto punktu vidím jistý problém, který současní autoři nechtívají vidět. Totiž, že tvoří pro tisíce potenciálních posluchačů operního auditoria, ne pro úzký okruh estetiků. Ostatně rozpaky části publika jsem trochu musel po účasti na generální zkoušce očekávat… Vytvářel se mi totiž jistý rozpor mezi silným námětem a jeho převedením do specifické říše stylizace operního světa, promítnuté do osmnácti scén.

Má námět operně zpracovaný silnější sdělovací estetickou funkci než sám román? Toť otázka. Nebudu nijak zastírat, že pro mne ne zcela. Kubinův román, který si návštěvníci divadla mohou zakoupit u pokladny za cenu 10 eur, má jinou vypovídací hodnotu celku než koncepce jisté operní výseče, situované do psychiatrické léčebny. Byť je forma opery velmi koncizní, dílo končí bez pauzy již po jednadvacáté hodině, režijně působí poněkud matně, kupodivu rozvlekle, nedramaticky, vzdor až neobvyklé časové sevřenosti. V tom pociťuji mírnou Achillovu patu, která se však projevila u části publika postřehnutelnou negací a předčasnými odchody ihned po doznění epilogu. Jistě v tomto aspektu mohl být obsažen i moderní kompoziční jazyk autorův, pokud se někdo spletl a šel ryze společensky na premiéru Die andere Seite místo na Cikánského barona.

Hudební provedení dirigenta pana Daviese a Bruckner Orchestru Linz je rytmicky pevně zakotvené, důkladné, pregnantní, v žestích intonačně imponující. S dirigentsky exaktním, čitelným gestem, zjevně dokonalou znalostí partitury a snahou o uchopení výrazu. Pokud před sólisty netradičně nejprve vyzdvihnu vynikající sbor, nacvičený panem Georgem Leopoldem, pak je to pro podmanivě interpretované pasáže sboru a capella. S projevem sboru a capella se v operním divadle často nesetkáváme, nejvíce na sborových festivalech a soutěžích (ostatně vůbec první světová sborová olympiáda se konala úspěšně právě v Linci roku 2000 [!]). Možná je to i moje profesní deformace, ale sbor mne opravdu nadchnul. Zvukovou plností, plasticitou frází a vyrovnaností, vypracovanou intonací vnitřních hlasů v obdivuhodné harmonické stavbě, ale i pružnou dynamikou projevu. Sbormistrovi panu Leopoldovi a členům sboru bravo!

Sólisté večera se museli pohybovat v režijní koncepci, která literární předlohu moc neumocňovala, jak jsem již naznačil. Působila zřejmě nejen na mne poněkud matně, situována jakoby do snů a fantazií protagonisty v psychiatrické léčebně. Neviděl jsem původní premiéru ve Würzburgu roku 2010, nemám tudíž porovnání s tamním scénickým ztvárněním. Režijní koncepce Obstova díla Solaris loni v září mne však svým dynamismem zaujala více.

Michael Obst: Die andere Seite – Landestheater Linz 2017 (zdroj Landestheater Linz / foto Tom Mesic)

Ze sólistů vynikl přední barytonista Zemského divadla Martin Achrainer, jenž vládne voluminózním, nosným barytonem krásné, lahodné barvy ve všech polohách (výborný Giovanni lednové premiéry [!] – recenzi najdete zde). Moderně deklamačně autorem postavený part zvládal suverénně v hlavní roli Zeichnera, jímž je de facto sám autor předlohy Kubin. Mimicky byl ale režií nucen do vstupních grimas, které působily příliš stylizovaně. Překvapení publika jsem zaznamenal u postavy Patery, která je napsána pro kontratenor. Kdo nečekal rezonančně nasycený, zesílený falzet coby technický základ oboru, byl quasi kastrátským charakterem projevu notně překvapen. Nicméně pěvecký host inscenace – Denis Lakey – patří mezi nemnoho významných kontratenoristů soudobého světa. Jeho „parketa“ je jistě především v barokní opeře, ale i soudobá operní díla mu dávají řadu možností prezentace v charakterních typech rolí. Ostatně roli Patery si v Linci po sedmi letech zopakoval, interpretoval ji v původní světové premiéře ve Würzburgu. Vytvořil herecky velmi zajímavou postavu, v gestu působil přirozeně.

Gotho Griesmeier zvládla jevištně a představitelsky velmi působivě poměrně nesnadno polohově posazený part manželky Zeichnera. Výrazně na sebe opětovně upozornil pěvecky i herecky Michael Wagner (Friseur / Arzt), který zaujal silně již v Obstově novince Solaris, zjevně má pro moderní operní styl výrazné deklamace pěvecký cit. Nikolai Galkin působil naopak v dvojroli Verkäufer / Wirt méně přesvědčivě, než bývá u pěvce obvyklé – jako by trochu hledal výraz textu. Roli takříkajíc „na tělo“ získal naopak jako Gast a Zoolog výrazný charakterní tenorista divadla Matthäus Schmidlechner s velmi prostorově nosným hlasem a bezvadnou srozumitelností slova, což je právě v tomto typu opery podstatné. Martha Hirschmann dokázala dobře pěvecky a herecky zaujmout v menší roli Melitty. Nemohu ovšem nevyzdvihnout herecký výkon hostujícího činoherce Johna F. Kutila v roli protihráče Patery, Američana Herkula Bella. Své texty přednášel melodramaticky výrazně v artikulaci, jeho hlas byl nosný a srozumitelný ve velkém prostoru auditoria. Rovněž buffo tenorista lineckého ansámblu Csaba Grünfelder zaujal ostrou charakterizační schopností hlasu a mimiky jako Kleiner Herr a Amtsperson.

V tabletech zabudovaných v Linci v opěradlech sedadel je možno sledovat text opery v originálu, tedy v němčině, krom mluvených textů, které jsou vynechány. Škoda, že původní velkolepý počin volby více jazyků postupně potichu vymizel, v letech 2014–2016 byla volbou i čeština. Nicméně bych se přimlouval aspoň za překlady do angličtiny, na které se mě po recenzi Hindemithova díla ptali čtenáři Opery Plus, chystající se do Lince.

Premiérou soudobé experimentální operní tvorby se uzavřela letošní bohatá sezona operního Lince, která začala famózními tituly Verdiho Falstaffa a Straussovy Salome, kde stál za pultem loučící se dlouholetý šéf Dennis Russell Davies. Pozitivně naladěné jádro premiérového publika mu vzdalo hold za mnohaletou činnost. Ovace by patrně byly frenetičtější, kdyby si byl na rozloučení s Lincem zvolil dílo typu Falstaffa. Co platno, stačí si připomenout výrok slavného Rakušana Rudolfa Binga o soudobé opeře v jeho slavné knize Pět tisíc večerů v opeře. Ale pan Davies zůstal věrný sám sobě a svému vnitřnímu přesvědčení. Pokud napíše podobnou knihu o příslušném počtu hudebních večerů v Linci v čele opery a Bruckner Orchestru, budu mezi prvními, kdo si ji koupí. Poctivou, vysoce profesionální práci pana Daviese jsem měl možnost sledovat se zaujetím několik sezon. Jsem za to osudu vděčen.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Obst: Die andere Seite (Landestheater Linz 2017)

[yasr_visitor_votes postid="255592" size="small"]

Mohlo by vás zajímat